Dilema etiky: Psát o tom zlém?

Zdroj: SK Wikimedia Commons

Kam čert nemůže, tam nastrčí schízu. Nemusí být vidět na první pohled, může se schovávat v jiných problémech. Člověk se k ní navíc může dostat úplně náhodou. Při čtení článku o nejnovějším slovenském spasiteli-strašákovi, Mariánu Kotlebovi a jeho vazalům z Ľudové strany Naše Slovensko (LSNS), mě to praštilo do nosu jako čínská vlajka na Velikonoční pondělí. Všude fašista, nácek, fašista, fašoun, rasista, xenofob, a aby jich nebylo málo, jeden fašista do počtu. A do toho myšlenka, zda by nebylo nejlepší o nich prostě a jednoduše nepsat jako o novém iPhonu na trhu.

Jak se ale zdá, zapomněli jsme. Zapomněli jsme, že takové strany a ideologie ohrožují svobodu a demokracii, která jim paradoxně dala slovo. Ale to už veřejnost nezajímá. Mají pocit, že pouze tyto strany se starají o jejich blaho a bezpečnost, a že při tom bude cesta lemovaná mrtvolami a okleštěním svobody, to už je vedlejší. Ale o tom zase jindy. Ta hlavní myšlenka je ta, že právě díky tichosti se tyto strany a ideologie vrátily. Průzkumy na Slovensku ukazují, že mladí lidé neví, kdo to byl Tiso nebo co to byl holokaust. Tedy ani co přinesla ta ideologie, kterou si zvolili do parlamentu.

Řev už nikdo neslyší  

Plynule se tak dostáváme k druhé fázi, kde už fašisty na Slovensku máme, a v ČR extremistům naslouchá více a více občanů. Noviny a diskuze jsou náhle plné fašismu, krajního nacionalismu a podobných fujtajblů, ale ani mávání těmito pojmy už s lidmi nehne. Ve veřejné debatě a na internetových diskuzích se účastníci těmito pojmy ohání jako rowdies dýmovnicemi. Mají navíc stejný účinek – vytváří akorát chaos. Zmíněným uskupením navíc tato pozornost pomáhá. Dá se předpokládat, že lidé, kteří těmto osobám či hnutím věří, to dá smysl. O takových jako Kotleba se nepsalo. Proč taky? Ve zdravé společnosti koneckonců pro fašisty není místo, ne? A najednou, když se dostanou k moci, začnou všichni ostatní panikařit a předhánět se v tom, kdo zařve „Nácek!“ hlasitěji.

To v lidech vyvolává spíše opačný efekt. Paniku autorit si vykládají jako pozitivní efekt. Všichni ti prolhaní a zkorumpovaní papaláši musí mít strach, že je politici, jednající v zájmu lidu, vyšoupnou od koryt! Potvrdí to jejich přesvědčení, že ti, které volili, jsou ta správná volba pro změnu. Kombinací nedostatečného vzdělávání a následně nadměrného informování jsme tak jako společnost dovolili těmto ideologiím nejen dostat se do veřejného prostoru, ale navíc získat pevnou půdu pod nohama.

Mluviti stříbro, mlčeti hnůj

Zavání to takovým paradoxem, že by si z toho Zenon cákl do tógy. Je to ale těžší otázka, než se zdá. Psát o fašistech, nebo je nechat ležet ladem a doufat, že zmizí? Rovnováha mezi oběma přístupy se zdá být klíčem. Otázkou je, kde leží. Ignorovat potenciální riziko, které tyto ideologie skrývají, se zdá krajně nerozumné. A teď je tu máme, aktivní a činorodé. Vzhledem k nedávným vandalským útokům na pražské podniky, které vyslovily podporu uprchlíkům, jsou jasné dvě věci. Jednak to, že veřejný prostor už nejedná zdravě, a také to, že mlčet nejde. Nejde ovšem úplně vymýtit určité tendence a sklony. Zlo nezmizí, můžeme se pouze snažit o to, aby nebylo schůdnou cestou pro nikoho.

Mediální panika v případě úspěchu Kotlebovy strany je pochopitelná, ale těžko říci, zda je na místě. Zaznívají dokonce myšlenky, že je to vlastně dobře – ponechat taková hnutí tomu, aby se zesměšnila sama, popřípadě ukázala, že jejich sliby fungovat nebudou, je podle některých ten nejlepší způsob, jak se jich zbavit. Zde je podle mě určitá míra skepticismu na místě. Jakmile se totiž takové strany dostanou k jakkoli velké moci, mohou si počínat opatrněji. Poté přijde ukolébání, že to tak strašný nebude, a než se nadějeme, může přijít něco, o čem jsme odmítali přemýšlet.

Je zřejmé, že projevy extremismu, jaké se začínají objevovat v České republice, jsou něčím, o čem bychom měli informovat. Ať už se jedná o výhružky lidem pomáhajícím uprchlíkům, umělcům kritizujícím prezidenta nebo organizátorovi plzeňských historických bitev. Ovšem co Kotleba ve slovenské vládě? Nechme horko odeznít a pak se s odstupem podívat, co a jak dělá. Klid po volbách ukáže, co strana skutečně udělá, co naslibovala a co nám zatajila. Mezitím by bylo nejpříhodnější přidat čas na výuku moderní historie a připomenout si, kdo že to byl ten pán Tiso.