Václav Bělohradský: Ukazovat prstem z morálního stupínku na „nemorální xenofoby“ není v Česku dobrý přístup

Filosof Václav Bělohradský v listopadu navštívil Olomouc. Houpacímu Oslovi poskytl krátký, nakonec korespondenční rozhovor a odstup. Položili jsme mu pět otázek z prostředí české společnosti.

V jakém stavu je podle vás česká demokracie, lze to popsat?

Popsat to nelze, demokracie je systém, který maximalizuje pravděpodobnost, že mezi katastrofou či změnou si většina zvolí změnu. A ta se po různých zmatcích a příznacích chaosu, které vyvolávají morální a identitární paniku v méně chápavých občanech, nakonec prosadí. V Česku byly zmatky ale i změny k lepšímu. Nezapomeňme, že máme u nás demokracii poprvé. Ta za první republiky byla jen pokusem o demokracii – neexistovala volně směnitelná koruna, byla cenzura a parlament byl pod kontrolou takzvané Pětky. Když tedy uvážíte, že je to poprvé, bilance není špatná.

Co si myslíte o tom, když prezident vystoupí po boku člověka, který by mlel jiné lidi do masokostní moučky?

Nicméně sám obsah projevu byl v rozporu se stylem a myšlením těch, o nichž mluvíte. Možná tím, že byli vytaženi na ostré světlo, budou muset změnit svůj slovník, „nenálepkovat, ale argumentovat“, jak prezident všechny vyzval ve svém projevu. Ukazovat prstem z morálního stupínku na „nemorální xenofoby“ pod ním není v Česku dobrý přístup, lidé se tak zatvrdí ve svých nejhorších názorech. Naopak, donuceni k argumentaci, dochází většinou k pozitivní změně. Ale možná má důvěra v demokracii jako stále se k lepšímu měnícího systému názorů, postojů a zákonů je přehnaná.

Proč podle vás Česko tolik slyší na populistická hesla? Je za tím strach, křehká identita?

Co je populismus? Například protesty proti zacházení s Řeckem byly šmahem označeny za populistické, stejně jako radikálnější kritika nerovnosti, ohrožení životního prostředí nebo zahraniční politiky USA. V populismu vidím naopak pozitivní jádro, vzpurný a neuctivý styl komunikace, který inovuje politické rozhodování. Definoval bych populismus asi takto: je populistické každé radikální odmítání transakčních nákladů na politické rozhodování, tedy nákladů nutných na zpracování informací, na zajištění obecné platnosti rozhodování, na jejich prosazení a kontrolu. K tomu jsou nutné strany, jejich studijní oddělení, byrokratické struktury a tak dále. Někdy ale je správné „být populista“ a ty struktury trochu pobořit! Češi nejsou populisté, ale moralizující kýčaři, ale to je jiný problém.

Můžeme najít vztah mezi současnou situací a rozmachem internetu? Mluvíme o sníženém gatekeepingu, deprofesionalizaci, devalvaci, velké spoustě “mediálních” obsahů, které přestávají být věrohodné.

O tomto problému platí všechny věty, každá může být částečně správnou odpovědí na tu obrovitou otázku. V knize rozhovorů „Mezisvěty a mezi světy“ (novela bohemica) kolem toho tématu stále kroužím. Já považuji za nejdůležitější to, že veřejný prostor se ve svém celku stal toxický v důsledku toho, že do něho prudce přitékají „uniklá sdělení“ všech druhů, nelze je ověřit, ale špiní a zaplavují všechno a všechny. Může si veřejný prostor udržet svou základní funkci, kterou je formování reprezentace, v takové situaci? Nevím.

Jak se chovat vůči xenofobním náladám a narůstajícímu extremismu? Co si může mladý český student počít?

Co by si měl proboha počít? Není to přece nic výjimečného, v lepších demokraciích, než je ta česká, se formují náhle velmi xenofobní menšiny, někdy i většiny. Je to dnes v reakci na globalizaci a divit se tomu nemůžeme. Náš profesor politické ekonomie v Terstu říkal: „Globalizace znamená, že práci, kterou vy se živíte, jsou tisíce lidí ochotni dělat za třetinu vašeho platu a lépe“. Vy byste nebyl xenofob vůči těm tisícům ochotných, kdyby šlo o práci, kterou se živíte vy? Globalizace to přinesla a globalizace to zase odnese. Záleží na roli, kterou se v ní ten „mladý český student“ naučí hrát.