Žena, která dostala Ameriku do vesmíru

„Najděte tu dívku, ať překontroluje čísla“. Tato slova změnila roli americké matematičky Katherine Johnsonové v historii vesmírného cestování. 20. února 1962 se oči celého světa upíraly k mysu Canaveral. Americký astronaut John Glenn seděl v kabině lodi Friendship 7 a měl se stát prvním Američanem na oběžné dráze Země. Jenže odmítl odstartovat.

Katherine Johnsonová byla geniální matematičkou pro Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA). Právě na jejím úsudku a překontrolování výpočtů záviselo, jestli astronaut John Glenn opustí povrch Země. Z kokpitu prohlásil, že odmítá odletět a poletí jen pod jednou podmínkou: „Pokud ta dívka řekne, že je to v pořádku, tak poletím.“ V den historického letu bylo Katherine 43 let a měla za sebou už velmi dlouhou řadu vědeckých úspěchů – přesto ji na veřejnosti téměř nikdo neznal.

Nelehké začátky geniální matematičky

Katherine Johnsonová se narodila v roce 1918 v zapadlém městečku White Sulphur Springs v Západní Virginii. Její matka byla učitelka a její otec farmář a údržbář. Už od malička projevovala mimořádné nadání pro čísla a počty. Později na své dětství vzpomínala se slovy: „Počítala jsem všechno. Schody k silnici, schody do kostela, nádobí při mytí…cokoli šlo spočítat, to jsem spočítala“. Ve škole přeskakovala ročníky a střední školu dokončila ve čtrnácti letech.

Na vysoké škole Katherine promovala summa cum laude v roce 1937 v pouhých 18 letech. Během studia na West Virginia College se potkala také s profesorem matematiky a jejím pozdějším mentorem – Williamem Claytorem. Ten v Katherine rozdmýchal jiskru nadšení pro analytickou geometrii vesmíru a pomohl jí připravit se na budoucí kariéru. Spolu s dalšími dvěma černošskými studenty byla jako první černoška vybrána, aby studovala na West Virginia University a posunula tak svou kariéru dál.

Vzdělání sice šlo dívce snadno, ale obstát v prostředí, ve kterém studovala, rozhodně snadné nebylo. Jako černoška neměla v Americe 30. a 40. let mnoho příležitostí, protože společnost byla protkaná předsudky. Ty brzdily i ten největší talent. Mladičká Katherine se ale nenechala odradit, nějaký čas věnovala starosti o rodinu a vyučování na černošské škole. Zlom přišel v 50. letech.

Hledání lidských počítačů

Padesátá léta v Americe znamenala změnu. V leteckém výzkumu se afroamerickým ženám otevřely dveře díky zákazu rasové diskriminace v obranném průmyslu. NACA (National Advisory Comittee for Aeronautics), předchůdce dnešní NASA, začala přijímat kvalifikované matematičky bez ohledu na barvu pleti. Katherine neváhala ani minutu a v roce 1953 nastoupila do výpočetního oddělení v Langley jako jedna z tzv. „lidských počítačů“. Před tím, než všechny výpočty zvládaly počítače prováděly složité operace týmy lidí – zpravidla žen. Ty byly vybaveny logaritmickými pravítky, tabulkami a mechanickými kalkulačkami. V NACA se těmto týmům přezdívalo „počítače v sukních“.

Zákon sice segregaci zakazoval, ale rasismus zcela nevymizel ani ve vládní sféře. Katherine a ostatní afroamerické kolegyně pracovaly v oddělené kanceláři s označením „Colored Computers“. Měly vlastní toaletu i jídelní kout daleko od bělošských kolegů. Na důležité porady neměly povolený vstup a na výsledných výzkumných zprávách se neuváděla jejich jména. „Segregaci jsem nepociťovala, samozřejmě, že existovala, ale všichni jsme se soustředili na práci, měli jsme své úkoly,“ vyjádřila se k otázce rasismu Johnsonová. Na technické briefingy chodila také, prostě tak dlouho přemlouvala kolegy, dokud nepovolili. „Tu práci jsem udělala také a patřím sem,“ odsekávala pravidelně. Díky své neodbytnosti se také stala první ženou uvedenou jako spoluautorka oficiální zprávy.

Vesmírný závod

Na začátku padesátých letech začal také pomyslný závod v dobývání vesmíru. Sovětský svaz vypustil první satelit Sputnik (1957) a v dubnu 1961 také prvního kosmonauta Jurije Gagarina. Spojené státy Americké chtěly sovětský náskok dohnat – Američané musí do vesmíru a nakonec i na Měsíc. Katherine Johnsonová stála u všech klíčových milníků. Její ruční výpočty trajektorií byly natolik přesné, že na ně spoléhali ti nejzkušenější inženýři. I v roce 1962 spoléhal americký astronaut John Glenn na Katherininu přesnost. Glenn měl s Friendship 7 odstartovat na oběžnou dráhu Země, výpočty pro jeho let prováděl už sálový počítač IBM. Glenn ale odmítl poslouchat techniku a řekl, že pokud Katherine čísla nezkontroluje, nepoletí nikam. Teprve až ona osobně řekne, že výpočty sedí, odstartuje. A výpočty seděly.

Katherine však nezůstala jen u toho. V dalších letech se podílela i na nejslavnější misi všech dob – letu Apollo 11 na Měsíc v roce 1969. Její přesné propočty opět pomohly naplánovat trajektorii, díky níž mohli Neil Armstrong a Buzz Aldrin bezpečně dosednout na povrch Měsíce. „Nejvíc hrdě jsem se cítila v případě úspěchu programu Apollo,“ uvedla k misi. O rok později Katherine zachránila další misi, tentokrát Apollo 13. Při letu k Měsíci došlo na palubě k výbuchu a posádka se ocitla v ohrožení života. Všichni se na Zemi snažili přijít na způsob, jak dostat poškozenou loď zpátky. Katherine vypočítala improvizovanou návratovou dráhu i nouzový postup, který nakonec astronauty zachránil.

Skromná žena, která nechybuje

Z Katherine Johnsonové vyrostla hvězda, velmi schopná žena, které za mnoho vděčí každý nadšenec pro vesmírné objevování. Přesto její jméno dlouho znali jen její kolegové, protože byla velice skromná a se svými úspěchy se nechlubila. Veřejného uznání se jí ale přeci jen dostalo. V roce 2015, kdy jí bylo neuvěřitelných 97 let, převzala od bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy nejvyšší civilní vyznamenání, Prezidentskou medaili svobody.

Katherinin osud a život zaujal také Hollywoodské režiséry. V roce 2016 vstoupil do kin film o jejím životě s názvem Hidden Figures (Skrytá čísla). Role Katherine se zhostila Taraji P. Henson, astronauta Johna Glenna si zahrál Glenn Powell. Snímek režíroval Theodore Melfi.

Katherine se dožila 101 let a zemřela v únoru 2020 jako vážená a oslavovaná dáma. NASA po ní pojmenovalo také nové výpočetní středisko a její jméno nese i řada škol.