Štreit: Fotografuji vše, ale následně zvažuji, jestli zveřejněním fotografie někomu neublížím

Dokumentární fotograf Jindřich Štreit si dle vlastních slov vybírá „témata na hraně“, aby upozornil na problematické skutečnosti, před kterými společnost zavírá oči. Fotografuje handicapované, drogově závislé nebo lidi bez domova. Ve všech případech však usiluje
o dodržení respektu k fotografovaným, proto například nic nezveřejňuje bez jejich souhlasu.

Nastala někdy v průběhu Vašich dlouhodobých dokumentárních projektů situace, kdy jste se rozhodl nefotit, případně později kvůli svému vnitřnímu přesvědčení nemohl danou fotografii zveřejnit? 

Celé mé nastavení v těchto otázkách ovlivnilo především to, že jsem byl kvůli mým fotografiím za minulého režimu zavřený. Navíc žiji celý život na vesnici, takže velmi dobře znám prostředí, které fotografuji. Proto tyto otázky prakticky neřeším.

Jinými slovy jste měl přirozeně vytvořené vztahy s lidmi, které jste fotil.

Ano, znal jsem vesnickou mentalitu, věděl jsem, jak žijí, a byl jedním z nich. Takže jsem se otázkami ohledně toho, jestli je mám fotografovat, nebo nemám, nemusel vůbec zabývat. Chtěl jsem zachytit daný způsob života
a fotografoval jsem to, co jsem žil.

Tvrdím, že všechno, co nám život přinese, by se mělo zaznamenat. Ovšem něco jiného je nafotografovat a něco úplně jiného zveřejnit. Teprve zde nastává ten etický problém – jestli je v pořádku danou fotografii zpřístupnit veřejnosti. Fotograf se totiž dostane do situací, kdy zachytí sice něco naprosto reálného, ale pak se musí zamyslet nad tím, co zveřejněním způsobí. Co to bude znamenat pro zobrazeného člověka, jestli se ho to může dotknout nebo jestli se může jeho rodina zlobit. Takže ho sice nafotografuji, ale následně zvažuji, jestli mu zveřejněním této fotografie neublížím.

Dostal jste se někdy do situace, kdy jste dle svých měřítek situaci nevyhodnotil správně?

Po návratu z vězení jsem pracoval na státním statku, a jelikož jsem byl součástí dění, měl jsem příležitost zaznamenávat různé hraniční nebo velmi osobní situace. Například opilé lidi nebo milence a podobně.

A stalo se mi, že jsem jednomu novináři dal k dispozici své fotografie, mezi kterými byla právě i jedna citlivá zachycující mého známého v podnapilém stavu. Já osobně bych ji nikdy nezveřejnil, ale on viděl zkrátka esteticky krásnou fotografii a otiskl ji. Musel jsem to potom jít osobně vysvětlovat. Jelikož jsme byli přátelé, nic se nestalo, ale pro mě to byla velmi zásadní zkušenost. Už bych se do ní velmi nerad znovu dostal.

Na základě čeho se tedy rozhodujete, která fotografie už je za hranou
a mohla by danému člověku ublížit?

Je potřeba si dávat pozor, jak zveřejněnou fotografii přijme veřejnost. Samozřejmě by se nic nestalo, pokud bych fotografii otiskl například
ve Francii, protože toho člověka nikdo nezná. Ale mezi místními lidmi by ho to mohlo zesměšnit nebo dehonestovat. Etická otázka v tomto smyslu už potom závisí na samotném autorovi a na tom, jaké chce zaujmout stanovisko, co chce prostřednictvím daného cyklu říct nebo dokázat.

Rozhodl jsem se už dávno, že budu fotografovat věci, které společnost neřeší a nechce řešit. Snažím se poukazovat na problematické skutečnosti, aby se něco změnilo nebo zlepšilo. Proto si vybírám témata na hraně
a fotografuji například handicapované, bezdomovce, drogově závislé. Ale samozřejmě se s těmi lidmi předem domluvím, aby přesně věděli, co z toho bude. Počítají s tím, že když se nechají fotografovat, tak se objeví na výstavě, v knížce.

Kromě souhlasu se samotným fotografováním s lidmi tedy řešíte také to, které fotografie máte v plánu zveřejnit?

To je asi to nejdůležitější. Ale nejen s nimi, také s mými přáteli, kterým věřím a kteří mi poradí, co raději nezveřejňovat. Například v mém drogovém cyklu nastávaly situace, které byly opravdu velmi choulostivé
a složité. Narkomani jsou navíc velcí exhibicionisté, takže jsem nakonec se zveřejňováním měl problém já, ne oni.

Zmiňoval jste, že s lidmi, které jste fotografoval v rámci vašeho cyklu zaměřeného na život na vesnici, jste už měl vytvořené vztahy, ale na druhou stranu u cizích lidí si vždy nejprve vyžádáte souhlas. Znamená to, že hranice etiky vězí právě v tom udělení souhlasu či v důvěře vyplývající ze vzájemného vztahu?

Jsem fotograf, který nikdy nefotí toho, kdo odmítá být fotografován. Stává se to sice minimálně, ale když k tomu dojde, musím to překousnout a plně respektovat. Nejsem paparazzi, který by chtěl získat fotku za každou cenu. Například v rámci mého posledního projektu, kterým bylo focení vztahu mezi vězni a kaplanem, jsem potřeboval dokonce jejich písemný souhlas. Nebylo to ani tak kvůli mně, jako kvůli té věznici a právním náležitostem.

Mně stačí i to, když daný člověk souhlasí zkrátka tím, že ví, že je fotografovaný a nebrání se tomu, neprotestuje. Záleží také hodně na tom, do jaké míry se vám podaří vytvořit si zázemí a spřátelit se s těmi, které fotografujete.