Domácí vzdělávání – úpadek společnosti či slibná budoucnost školství?

Nový trend ve vzdělávání bere útokem systém státních škol. Komunita rodin, které své děti učí doma, rychle roste a nabízí se tak otázka, zdali je toto ta tolik očekávaná školní reforma.

Když v roce 2005 vyšlo ustanovení o povolení individuálního vzdělávání, neobjevilo se mnoho rodin, které by této nové možnosti využily. Povětšinou se na toto téma nahlíželo jen jako na zvláštní výdobytek moderní doby. Který zase rychle přejde.

Který rozumný rodič by také bral do vlastních rukou tak důležitou věc, jako je vzdělávání jeho vlastních ratolestí? A proč tuto výsadu vůbec brát lidem, kteří jsou za ni doslova placeni? A kde na to vzít čas? Už nežijeme v době, kdy finanční výdaje rodiny dokáže pokrýt jen jeden z rodičů. Do práce musí chodit oba. Je tedy mnohem pohodlnější poslat děti do státní školy, kde máme jistotu, že se jim díky důsledné péči vzdělaných pedagogů dostane alespoň základních vědomostí. Mnoho lidí také poukazovalo na nedostatečnou pedagogickou kvalifikaci rodičů, kteří by zkrátka nevěděli, jak přesně své děti učit.

Podobné myšlenky se pravděpodobně vynoří v hlavě každému, když o tomto druhu učení zaslechne poprvé. Ovšem vše se začne rýsovat mnohem jasněji, když si správně definujeme, co to domácí vzdělávání vlastně je.

V zásadě si můžeme celý tento koncept představit jako zcela obyčejnou školu tak, jak jsme na ni zvyklí. Jediné rozdíly spočívají v tom, že děti nechodí na vyučování do třídy, ale do kuchyně a místo učitele tam sedí jeden z rodičů. Látka, která se doma probírá, je naprosto identická s tou, kterou se žákovi vrstevníci zabývají ve škole. Představa, že žákovo vzdělání bude v jakémkoli ohledu zanedbáno, je tedy naprosto mylná.

Jedinou velkou změnou je tak prostředí. Rodiče mají totiž k dítěti mnohem bližší vztah než cizí učitel a dokáží tak spíše odhadnout, jaký způsob učení je pro jejich dítě nejvhodnější. Celková domácí atmosféra také napomáhá k většímu psychickému uvolnění.

Celý smysl domácího vzdělávání nakonec spočívá v přesunutí dítěte z administrativně-kompetitivního prostředí státních škol na místo, které je mu více známé a přátelské. Doma se nemusí bát zákeřných písemek a může v klidu rozvíjet své talenty a dovednosti. Kromě oficiální učební látky se žák může také věnovat jiným věcem, na které ve škole není čas, například sledování vzdělávacích dokumentů, čtení knih, nebo i činnostem které ho rozvíjejí ve více praktickém směru, jako je vaření, uklízení, praní prádla, péče o domácnost a tak podobně.

Poslední velkou problematikou je čas rodičů. Ti si často nemohou dovolit zůstávat celý den doma a věnovat se svým dětem. Na to bohužel není žádná všeobecná rada, a zůstává to tak hlavní nevýhodou domácího vzdělávání. Ovšem většinou, když už se rodiče rozhodnou dítě do domácí školy vzít a opravdu se vzdělávání pokusí nějak naplánovat, řešení se objeví.  

Samozřejmě ani tato školní alternativa nemusí být definitivní. Může se ukázat, že dítěti mnohem více vyhovovala docházka do státní školy, v takovém případě se to dá opět změnit. Domácí vzdělávání vzniklo za účelem poskytnutí lepších možností a za hlavní cíl si bere spokojenost svých školáků, nebo spíše domoškoláků. Ano, to je zatím neoficiální termín, který se už však hojně užívá.