Jako v mnichovské pivnici, jen bez Hitlera a atmosféry – vyrazil jsem na sraz BPI

Sedím v restauraci U Huberta v Olomouci, přemýšlím, zda se jí dá vůbec říkat restaurace, a pozoruji přítomné. V salónku sedí asi pětadvacet lidí. Rozhodně není našlapáno, tak jak jsem čekal. Věkový průměr si netroufám odhadovat. Po mé pravici sedí u stolu tři studenti univerzity, naproti pár důchodců a zbytek osazenstva se podle mého odhadu brodí tímto slzavým údolím přibližně padesát let. Vstupují tři ikony.

Někteří přítomní vypadají, že se jim pro samotnou radost dočista zastavil dech. Jana Volfová míří po boku Petra Hampla a Evy Hrindové k připravenému stolu. Celá akce by měla být diskuzí, je však rychle patrno, že vlastně chybí jakýkoliv oponent. Dlouhovlasý čtyřicátník, který se nám později představuje jako Václav Šimek, se nedočkavě chápe fotoaparátu a míří za Hamplem. „Prosím vás, mohl byste se s námi vyfotit?” obrací se na nejautentičtějšího pravicového sociologa, který polichoceně přijímá.

Hodinky ukazují za pět minut půl sedmé, což je ohlášený začátek debaty. Obracím se na jednoho ze studentů po mé pravici. Zajímá mě, co ho k Hubertovi přivedlo. „Jsem člen BPI. Byl jsem aktivní už před prázdninami v IVČRN a když vznikl Blok, tak jsem hned vstoupil. Ale i kdybych nebyl člen, tak bych nejspíš přišel kvůli Petru Hamplovi. Souhlasím s jeho názory a chtěl jsem ho potkat osobně,” svěřuje se. Než se stačím zeptat na jméno, usazují se tři hlavní star k připravenému stolu a všechny nás vítají.

Drony na hranice a flinty děckám

Hampl se hned zpočátku omlouvá, že se pokaždé musí postavit, když obdrží dotaz, neboť je tak uvyklý z pobytu za katedrou. Po nějaké hodině to začíná působit komicky, neboť jeho zápal při samotném výskoku blízce připomíná onoho prokletého muže z filmu Marečku, podejte mi pero!, jenž byl při prezentaci textu odsouzen k dlouhým a náročným pochodům. „Já jsem vlastně velmi proimigrační člověk,” baví mě Hampl hned další větou. Připisuje to faktu, že mu nevadí Ukrajinci a druhá generace Vietnamců se prý taky docela povedla. Co však představuje jasnou hrozbu, jsou muslimští uprchlíci. Není se čemu divit, jelikož samotný název diskuze odkazuje k tomu, jak souvisí islám s imigrační krizí. Následně přihazuje Petr Hampl nějaký vtip, který se natolik nepovedl, že se mu skutečně může smát jen Naštvaná matka. Hrindová plní funkci šprtů v první lavici, jejichž jediným úkolem je snášet šikanu spolužáků a afektovaně se smát pokusům o vtip, které pouští, často zoufalý a životem zmučený, pedagog do pléna.

První dotaz vznáší již známý Václav Šimek. Vlastně se jedná o několikaminutový monolog, který se opakovaně snaží přerušit dokonce i vůdčí trio ve snaze vydolovat nějaký dotaz. Nakonec se ukazuje, že by pana Šimka zajímal vznik domobrany a nasazení dronů pro lov uprchlíků na hranicích, protože je přesvědčen, že v současné době nepodniká policie, natož armáda, dostatek opatření. Musím přiznat, že jsem sám docela zvědav na odpověď. Hampl skutečně potvrzuje, že hranice bude třeba zavřít pořádně, ale druhým dechem se proti spontánní domobraně vymezuje. Během dalších úvah se mu podaří zmínit několik zajímavých faktů. Asi poprvé v historii země zde vyrůstá generace lidí, kteří neumějí zacházet se zbraněmi, což jemu připadá naprosto absurdní.

S Pegidou jen bez šibenic

„Jsme také zásadně proti vytváření nějakých seznamů, nošení šibenic a podobně,” ubezpečuje Hampl. Což mi nedá a vznáším dotaz, zda se tímto tedy vymezují vůči Adamu B. Bartošovi a jeho iniciativě. Údajně ano, už jen proto, že s postupem času na přednášce zaznívají i výzvy k pomoci Izraeli, což nejde dohromady s Bartošovou duševní poruchou dohromady. Další osoba, vůči které se Blok proti islámu ústy Volfové vymezuje, je Tomio Okamura a jeho SPD. „Tomio Okamura například stále volá po referendu o vystoupení z EU, ale zatím nepřinesl do sněmovny patřičný zákon, který by jej umožnil,” poukazuje na selhání největšího českého patrona Volfová. Vzápětí se svým druhům svěřuje, že po tři dlouhé noci takový zákon sepisovala a Marek Černoch z Úsvitu by jej měl přinést další den do sněmovny (s odstupem času vidíme, že ho Černoch asi někam zašil, protože zatím žádné referendum neproběhlo). Zdá se tedy, že ani antisystémové strany se nedokáží dohodnout na tom, kdo je špatný.

Hlavní klín v této spolupráci představuje puč, který proběhl v Úsvitu ještě za panování samotného šogúna. Starý Úsvit, který nyní vede válečný veterán Miroslav Lidinský, se proplétá do Bloku proti islámu a naopak, zatímco Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury stojí na pomyslné druhé straně barikády. Ačkoliv se vůči sobě vymezují a čím dál častěji se uchylují k politikaření vůči konkurenci, není tomu tak dávno, kdy se například Okamura potkával na přednáškách s Konvičkou a Hamplem.

Volfová naopak zmiňuje rozjednanou spolupráci se Svobodnými a s německou Pegidou. Na poznámku o tom, že na demonstraci Pegidy se objevily šibenice, reaguje klidně. „Nevíme, zda šlo o akci Pegidy. Pokud by se ukázalo, že ano, pak jednání přerušíme. Jsme pro politickou cestu řešení celé krize, ne pro násilí,” opakuje. Přesto zní taková fráze trochu prázdně. Krom toho, že jí příliš nevěřím, hlavní problém spočívá v tom, že většině přítomných by vlastně ani šibenice pro současné politiky nevadily, jak lze snadno vypozorovat z některých poznámek.

Uděláme si pohodu a zachráníme vlast

Pokud se účastníkům nedá něco upřít, pak je to nadšení. Přesto jsem si z četby internetových diskuzí vytvořil silný předsudek vůči tomu, kam by byli ochotni zajít. Celá debata probíhá v klidu, nekonají se ohromné proslovy, které by doprovázelo souhlasné bití do stolů a atmosféra národního uvědomění. Přítomní ochránci našich hodnot a tradic ve většině popíjí pivo, servírka jim nosí pečené pochoutky (dokonce i Naštvané matky musejí jíst) a pokud jsem přicházel s mírným mrazením a očekáváním pivního puče, pocítil jsem v určitý okamžik dokonce zklamání. Skutečně se zdá, že největší bitvy o obranu vlasti se nyní vedou na facebooku z pohodlí domova. Nejsem psycholog, ale při zběžném pohledu na revolucionáře vidím skutečně obyčejné lidi zapadající do nejrůznějších archetypů, které denně potkáváme na ulici. Tihle se možná jen bojí o trochu víc než ostatní. Nemohu uvěřit, že by kdokoliv z nich byl schopen skutečné a rázné akce, naopak mi spíše naplňují představu Čechů, kteří se na konci války účastnili divokého odsunu Němců. Mají nejspíš určitou představu o morálce a etice, nicméně v jejich pojetí reality se dají obě hodnoty snadno kroutit a míra flexibility závisí pouze na nich samotných.

Definice sluníčkáře a předčasná evakuace

Za večer padlo několik zajímavých myšlenek. Mohl jsem si vyslechnout, že jsem sluníčkář, a dokonce jsem obdržel definici tohoto slova přímo od Petra Hampla. Kdo to tedy je? Dříve pravdoláskař, salonní socialista, který je přesvědčen o vlastní nadřazenosti, snaží se vychovávat společnost, ačkoliv mu k tomu nikdo nedal mandát, hraje si na pomyslnou šlechtu, kterou by měl někdo živit. Sluníčkáři se sdružují v různých neziskovkách, z nichž nejhorší je Hate free. Další poznávací znamení je pohrdání tradicemi, kulturou. Přesto je to údajně člověk mladý a nezkušený, proto je označení sluníčkář vlastně laskavé až otcovské. Pokud jste tedy ten typ otce jako Pentheus, který své děti uvařil (dnes pověsil na šibenici za vlastizradu).

Krom definice sluníčkáře nám Hampl představil také jakýsi koncept vnitrostátní politiky, zakládající se na principech přímé demokracie, snadnější odvolatelnosti neschopných politiků a snížení případné korupce, který zároveň výrazně zpomalí jakoukoliv legislativní snahu o prosazení zákona. Koncept je totiž založen na principu loutkových politiků. Má jít o profesionály, kteří politice rozumí, ale přesto dělají jen to, co si žádá lid. „Vox populi, vox dei,” jak poznamenala Volfová.

Jedna z posledních a nejmrazivějších chvil nastává ve chvíli, kdy Hampl vykresluje hypotetickou situaci, ve které už BPI vládne desátým rokem. Naše hranice jsou opevněné, korupce vymýcená, máme ráj na zemi a strana se vzdává vlády ve prospěch demokratických voleb. Trochu mi připomínají Babiše a jeho věčné proslovy o tom, jak je vlastně strašné a nevděčné, když se lidé čistých myšlenek angažují v politice a každý se jen těší, až spasí zem a půjde do důchodu. Naštěstí jsem těsně před koncem odvolán k záchraně slečny v nesnázích, a tak se s přítomnými loučím. Jak mi sdělil kolega, o moc jsem nepřišel. Po mém odchodu už se řešila jen agitka. A mně hajlování s plným žaludkem stejně vždycky přišlo divné.