Feministky nejsou na krátko ostříhané bezpohlavní bytosti naházené v jednom pytli

Reakce na komentář „Mohou feministky ukazovat své poprsí?”

Feministky mohou ukazovat své poprsí, jak se jim zlíbí. Ale mohou se proti tomu i ohradit. V celém problému fotky Emmy Watson ve Vanity Fair jde o to, že právě takovýmhle snímkem Emma podle některých feministek (záměrně zvýrazňuji, protože ne podle všech) jen podporuje už tak všudypřítomný male-gaze, dělá vlastně ze sebe samotné objekt, využívá to, co sama kritizuje, tedy sexismus. Navíc se ohradily i proti tomu, jak se vyjadřovala roku 2014 v rozhovoru s Tavi Gevinson o Beyoncé a právě jejím odhalování těla a podněcováním male-gaze. Emma zareagovala publikováním přepisu rozhovoru se zvýrazněnými částmi, kde nakonec vysvětluje, že měla na mysli spíše otevřené prezentování zpěvaččiny sexuality a jejího intelektu i ženství, které ale není v rozporu s feminismem. Tedy to, že touha vypadat „žensky“ neznamená negaci prosazovaného feminismu.

Každý může se svým tělem dělat, co uzná za vhodné. Kromě toho Emma dělá v rámci svého aktivismu spoustu skvělých věcí, projekt HeForShe a Our Shared Shelf, kde upozorňuje na knihy různých spisovatelek. Ale nikdo přeci neříká, že Emma „nemůže být feministka, protože má prsa“, jak se uvádí v daném komentáři. A hlavně – celá kritika toho, co Emma udělala, nestojí na prudérnosti, jak je uvedeno v komentáři.

Demytizace feminismu je nutná

„Nejprapodivnější věcí na tom celém je, že nejvíc pohoršené bývají samy ženy – feministky. Tato sorta žen se chová trochu jako armáda non-gender bytostí, která se snaží ženskost vyhubit tím, že nastolí společnost bez jakýchkoliv pohlavních rysů. A schovává se za feminismus.“ Nelze přece všechny zastánce jednoho proudu myšlení tak komplexního, jako je feminismus, vnímat jako jednu homogenní skupinu. V rámci feminismu existuje několik dalších proudů, názorových celků nebo uskupení, jsou tu radikální feministky, liberální feministky, ekofeministky, kyberfeministky, marxistický feminismus, atd.

Neexistuje nic jako jeden jediný a správný feminismus a je absolutně přirozené, že v každém dalším myšlenkovém hnutí či proudu se ne všechny feministky na všem shodnou. Proto je tvrzení, že všechny feministky jsou „armáda non-gender bytostí, které se snaží ženskost vyhubit tím, že nastolí společnost bez pohlavních rysů“ úplně mimo.

Gender jako škála

V komentáři je uvedeno, že feministky jsou „non-gender“. Může nejspíš jít o non-binary gender, tedy každou genderovou identitu, která není součástí binarity ženská – mužská. Jenže všechny feministky se přece neidentifikují jako non-binary gender, ani nepožadují, aby mužský a ženský gender byly zrušeny. Chtějí spíše vidět gender jako škálu než jako nutné protipóly a dělení na mužské a ženské, o tom mimochodem mluvila i sama Emma Watson ve svém projevu o tom, jak vnímá feminismus.  

Feministky se údajně snaží „nastolit společnost bez pohlavních rysů“. Pohlavní rysy, tím jsou myšleny takové ty stereotypy, že žena je něžné pohlaví, citlivá a empatická, slabá, s touhou založit rodinu a hlavně pořád rodit, kdežto muž je silný, agresivnější, nemá emoce a nikdy nepláče? Stereotypy, podporované patriarchátem a podněcující právě nerovnost? Nerozumím, co jiného to může znamenat. Bořit takovéhle stereotypy je správné, protože jednoduše podporují přetrvávající nerovnost.

Feminismus není dogma

Feministky nebrání mužům ani ženám být takoví, jací být chtějí. Nenutí ženy, aby zakládaly rodiny jen proto, že se to od nich čeká, ale ani neurážejí takové ženy, které po rodinách touží. Nenutí muže, aby potlačovali emoce a nabírali svalovou hmotu, naopak je vyzývají k tomu, aby vyjadřovali své pocity, protože to je v pořádku (mimochodem kvůli potlačování emocí a strachu z toho, že budou vnímáni méně „mužsky“ si spoustu mužů trpících depresemi odmítá deprese přiznat či je začít léčit…).

„Pro ně je špatná žena, která se odhaluje stejně jako žena, která se rozhodne pro čistě rodinný život. Jediná pro ně správná volba bude nejspíše – krátký sestřih, mužské oblečení, no make-up a cesta slibné kariéry v oboru, který se stále považuje za čistě mužský.“ Samozřejmě že některé z radikálních feministek jsou proti odhalování, nepřipouští emancipaci sexuálních pracovnic skrze jejich povolání a tak dále. Ale pro feministku je správná volba taková, kterou si sama žena svobodně může vybrat. Je jedno, jestli jde o oblečení, make-up, nebo rodinný život. Feministka nesoudí ženu, co chce doma zůstat s dětmi, nesoudí ženu, co nechce rodinu ani děti, nesoudí ženu, která nosí šaty a má dlouhé vlasy, nesoudí ženu, která nemá vlasy vůbec. Žena, která kritizuje jinou ženu za to, že nosí make-up nebo rodí děti, se od feminismu vzdaluje. Feministka, která pohrdá jinou ženou za to, že se odhaluje, se také může od feminismu vzdalovat, vzdaluje se ale spíše pouze od určitého výkladu feminismu, tady nejspíš od toho liberálního výkladu k radikálnějšímu.

Naše tělo, naše rozhodnutí

„Poslání feminismu a osob podobných Emmě by mělo vést právě k tomu, aby nikoho něco takového nevzrušovalo a nepohoršovalo jen proto, že je někdo žena.“ Odpůrkyně přece nepobouřilo to, že Emma je žena. Odpůrkyně přišly s tím, že „nemůžeš přece tvrdit, že bojuješ proti sexismu, když pak používáš svoje prsa k nakopnutí svojí kariéry,“ jak stojí v tweetu Julie Hartley-Brewer. To byl jejich argument. 

Souhlasím s tím, že Emma si může dělat se svým tělem co chce, může být feministka a dál dělat skvělé mezinárodní projekty šířící osvětu a zapojující mimo jiné do hnutí feminismu i muže. Ale nesouhlasím s generalizací všech feministek jako non-gender stvoření ostříhaných na krátko a bez make-upu, protože to jednoduše není pravda a používat něco takového jako argument funguje možná v naštvaných komentářích na Facebooku, ale jinde ne.