Série reportáží PIKO je zdroj nových informací, ale i důležitý reality check

Nakladatelství A2larm představilo svou prvotinu. Knižní série reportáží PIKO Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala přibližuje pervitin a kulturu, která jeho konzumaci v Česku obklopuje.

Pervitin je nesporně fenoménem české drogové scény. Jeho výrobou jsou proslavené celé regiony. V severních Čechách, Praze nebo Ostravě není těžké se s ním alespoň zprostředkovaně setkat.

Jako dítě z dobře zabezpečené rodiny v Ústeckém kraji jsem pervitin znala jenom z doslechu. Znala jsem historky o bouchlé varně u sousedů v paneláku. Slýchala jsem urban legends o feťácké uličce za školou. Znali jsme několik lokálních pikařů bez domova. Během mého studia na gymnáziu zemřel po zákroku policistů Rom Stanislav Tomáš, jehož smrt byla později vyhodnocena jako následek předávkování pervitinem.

To všechno se odehrávalo v naší bezprostřední blízkosti, ale zároveň v dost jiném světě. Na základní škole byli feťáci anonymní špinaví lidé, co se vám pokusí dát bonbon napuštěný drogami. Na gymnáziu zase posloužili jako odstrašující scénář toho, co se stane, když budeme experimentovat s drogami. Pokud byl člověk dostatečně privilegovaný, mohl karikaturu feťáka jako blázna, co si zničil život, udržovat poměrně dlouho.

Univerzální příběh závislosti neexistuje

PIKO tento pohled rozebírá a nabourává. Část reportáží vypráví právě příběhy jednotlivých uživatelů drogy. Někteří líčí několik málo pervitinových zkušeností, jiní se svěřují s dlouhou a divokou historií užívání. Pro některé zpovídané je to dávno uzavřená kapitola, ale rozhodně nejde jen o kajícné vzpomínání na minulost. Několik reportáží zprostředkovává zkušenosti lidí, kteří si zrovna prochází odvykáním, nebo se dokonce ani přestat nechystají. Věří, že mají svůj návyk pod kontrolou.

Reportáže jsou psané velmi citlivě a bez odsudků. To neznamená, že nepopisují nepříjemné a bolestivé situace, nepůsobí však jako hon za senzací ani jako moralizování. Hlavními postavami jsou sami uživatelé, kteří dostávají prostor vyprávět svůj příběh tak, jak ho cítí. Nejsou redukováni na oběť své závislosti, ani na viníky situace. I když se v počátcích často objevují motivy traumat, chudoby a vyčlenění, rozhodně nejsou všechny příběhy stejné. Lidé v nich mají různé motivace a k závislosti vedou různé cesty.

Velkou část knihy pak zabírá kapitola psaná ve středisku, které slouží k odvykání mladistvým a matkám s dětmi. Ta se částečně zabývá prožitky jeho obyvatel, odkrývá ale poměrně podrobně i proces, kterým abstinenti procházejí. PIKO ale není jen tlumočení osobních příběhů. Reportážím pak dodávají na věcnosti kapitoly plné statistik i rozhovorů s odborníky.

Fetování pozdního kapitalismu

Z reportáží je cítit důraz, který dávají autoři na sociální rozměr problému. To není u redaktorů A2larmu nijak překvapivé. PIKO je svědectvím toho, jak se pervitinová kultura měnila během padesáti let své existence.

Sleduje malou subkulturu, která piko obklopovala v sedmdesátých letech poté, co se ho naučil vařit student VŠCHT Honza Malý. Rychlý rozkvět pervitinu během divokých devadesátých let odstartoval období, kdy se z pervitinu stala komodita na trhu. Už nešlo o několik uživatelů, kteří si společně sháněli látky nutné k přípravě drogy. Vznikla široká síť závislých, kteří pro dávku udělají, co je potřeba. To je v podstatě styl života, ke kterému se drogově závislí často uchylují i dnes.

Na počátku stály drogové experimenty několika undergroundových skupin, které nepochybně nebyly zdravé nebo bezpečné, jejich účastníci ale byli zapojeni v jejich přípravě a udržovali vzájemné vztahy. Z toho se v porevolučním období postupně stal odosobněný útěk od reality. K němuž se často uchylovali lidé, kteří žili v bídě, ale i úspěšní podnikatelé hledající levnou alternativu kokainu.  

Najít útěchu v izolaci

Hned na začátku knihy je citována studie o krysím parku a v průběhu knihy je na ni několikrát odkazováno. V jejím prvním provedení má krysa v kleci možnost vybrat si mezi čistou vodou a vodou s drogou. Krysa vždy propadne závislosti. Tato studie je ale vzápětí zpochybněna druhým experimentem. V tom žijí krysy v komunitě a ve své velké kleci mají různé možnosti vyžití. V takovém prostředí se zdaleka všechny krysy nenaučí pít vodu s drogou. Část z těch, které si na ni přeci jen nevyknou, drží svou konzumaci v rozumných mezích.

To může sloužit jako výstraha před nastavením společnosti, ve kterém není těžké se pomyslně stát odcizenou krysou bez vztahu k okolí. Při čtení jsem ale neměla pocit, že by uživatelé se svými příběhy sloužili jako rukojmí pro prosazení politických názorů. Reportáže nepředkládají jasný názor, ale nutí čtenáře o společenském uspořádání přemýšlet.

Při čtení PIKA si nejde neuvědomovat, jak redukující pohled na uživatele drog ve většinové společnosti přetrvává. Často jsou to pro nás nebezpeční lidé, kteří si vlastním selháním zničili život. Možná je nám nepříjemné si přiznat, že mít v životě jenom o něco jiné podmínky, nebyla by pro nás závislost na pervitinu až tak nepředstavitelná. Kniha PIKO slouží jako připomínka, že naše představy o feťácích nejsou zdaleka tak jasné, jak se zdají. A hlavně, že i na jejich životech záleží.