Pozor na greenwashing. Produkty se někdy jako „eko” či „bio” jen tváří

Poslední dobou, s narůstajícím povědomím o klimatické změně, se nabídka obchodníků jen hemží produkty, které mají být v souladu s přírodou, vyrobeny dle receptur našich předků nebo jdoucí s nejnovějšími ekologickými trendy. V některých případech jde ovšem jen o líbivou reklamu, která s fakty nemá nic společného. Šikovné použití slov totiž může lákat na prázdné významy bez jakékoli vědecké a právní opory. Zde přinášíme několik příkladů z každodenního života, kde se s greenwashingem lze setkat.

„Dezinformace šířená organizací za účelem prezentovat environmentálně zodpovědný veřejný obraz sama sebe”. Tak definuje greenwashing oxfordský slovník. Najít ho můžeme v mnoha odvětví- od drogerie, přes potraviny po energetiku.

Jedním z prvních odvětví, kde se zdravější a šetrnější výrobky objevily, byla kosmetika a různé čisticí prostředky. Greenwashing u těchto produktů probíhá na principu „přírodně” znějicích názvů a zeleně laděného obalu. Za „kouzelnými“ slovy typu nature, green, a podobně se však nejednou skrývá připravek obsahující syntetické látky, užívané v klasických výrobcích.

Například pasta na zuby Signal „Nature Elements“ s 92% podílem přírodních látek. Zbývajících 8 % ovšem sestává mimo jiné z umělého sladidla, alergii působícího syntetického barviva nebo tenzidu polyethylenglykolu (PEG). Ten může obsahovat toxické zbytky v podobě karcinogenního ethylenoxidu nebo 1,4-dioxanu, který se řadí do skupiny potencionálních původců rakoviny.

Dalším příkladem jsou tablety do myčky nádobí Finish Green obsahující polykarboxyláty, i přesto že obal tvrdí „100% účinnost, 0 % nechtěných látek“. Tyto polymery jsou ovšem obtížně rozložitelné a usadí se v přírodě v podobě mikroplastů, byť s malou toxicitou.

Není farmář jako farmář

Podobné hraní se slovy využívají i producenti potravin. Například Arnoštova vejce „přímo od farmáře“ s obrázkem sedláka z minulého století na obalu, jsou ve skutečnosti obyčejná vejce z klecového velkochovu. Označení farmář však podle zákona může používat kdokoli podnikající v zemědělství.

Další lákavé názvy oporu v zákoně dokonce ani nemají. Babiččin, poctivý, tradiční, staročeský. To vše je jen návnada na nepozorné spotřebitele.

Ne vždy je však zavádějící přímo název. Například růžové himalájské soli se stačí dle prodejců použít menší množství na dosažení stejné slanosti, má mít afrodiziakální účinky, pomáhat s astmatem, čištěním těla nebo zpomalovat stárnutí. Pravda je však taková, že „himalájská“ sůl se těží v obrovském hlubinném dole Khewra v Pakistánu, na samém úpatí Himaláje. Za pomocí sbíječek a vrtáků, tak jako jinde.

A ani chemické složení není odlišné, jen se v této soli nachází více příměsí, které jí barví do růžova. Mezi nimi jsou i stopová množství jedovatého arsenu či radioaktivního cesia. Cena takové soli se ovšem pohybuje okolo desetinásobku té běžné výše , především kvůli dlouhému cestování do USA a Evropy, kde je nejpopulárnější. Nemluvě o dalších produktech z této soli. Krásně vytvarované krystaly na různé masáže či „zázračná“ kosmetika vyjde klidně i na stonásobek, než kdyby se použila běžná nebarevná sůl.

Označení vegan u oblečení není zárukou udržitelnosti

Matoucí, leč zákonnou taktiku využívá i výrobce oblečení a batohů Matt & Nat, jenž deklaruje, že jeho produkty jsou „vegan“, tudíž že nebyla použita kůže ani jiné živočišné produkty. Většina značek zaštiťující se tímto logem používají jiné k přírodě šetrné matriály – len, konopí, biobavlnu.

Matt & Nat batohy jsou však vyrobeny z polyuretanu (PU) nebo polyvinylchloridu (PVC). Sama značka dle vlastních slov upřednostňuje polyuretan, ale stále tomu svojí výrobou nepřizpůsobila. Obojí jsou polymery, které se špatně rozkládají v přírodě, nicméně PVC je přímo zdravotně nebezpečný kvůli vysokému množství ftalátů. Ty se mohou dostat do potravin, a tím do lidského těla, kde se uśadí a pomalu uvolňují toxické látky.

Plast lepší než papír?

Dalším z produktů se kterým přicházíme do kontaktu velmi často, a jsou zde použity greenwashingové metody, jsou nákupní tašky. Dnes v podstatě nenajdete řetězec s potravinami, kde by neměli (a nedoporučovali) ty papírové. Navíc většinou s nápisy o jejich šetrnosti k přírodě. Jak ovšem potvrdila studie VŠCHT pro Ministerstvo životního prostředí (MŽP), papír není zrovna tím nejlepším materiálem. Taška z něj nemá příliš dobrou životnost a nelze jí tolikrát recyklovat.

Podle studie jsou lepší mnohokrát použitelné tašky z bavlny a úplně nejlépe vyšly ty z pevného polyesteru (HDPE). „Bavlněná taška má vyšší environmentální dopady než taška polyesterová, a to i v případě, že je vyrobena z organické bavlny,“ potvrzuje Vladimír Kočí z Fakulty technologie ochrany prostředí pro Ministerstvo životního prostředí.

Další ekologickou variantou mají být tašky z bioplastu, na nichž je psáno, že jsou v přírodě rozložitelné. Nejde však o rozklad přírodní, ale lze ho provést jen ve specializovaných kompostérech v laboratorních podmínkách.

„Na kompostování jednoho kilogramu bioplastu je potřeba řádově více než desetinásobné množství kompostu. Navíc většinou obsahují vázaný uhlík, a proto je pro kompostování potřeba dodávat další živiny jako dusík a fosfor,“ uvedl pro ČT Jiří Kučerík, ředitel Ústavu chemie technologie ochrany životního prostředí v Brně.