Nejnovější

10 důvodů, proč nejsem alt-right ani cokoliv, co je tomu blízké

KOMENTÁŘ. Všichni na světě mají nějakou úchylku nebo zálibu. Někdo sbírá známky, někdo rád jezdí na kole, někdo ne, a tato paní má ráda horskou dráhu Tausend und eine Nacht. Mým hobby je zas být politicky napravo. 

Mám asi v hlavě nějaký blok, který mi zabraňuje pochopit, jak se vytvoří nová hodnota tím, že někomu něco seberu a dám to někomu jinému za účelem dosažení rovnosti výsledků tam, kde má být jen rovnost příležitostí. Nikdy jsem neseznal, že jsem členem utiskované dělnické – nebo jakékoliv jiné – třídy, a musím tedy v koutě čekat na to, až mě někdo přijde osvobodit z mých okovů, protože jsem jen produkt, šroubek, součást systému, v němž je svoboda pouze iluze, jak tvrdí kritická teorie známá jako neomarxismus. A to i přesto, že se to do mě snažili narvat na „Úvodu do studia médií.

Rozumím tomu,  že nikdy nebudu běhat tak dobře jako Habešané. Můžete mi to klidně říct, a nepůjdu vás nikam udat za rasismus. Taky si myslím, že pokud je něčím životním mottem: Nad těmi, kdož jsou nevěřící a jako nevěřící zemřou, bude vyneseno prokletí Boha, andělů i lidí všech /Korán 2:161/, asi by se k němu měly hlídky na letištích chovat kapku speciálně.

Proč tedy jako cisheteronormativní rasistický sexistický speciesista nevolím Okamuru, Národní cokoliv, Vlastenecké tamto, nebo Zas Něco Proti Islámu? Proč nemůžu volit Svobodné nebo Realisty, i když působí lépe?  Proč se nepyšním profilovkou s žabákem Pepe, když je to teď cool, a proč mnohdy obracím oči v sloup i u někoho z KDU nebo ODS? Má to těchto deset důvodů.

1. Ti lidé zkrátka nestoudně kecají

Nepřejde den, kdy tito lidé nevymyslí totální lež, aby obhájili svoje názory. Jeden den zřejmě nemůže tato krásná země přežít bez toho, aby se tu někdo nepokusil vydávat rváče z nějakého videa natočeného před lety v Americe za migranty nebo nám nalhávat, že Evropská unie zakázala nějaký divošský skřek.

Proč to mají zapotřebí, když jsou ty problémy podle nich skutečné? I trochu intelektuálněji působící strany jako Svobodní a nebo Realisté mají lidi, kteří občas sdílí fotku z Manchesteru, kterou vydávají za demonstraci v Londýně, a nebo tvrdí, že za pochybení českých projektantů může Brusel. A i když se tvůrce těchto lží snaží trapně omluvit,  nějakým zázrakem se to opakuje druhý den zas.

2. Ufňukanost

V končinách alt-right a podobných názorově blízkých uskupení se to navzdory tvrdosti a nezávilsosti, kterou se mají odlišovat od těch zženštilých a dekadentních levičáků, hemží citlivými reakcemi. Třeba když někde zakážou kouření v restauracích. Je to politováníhodné, řekne normální pravičák.

Ale pak se najdou tací, kteří to začnou okamžitě srovnávat s holokaustem a sebe, protože se je někdo dovolil v něčem omezovat, staví do role Židů. Z podobného soudku je srovnávání “cenzury” hate speech s totalitní cenzurou a EU se Sovětským Svazem či Orwellovou Oceánií (o Orwellovi bude ještě řeč).

Zakázali ti někde si zapálit, nehodili tě do plynu i s celou tvojí rodinou! Zakázali ti vynadat tvému muslimskému sousedovi za něco, za co nemůže. Nezastřelili ti příbuzného na hranici! A nevědět, že v koncentrácích opravdu neexistovalo tlačítko odhlásit se a nebo zrušit účet, je vyloženě křivohubé a zdegenerované.

3. Represivní paranoia

Represivní paranoia je druh ufňukanosti, který úzce souvisí s předchozím bodem. Průměrný milovník žabáka Pepeho nebo politik, co neumí používat Twitter a Facebook, má zkrátka pořád pocit, že po něm někdo jde. Soukromá společnost, jejichž neomezenou svobodu jindy brání, je najednou cenzurující nepřítel. Nehledě na terms and conditions, které dotyčný sám podepsal.

Od sociálních sítí se pak represivní paranoia přesouvá na „mainstreamová“ média, která snad dala jemu, bojovníkovi za to alternativně pravé, o čtyři sekundy méně prostoru než oponentovi.

A když ani tohle nezbyde, je dotyčný obětí spiknutí neomarxistů, Židů, anebo skupiny, jejíž název si sám vymyslí, a který následně mezi jeho přívrženci zlidoví. Zde můžeme uvést i konkrétní případy takové lidové tvořivosti: havloid, sluníčkář, kavárna, v Nizozemsku partijenkartel, v Německu gutmenschen, v USA snowflakes či univerzální deep state.

Ne, děkuji. Pro tento a předchozí bod platí – pravice by neměla reprezentovat ufňukánky. Jestli tak činí, pak to není pravice. A rozhodně to není subjekt, kterému bych to ve volbách hodil.

4. Inkompetentnost jednotlivců

Málokteré slovo dnes zažívá takovou inflaci jako „názor“. Politik se dnes totiž už zřejmě nevolí proto, že by se v něčem vyznal, ale proto, že má názor. Nejlépe jasný. A nebo ještě lépe, nemainstreamový.

Nikdo si už neuvědomí, že názor má vlastně každý. Volit člověka jen proto, že má názor a nebojí se ho říct, je tedy tak trochu jako volit člověka proto, že má zadek a nebojí se ho větrat na náměstí.

Já jako rádoby intelektuál bych nemluvil do práce mechanikovi, kterého si vážím stejně, jako si vážím třeba doktora. I on musí znát soustavy podobné těm lidským a tak bych si ho nedovolil poučovat o silentblocích.

Stejně tak je pro mě – coby člověka s praxí v médiích – zarážející poslouchat od někoho s nulovou znalostí oboru, že „mejnstrým nepýše pravdu“ nebo, že „mně platí Šoroš“. Čistě lidsky, ne politicky.

Když mu pak řeknete, že nemá pravdu, dostáváme se k předchozímu bodu. Jste členem těch, co po něm jdou. Toho pak využívají i politici a výsledky jsou katastrofální. Jejich zdánlivá nektritizovatelnost ve funkci pak může skončit i epidemií – bohužel bez přehánění. Dokonce i mosty padají, když se politik rozhoduje jen podle preferencí a ne s použitím vlastní hlavy. Důležité je, že se vždy najde univerzální viník. A zde se dostáváme k léty prověřené klasice: EU, migrantům, iluminátům…

5. Provázanost s idioty globální vsi

V tom je souvislost s předchozím bodem. Urban dictionary definuje pojem global village idiot jako někoho, kdo tím, že se pod inteligencí příliš neprohýbá, baví celý svět.

Vzpomeňme známou konspiraci poslance Kotena o mikrovlnkách nebo například poslední volební výstřelek z nejmenovaného stranického tisku, že by „pejsci volili SPD“. Čím víc keců o národních zájmech strana v programu má, tím je toto pravděpodobnější. Tohle zkrátka nelze volit a zároveň tvrdit, že mám maturitu.

6. Vypůjčování si mrtvých lidí, co se nemůžou bránit

Karel Kryl, Winston Churchill, pan Werich, Železná Lady. Všichni najednou vylezli z hrobek, aby mávali transparenty na sjezdech Strany za Přímý Národní Tentononc.

Je to Havel, kterého vykopeme, abychom ho mohli urážet, i když za jeho života jsme si to nedovolili. A je to výše zmíněný Orwell, který působil v socialistické interbrigádě ve Španělsku, aby najednou pravičákovi obhajoval jeho názory na hate speech.

„A je tu jedno drobné opatření, které tolik nebolí, a přitom třeba může trochu zmírnit hrozivost rasového boje – totiž vyhnout se urážlivým přezdívkám. Je až s podivem, jak málo novinářů, a to i v levicovém tisku, se obtěžuje zjistit, která označení nesnášejí příslušníci jiných ras,” vyjádřil se k tomu ještě za života autor knihy 1984. A to už po občanské válce ve Španělsku, kdy ze socialismu částečně vystřízlivěl. Achjo.

7. Protiřečení si

Všechny firmy si na svém dvorečku můžou dělat, co chtějí… Jenom Facebook nesmí mazat moje nadávky. Všichni podnikatelé mají mít svobodu volně působit, pokud se ovšem nejmenují George Soros. Zbraně nezabíjejí lidi, jsou totiž neživé – neživé dotace ale způsobují korupci. Nebudeme politicky korektní kvůli náboženství – ale ne, aby homosexuálové říkali svému svazku „manželství“, jde tu přeci o slova a křesťanské hodnoty!

Budu nadávat na antifácké squattery, co bez dovolení obsadí cizí barák, ale já si bez dovolení autora uzurpuji žabáka jako symbol. A nakonec oldie goldie: budu tvrdit, že migranti nepracují, a zároveň nám berou práci.

Dalším druhem protiřečení si je, když někdo káže vodu, a osobně pije banánové daikiri. Například neustále mluví o tradiční rodině, a sám je již několikrát rozvedený. Nebo je zároveň pro to, aby do škol nebyla tahána politika, a přitom v minulosti v – oficiální školní korespondenci – politiku tlačil.

Nakonec je zde ještě protiřečení časové: příklad Klaus senior a příklad Okamura. Mít dva magnety a drát, máme neomezený zdroj energie. Jít k vlasteneckým pravicovým konzervativcům na lov protimluvů je zkrátka stoprocentní jistota.

8. Absence jakýchkoliv pozitivních výsledků

Jakých svých programových bodů dosáhla SPD za poslední dobu? Už je tu konečně méně migrantů? Ne. Ti tu nikdy nebyli. Už je tu konečně méně lidí v exekuci? Vůbec.

Někdo by mohl namítnout, že strana, která je věčně v opozici, nemá šanci podobnou změnu prosadit. Jenže ne – i opoziční strany můžou dosáhnout svých cílů, jsou-li šikovné a přesvědčivé. Nicméně partaj, u které je standardem ufňukanost, represivní paranoia a mnoho dalšího, není schopná pozitivních výsledků z principu.

9. Jejich vůdci sami nevěří tomu, co káží

Paradoxně však podobné strany ani pozitivní výsledky nechtějí. Penízky jim stačí. Ať jde o našeho bojovníka proti migrantům, který už jednu stranu vytuneloval, nebo o poslance euroskeptické strany v Evropském parlamentu.

10. Skoro kdokoliv je podle nich neomarxista

Ne každý je bolszewik. Zdroj: Wikimedia Commons

K přiblížení posledního bodu si taky vykopeme mrtvolu. Bude to  Joseph McCarthy, senátor za stát Wisconsin, který působil zhruba v době největší slávy Elvise Presleyho.

Jeho éra, známá v USA jako Mccarthyismus nebo rudá panika, byla dobou, kdy  se v zemi svobody ukazovalo na skutečné i domnělé komunisty a (neo)marxisty. Pokud vás někdy zajímalo, jak skončil Charlie Chaplin po éře němého filmu, tak ho z USA vyhnali právě kvůli podobné kauze.

Za apartheidu v Jižní Africe se zase lidé měli obávat “rooi en swart gevaar”, tedy rudého a černého nebezpečí.

Tento princip je v mnoha hlavách stále živý. Chceš, aby pacienta nejdřív vyléčili a on za to zaplatil až zpětně? Ty neomarxisto! Myslíš si, že není uplně rozumné, když si někdo vedle stánku se zmrzlinou může koupit bazuku? Upíráš mi mé svaté právo se bránit! Máš za to, že desetimilionová země bez moře se může sjednotit s ostatními státy, aby byla silnější? A co takhle let helikoptérou?

Alt-right? Alternative to what is right

Jako dobrého lékaře bolí existence alternativní medicíny z AKTIPu, tak by dobrého pravičáka měla bolet politická existence stran a jednotlivců z tzv. alternativní pravice, kteří se dopouštějí byť jen jednoho z těchto bodů.

Ne nutně všech. Jsou mi známy jednotlivé nuance mezi jednotlivými hnutími a nechci nikoho nálepkovat jako fašistu. Nejsou všichni stejní. Budu to ale záměrně ignorovat. Pro lidi, kterých se těchto 10 bodů týká, taky spadá cyklista a greenpeacák do jedné kategorie levicových idiotů.

Na slaměném panákovi postmoderního zženštilce si dokonce nějaký Jordan Peterson postavil obživu, takže jeden dobrovolný článek není takový hřích.  Nechci portrétovat jednotlivé osoby, strany a směry, ale jednotlivé nešvary, které by pro každého rozumně uvažujícího voliče měly být rozhodující. A nejen pro něj.

Filip Horák
Filip Horák (Články)
Čtvrtohorní útvar studující nizozemštinu a žurnalistiku v Holomóci. Narodil jsem se v Pardubicích, odmaturoval v Chrudimi a bydlím v Železných Horách. Making idiot of myself, since 1996.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*


Rozhoupali jsme se k nové publikaci. Objevte s námi Svět 3.9 Koupit