Nasadili roušky, zavřeli se doma. Lidstvo dopisuje dějepisné učebnice

KOMENTÁŘ. Dvě války, okupace či sametová revoluce. Několik událostí minulého století, které se promítly do učebnic dějepisu. Nyní se píše historie znovu. Děti se ale za pár let nebudou v souvislosti s rokem 2020 učit o brutálních zákopových bitvách nebo o hrdinech, kteří za vlast položili život. Místo toho se dozví, jak celý svět nasadil roušky.

Pár týdnů zpět by málokoho napadlo, že lidé budou v roce 2020 čelit pochybnostem tykajícím se jejich vlastní existence. Ve světě samozřejmě pokračovaly válečné konflikty, které by vnitřní klid sebevědomého středoevropana mohly narušit. Jenže on pořád tak nějak tušil, že o holý život jejich prostřednictvím určitě nepřijde. Takže vlastně žádné riziko. Vždyť pokud nehrozí válka, nehrozí nic. Minimálně donedávna si to možná mnozí mysleli.

Bratrstvo neohrožených

Když autoři dějepisných učebnic píší o výraznějších úbytcích obyvatelstva, většinou jde právě o světové války, vzpoury občanů vůči jejich vládcům, případně o potyčky mezi králi znepřátelených zemí. Existuje ale jedna výjimka, která až doposud byla pro čtenáře chytrých příruček v muzeích a pravidelné diváky historických pořadů spíše úsměvnou fikcí. Morové epidemie, cholera nebo nákazy dobytku… s těmi si přece dnešní společnost poradí. Musí.

Že by snad něco takového postihlo lidstvo ve 21. století? Kdepak. A pokud ano, nevadí, vymyslíme lék, nasadíme antibiotika a vše bude zase bez problému. Realita ale bohužel ukázala, že lidé stále nejsou všemocní a ve svých obranných schopnostech se zmýlili. A ani chytré technologie, rozvoj vědy a moderně propojený svět zde příliš nepomáhá.

V posledních pár týdnech jsme se tak alespoň mohli vžít do situací, které jsme zažívali na základních či středních školách. „Máme 19. ledna 2012, je 34. hodina dějepisu tohoto školního roku. Dnes si řekneme něco o krizi, která Evropu zasáhla ve 14. století. V ulicích tehdy běhaly krysy, nepořádek a špína situaci umocňovaly a blechy, přeskakující z člověka na člověka, solidně promořily tehdejší populaci… Hej! Vy dva vzadu, nebavte se, tohle je vážná věc!“

Odstavec o zapomenutém viru

Pravda, nynější pandemie nemá tak razantní průběh jako některé morové epidemie. Určitě ne co se hygienických faktorů týče. Srovnání se však částečně nabízí u změny chování ekonomiky. Zhoršily se hospodářské poměry, objevily se první znaky nadcházející krize. Mnoho občanů se ve středověku také začalo obracet k Bohu, o pár set let později lze totéž zaznamenat u některých vysoce postavených představitelů našeho státu. Dej nám, pane Babiši, sílu ducha.

Jedno je jisté: autoři učebnic budou mít co žrát. Epidemie viru, který sem nedávno přicestoval z Číny, je bezesporu důležitá událost, o které je třeba referovat mladším generacím. Ty si budou moci ze situace, kterou momentálně prožíváme každým coulem, do života vzít mnohé.

Odstavec textu, který se pandemii koronaviru bude věnovat, by ale měl popisovat zrádné onemocnění minimálně tak barvitě, jako je vyobrazená každá jiná středověká epidemie či choroba ve zbytku učebnice. Přinesla XY mrtvých, vznikl nový trend v podobě nošení roušek, lidé se zabarikádovali doma a ven vycházeli pouze v případě, že potřebovali se svým mazlíčkem do psího salónu. To by pro začátek mohlo stačit.

Otázkou naopak zůstává, jak se k učebnicovému textu o pandemii z roku 2020 postaví budoucí studenti za padesát, sto, dvě stě let. Dobové kolorizované fotografie zachycující jedince v rouškách a krátký popis faktu, že nás miniaturní, neviditelný kousek něčeho živého zavřel na několik měsíců do našich obydlí, jim možná přijde podivný a vtipný. Oni už přece budou generace toho moderního století, které se něco takového nemůže stát a se vším si poradí. A když je nerudný učitel bude napomínat, aby dávali pozor, zřejmě se jen pousmějí. Podobně jako ještě nedávno někteří z žáků, jenž si prohlíželi řádky o morové epidemii.

Autor: Martin Šenovský