Český hokej jako první bod vzdoru? Kdepak. Bojkot zápasu s Bělorusy by nikomu nepomohl

KOMENTÁŘ. Den poté, co režim „posledního diktátora v Evropě“ unesl letadlo s běloruským disidentem a novinářem Ramanem Pratasevičem, se schyluje k hokejovému utkání Česko-Bělorusko. Nabízí se úvaha, jestli by česká reprezentace neměla zápas bojkotovat a vyjádřit tím solidaritu s novinářem. Myšlenka je to sice hezká, ale kontraproduktivní. 

Na mezinárodní scéně je už zase veselo. V hlavní roli běloruská stíhačka, která včera v Minsku přinutila přistát dopravní letoun. Ten původně mířil z Atén do litevského Vilniusu, jenže údajně „nebezpečný“ náklad na palubě přepsal jeho plány. Podle verze běloruských úřadů se mělo jednat o bombu, ostatní státy ovšem pracují s pravděpodobnějším scénářem, tedy že pobočníci prezidenta Alexandra Lukašenka chtěli zadržet kritického novináře Ramana Prataseviče. V době, kdy ministr zahraničí Jakub Kulhánek chystá předvolání běloruského velvyslance, připravuje se česká hokejová reprezentace na svůj třetí zápas na mistrovství světa. Nepřekvapí, že jejím soupeřem bude Bělorusko.

Lidská práva nad sportovní výsledky

V této východoevropské zemi má lední hokej skvělou pozici. Je oblíbeným sportem Lukašenka, který ho nejen sám hraje, ale také se stará o jeho bohatou podporu. Bělorusové měli společně s Lotyšskem hostit letošní světový šampionát, organizaci by si tak zopakovali po sedmileté odmlce. Ovšem právě kvůli napjaté politické situaci a znatelnému odlivu tradičních sponzorů se mistrovství izolovalo pouze na lotyšskou půdu.

Postsovětská republika si svůj největší úspěch odnesla z litevské Rigy v roce 2006, když po vypadnutí ze čtvrtfinále slavila šesté místo. Tento historický počin jsou běloruští hokejisté připraveni zopakovat – včera zdolali Švédsko výsledkem 1:0 a v zahajovacím utkání potrápili Slováky, kteří nakonec i přes nervózní závěr uhájili výhru 4:2.

Běloruská reprezentace by se nyní mohla stát prostředkem, jak v krátkém čase upozornit na Lukašenkovy nešvary. Češi by mohli bojkotovat zápas s týmem zločinného režimu. Tak by vyjádřili nesouhlas s jeho konáním a solidaritu s opozičním novinářem. Je přeci zřejmé, že lidská práva jsou důležitější než sport.

Jenže to, co na první pohled působí jako plnění vyšších zájmů, nedává vlastně vůbec žádný smysl. Pakliže by k zásahu nesáhla mezinárodní hokejová federace IIHF, které může být při vší úctě jeden zadržený novinář zcela ukradený.

Soutěží i větší průseráři

Na společném postupu by se musely domluvit všechny národy, nebo by se k němu muselo odhodlat jen Česko. Jenže kdyby se tento čistě hypotetický scénář bez reálného základu stal, Bělorusko by pouze bez boje získalo body a ulehčilo si cestu do čtvrtfinále. A Česko – jeden z favoritů na postup, ačkoli to body v aktuální tabulce nepotvrzují – by tak dobrovolně vyklidilo scénu.

Jak se tedy zachovat dál? Měly by týmy dovolit Bělorusům získat prostřednictvím kontumací zlaté medaile? To přece není silný symbolický odkaz, ale zahazování možnosti hrdě zastupovat svou zem a získat pro ni co nejlepší výsledek. Bez ohledu na politiku, ideologii nebo finance.

Podobný postup by navíc vydal nesmyslný precedens a z mezinárodních sportovních klání by se stalo hledání politických padouchů. V minulosti svou vlajku na elitní úrovni reprezentovali větší „průseráři“ než Bělorusové. Na fotbalovém mistrovství světa 2010 hrála třeba Severní Korea, snad nejvýraznější opak moderních, kultivovaných a demokraticky smýšlejících států. Je proto otázkou, podle jakého klíče by se volily země, které nemají právo měřit síly s ostatními.

Jednání Lukašenkova režimu je problém, který by se měl řešit na mezinárodní politické úrovni, kde k tomu mají jednotlivé organizace a instituce pravomoce. Do sportu to ale nepatří. Nejlepší, co mohou čeští hokejisté pro vyjádření nesouhlasu udělat, je obout brusle a běloruské soupeře porazit.