Deník stopaře – jak nás zachránila IKEA a námořníci svezli na lodi

Pravidla byla jasná: projet co nejvíce z dvaceti pěti organizátory vybraných míst, plnit úkoly, přežit s 2500 korunami po dobu jedenácti dnů, vést jídlo pouze na jeden den a vše podrobně dokumentovat. S kolegou Jirkou Močidlanem jsme se spontánně přihlásili do závodu ve stopování, soutěže Lowcost Race. Začali jsme v Praze a směřovali jsme poměrně nezáživně, až na zpívání slovenské hymny s autobusem plným Slováků na benzince u Bratislavy, k Balatonu. A tam to celé začalo.

Je úžasné vzbudit se na plotem chráněném place, kam je nepovolaným osobám vstup zakázán. My jsme se povolali sami. Aspoň jsme se cítili v bezpečí a opilí lidé motající se ze všemožných večírků u Balatonu o nás nezakopávali. Ranní pohled na největší evropské jezero je nádherný, obzvlášť když se tam promenádovala ta krásná slečna s tím dokonale kulatým zadkem. Chtěli jsme si s ní dát rozcvičku, ale šest Maďarů jsme jednoduše nasrat nechtěli. Po této tělesné a duševní očistě jsme se vydali směr slovinské město Piran. Nebo jsme si to aspoň mysleli. Víte, máme pro vás užitečnou radu do života: nikdy nevěřte Maďarům vzdálenosti. Deset kilometrů většinou znamená přibližně čtyřicet tři a dvacet minut cesty asi hodinu a půl. My jsme s pár takovými jeli. Říkali nám „svezeme vás deset kilometrů od města, tam někdo pojede”, „Ten výjezd na dálnici? Tam jezdí tak milion aut denně.”. Z těchto důvodů jsme čekali jednou dvě hodiny, potom zase dvě hodiny, pak nám řidič udělal krásnou zajížďku a my museli šlapat pěšky tři kilometry k výjezdu na dálnici. Pozitivní na tom bylo, že z té proklaté situaci nás zachránil český pár z Ostravy (doporučení pro stopaře – nestyďte se ukázat českou vlajku). Takže jsme Maďarsku předvedli pár mezinárodních gest a pokračovali do hlavního města Slovinska, Ljubljany, a pak k pobřeží. Na nás totiž čekalo moře a námořníci!

Stopli jsme si loď

„Everything is in your mind. World doesn’t change, people change.“ Toto moudro pronesl Ital Filippo žijící v Číně, kterého přestalo bavit být právníkem v Římě. Fillippo, který nás dovezl do přímořského městečka Piran. Piran je slovinské město blízko u hranic s Chorvatskem. Pláže nejsou ani oblázkové, ani písečné, ale betonové. Jako u nás na koupalištích. A vlastně stejně jako u nás na koupališti tam slyšíte češtinu, slovenštinu a polštinu. Mají tam hrad, věž a taky přístav. V přístavu lodě a u lodí “námořníky”. Potem prosáklí, špinaví Slovinci rozplétají svými mozolovitými prsty rybářské sítě. Scéna připomínající dílo Ernesta Hemingwaye vypadá méně vábně, než bychom čekali. Ale lodě mají a byl by hřích se na nějaké z nich neprojet. My nejsme hříšníci, a proto jsme se rozhodli oslovit jednoho z rybářů, pravděpodobně vyrážejícího co nejdále na moře, kde ho nebude otravovat manželka, děti, šéf ani dva čeští stopaři, a zeptat se ho, zda nás na své lodi nesveze. Že prý nesveze. My že potřebujeme a on že prý nesveze. My že závodíme a on že on nezávodí, ale vezme nás. K molu. Tak jsme naskočili a jeli k molu, to byl asi nejlepší zážitek toho dne, jelikož na cestě do Itálie jsme se zasekli sto metrů od hranic. Moc dlouho ne, asi tři hodiny. Ale tam kde není stín, tam jsou jen nadávky a nezastavující Italové, a když nakonec někdo zastaví, tak místo po dálnici, jak slíbil, vás vezme do města. Myslel to asi dobře, ale moc nám nepomohl. Město Trieste nejen, že je dlouhé jako knižní předloha seriálu Hra o trůny, ale je italské, takže tam zastavuje jedno z miliónu aut. Jeho krása a noční život se mu však upřít nedá. Neužili jsme si to, protože jsme byli téměř mrtví, ale víme, že to je místo, kam bychom se rádi někdy podívali – s autem, penězi, časem a každý s nějakou pěknou slečnou. Spaní ve městě není snadné najít, ale ani nemožné. Nakonec jsme zalehli v šatně na pláži, kde spaly i dvě slečny z Polska. Pro lepší spaní jsme si s nimi dali panáka naší hruškovice a šli spát – čekal nás náročný den, o čemž jsme neměli tušení.

IKEA nás zachránila před dehydratací, Sára před spaním v dešti

Zvuk narážejících vln nás probudil pozitivně naladěné. Silnice nám však toho pozitivního myšlení moc nepřinesla. Zastavit u mýtné brány, stopovat tam deset hodin a až potom zjistit, že směr, kam míříme, je na opačnou stranu a my musíme jít jedenáct kilometrů na druhý konec města, to prostě nechcete. Cesta byla únavná, ale lepší než to bezúspěšné čekání na konci světa. Pak to přišlo, zázrak, boží zásah, IKEA. IKEA nám dodala naději, víru a sílu, ale hlavně vodu, perlivou vodu a zadarmo, pokud máte IKEA FAMILY. Kéž by nás tento švédský obchod s nábytkem mohl také ubytovat a dát nám najíst svých masových kuliček z koňského masa. To nemohl, ale Sára mohla. Sára je slečna, které patří všechna čest. Sára je jako perlivá voda, Sára nám zachránila život. Tato slečna umí jen italsky, a i přesto vzala dva úplně neznámé stopaře k sobě domů, dala nám najíst pravých italských špaget (je kuchařka), pozvala nás na pivo, nechala osprchovat a nabalila nám jídlo na cely den. Sára nám v jednu ráno ukazovala jak vařit špagety carbonara, pamatujeme si, že špagety se dělají ve vodě. A to je to nejdůležitější. Nás trochu více totiž zajímal normální záchod, gauč, hotové jídlo a pivo. Ráno jsme zjistili, že přes noc pršelo, posnídali jsme a Sára nás odvezla na benzínku u dálnice, kde jsme se s ní rozloučili. Svět potřebuje lidi, jako je Sára. Buďte jako Sára!

Na kafe s Italem milujícím Česko a osm hodin s Francouzem na nájezdu na dálnici

Náš další stopovací den začal dobře, zastavil nám Ital Gilberto. Za komunismu žil díky české manželce v našem socialistickém ráji a komunisty byl sledován. Miluje Prahu a celou naši malou zemi. Miluje taky kávu a tak nás vzal do kavárny. Dali jsme si cappuccino a on nám vyprávěl svůj příběh o založení své personalistické firmy, která mimo jiné působí i v České republice. Rádi bychom si s ním povídali dál a dali si dalších několik káv, ale naše cesta si vyžadovala oběť a tou byl čas. Odvezl nás tedy k výjezdu na dálnici a rozloučil se s námi. U výjezdu jsme potkali stopaře Alexe, který v době našeho příchodu čekal již dlouhých osm hodin a bylo nám hned jasné, že pán milující Českou republiku je pravděpodobně taky poslední, kterého stopneme. Zapeklitá situace, ale přeci jen je vše pouze v našich myslích. Svět se nezmění, to pouze my můžeme změnit pohled na něj a na vzešlé situace. Rozhodli jsme se tedy zůstat a seznámit se, flákat se a bavit se, buď někdo zastaví, nebo ne. A tak jsme čekali dalších šest hodin, po kterých jsme si zaplatili spolujízdu za 74 € pro oba do Francie. Rozhodli jsme se změnit pohled, rozhodli jsme se změnit prostředí. Itálie sice je krásná, ale pro nás byla zároveň i stopařským peklem.

Dostali jsme se do Francie a prožili naší nejhorší noc

Znáte auto Ford Fiesta? Takové to maličké, třídveřové fáro? Tak na chvíli zavřete oči a představte si naši situaci. My dva a Alex, řidič a spolujezdkyně. Tři velké krosny a plný kufr nějakého harampádí. V kufru se na krosny ani za sýr místo nenašlo, a tak jsme ta tři selátka museli mít po celou dobu na sobě. A taky spacáky. A taky stan. A taky pití. Jednoduše jsme se na zadní sedačce, na které se pohodlně posadí dva normální zadky nebo jeden o velikosti jedné krosny, zrovna moc komfortně neusadili. Osm hodin jsme se cítili jako ta kuřata, která pak jíme v KFC, zaplatili jsme za to v přepočtu asi dva tisíce korun a navíc jsme dojeli na místo, které nám zrovna vzdálenostně nepomohlo, ale tohle vše za to stálo. Dostali jsme se totiž pryč z Itálie. Aix en Provance je město, ve kterém jsme se ubytovali. Před spánkem však bylo potřeba najít nějaký záchytný bod, nějaké útočiště, kde bychom mohli využít Wi-Fi a podělit se o naše zážitky, příběhy a o lidi, se kterými jsme měli tu čest se poznat. Zašli jsme si tedy do studentského podniku, do McDonaldu. Aktuální situace v Evropě si žádá, aby každé veřejné místo bylo hlídané, obzvlášť tedy ve Francii a Německu. V onom McDonaldu jsme tedy měli téměř osobního hlídače, Bulhara, se kterým jsme se dali do řeči a který nám na svém telefonu ukázal parky, kde bychom mohli přespat, donesl nám vodu a dal nabíjet powerbanku. Ještě nám mohl donést bigmac menu, ale takové štěstí jsme neměli.

Hledat nový, provizorní domov se může ve městě jevit jako problém, ale nám to bylo fuk. Lehnout si v parku na trávu a spát na místě, kde na vás jde perfektně vidět, mohla zachránit už jen myšlenka, že na bezdomovce by přeci nikdo nesahal. A tak jsme spali. A spali. A spali. A po třech hodinách spánku jsme šli v šest ráno stopovat. A stopovali jsme. A stopovali. A nikoho jsme nestopli. Člověk se ani nemůže divit. Taky byste nezastavili spícímu Jirkovi, houpajícímu se ve větru s cedulkou s nápisem “Grenoble” v ruce. Ten pohled musel připomínat seriál Živí Mrtví a je pravděpodobné, že Frantíci na takovou zombie apokalypsu zatím nejsou připraveni. Tři nekonečné hodiny spícího stopování prolomila až sympatická Egypťanka. Asi je zvyklá na mumie a náš vzhled jí neodradil. Naštěstí. Pokračovali jsme směr Gap, město směrem na Grenoble, města na cestě k městečku Albertville, městečku čtyřicet minut od Lac de Roseland, od našeho cíle. Gap by mělo podle Google Translate znamenat “mezera”, pro nás to však znamená náš nejrychlejší stop na naší cestě Evropou. Ani jsme nestihli zvednout palec a už nám na semaforu zastavil člověk, který nás vzal po Napoleonově cestě do vesničky před Grenoble. Vysadil nás na místě, kde kdysi za časů Napoleonových jistý Bonaparte tábořil se svou armádou, když překračoval Alpy.