Nejnovější

Český člověk aneb Ohlédnutí za 17. listopadem

Je sice prosinec a čekáme na zamrzající tramvaje a Ježíška, ale vraťme se ještě k našemu svobodnému podzimu. Nechat usnout události, které ho provázely, by byla škoda. Zarputilost slavících Čechů je totiž téměř světovým unikátem a my máme možnost si s odstupem, chladnými hlavami a teplým kakaem zavzpomínat, co jsme to v listopadu prováděli za neplechy. Ano, mluvím především o oslavách 17. listopadu.

Od doby, co je z Havla letiště, se mu příliš nedaří zasahovat do politiky a života lidí. Odkaz lidskosti vytlačuje státní byró s kastou politiků, kteří často neznají ani rozdíl mezi demokracií a liberalismem. Hlas disentu se jaksi ztrácí, protože se mnozí členové odebrali do nebeské kavárny a také je minulé století módně passé. Jednoduše ubývá lidí, kteří by nesli odkaz roku 89. Ti, od kterých bychom to čekali, taky moc nepřispívají a společnost dělí na nesmiřitelné tábory. Klaus, který si myslí, že je poslední demokrat na zemi, ryje do Havla, který nemá moc sil se bránit. Na Hradě straší a rozdávají se pusy sem a tam výměnou za domácí samohonku. Symbolické místo králů a vládců naší země dnes není zrovna oporou národní jednoty. Raně demokratická struktura se prostě začala rozpadat a nezbylo nám mnoho význačných politiků revoluce. Poslední člověk, který se zdá být při smyslech, nedokáže vyjádřit svůj názor slovy, protože je to prostě … no, Schwarzenberg. A já se tak trochu bojím, co nám politici odkazují. Rozumějte, generace dospívá a můžeme se ohánět nálepkou demokracie, ale chováme se tak? Proč je pro nás tak jednoduché organizovat odboj proti poplatkům u lékaře a Zemanovi, ale nejde nám se sejít k tomu abychom si pogratulovali ke svobodě? Jak je možné, že střídáme protesty a apatii?

Exodus

V roce 68 došlo ke třem důležitým biblickým událostem. Byly založeny kapely Nazarteh, Genesis… a u nás proběhl hromadný Exodus. Čechy se kdysi rozhodly být uprostřed geografického dění Evropy, a tak není divu, že se v historii stávala emigrace národním sportem. Emigrovali jsme sebe, byli jsme emigrováni a dokonce jsme učili emigrovat ostatní (zdravím do Sudetlandu). Tak či tak, vždycky odejdou Ti, kterých se potenciální persekuce dotýkají nejvíc. Tito nevhodní lidé jsou často kulturní, finanční a politickou elitou, která musí být oddelegována mimo naši kotlinu. Stejný charakter měl i rok 1968. Tehdy odešlo +/- 80 000 lidí do světa. Je to těžko představitelná fronta i na dobu komunismu, která se z velké části skládala z intelektuální elity. A to je zrovna ta elita, kterou potřebujete, abyste mohli vychovat následující elitu (+/- naše rodiče), a to je elita k tomu, aby mohla existovat aktuální elita. Jasně, ono se to pomalu napravuje samo, ale daleko pomaleji, než bychom chtěli a zasloužili. To je jedna z příčin společenské paralýzy, která se stále těžko dohání.

Ještě je tu další tajemný aspekt. Komunisti jednoduše neuměli a nikdy nebudou umět uspořádat party. Kdyby byl býval Marx ukotvil do manifestu, jak se má správně slavit, byla by možná k. strana daleko zajímavější. Oproti tomu intelektuálové, kteří nejsou s to rukama cokoliv vyrobit, postavit ani opravit, umí dobře slavit! Takže když jako soudruh slavíte sběr okurek, celkem vám to termín „oslava“ zprzní. Když vám odejde tolik lidí, co dělá páteř kultury, je to minimálně odliv optimismu, který jsme zažili i po B. Hoře.

Buď Sametová revoluce, nebo Drsná oslava… původní nápad na jméno občanského sletu se už s jistotou nedá dohledat.

Tradice

A z toho nám vzniká důsledek pokřivené lidské tradice. Zvláštní pozornost zasluhují lidé, kteří jsou jejími nositeli. Je to starší generace. Člověk je v přírodě rarita v tom, že se mu nechce umírat a zároveň už ani plodit. Prostě se s brýlemi a o holi prochází po parcích a spílá mládeži za její chování. Co se týká přírody, moc smysl to nedává, co? Desítky let stáří, nerudnosti a bezcílnosti a přece nás na tom světě něco drží. Jsou to právě ti mladí, vnoučata. Podle některých jsme totiž naprogramováni, abychom předávali naše zvyky. Tradice nás chrání a nevědomě nám zasahují do každodennosti. Právě pro člověka českého je nepříznivé aktuální přijímání zaběhlých tradic skanzenu komunismu. Bez jeho vymýcení se příliš neposuneme. Mějme na paměti, že generace dospívá a převezme jednou tenhle stát. Starší generace jednou odejde (my taky neplánujeme žít na věky) a bude třeba, aby se vedení dostalo do správných rukou. A tak nezbývá než vyhlásit tradici odboj. Třeba se někdo z vás přidá.

  1. Tvářit se jako Čech se stává pojmem. V naší zemi je možné být seřván za cokoliv, od kohokoliv. Autobusoví řidiči jsou častým případem. Tenhle tradiční přežitek nás jednoduše učí, abychom byli k lidem nedůvěřiví, odtažití a arogantní… snad je to kvůli tomu, že se chceme bránit. Bojíme se, že nás napráskají nebo nás nebudou umět ocenit. Proti tomu se opovažuji bojovat slušností a úsměvem. I když se diplomaticky pohádám o to, kolik piv jsem vypil, vždy slušně poděkuji a pogratuluji vítěznému hospodskému. Minimálně moje útrat podpořila státní ekonomiku.
  2. Důvěra. To je sakra problém v oblasti kulturní, společenské i finanční a různí šmejdi tomu nepřidávají. Platí pravidlo „Víc hlav víc ví“. Obecně tak trpíme nedostatkem spolků ve všech oblastech života. Po práci či škole se raději zavřeme doma a zlořečíme světu, že nás lidé nemají rádi. S tím se dá ovšem taky něco dělat. Je potřeba, aby někdo udělal ten první krok do temnoty a důvěru někam vložil. Nemusíte rovnou zakládat akciovku, ale otevřete třeba klub modelářů, dejte se ke skautům, začněte sprejovat. Možnosti jsou neomezené.
  3. Mlčení je jedna z nejhorších vlastností Čechů. Je to ten pocit, kdy se bojíte udělat chybu, tak raději mlčíte. Z toho vzniká nespočet pasivně agresivních komunikačních výměn. To je ta situace u stolu, kdy vidíte, že lidé uvnitř pění a mají názor, ale nepoví ho. Vy tak víte, že si o vás myslí to nejhorší, a tak si uděláte názor i vy. Nakonec všichni přijdou domů a okomentují první článek na idnesu, aby to ze sebe dostali… to je všechno špatně. Je zlaté pravidlo ještě z dob národního obrození: „Řekni názor lidem do tváře, ne na internetu. V prvním případě ti možná odpustí, v druhém ne.“ Aby tohle fungovalo, je třeba oceňovat aktivitu ostatních.
  4. Respekt je další kámen úrazu. Dá se totiž jen částečně vymáhat a někdo autoritu nemá, i kdyby ji potřeboval jako sůl (zdravím na Hrad). A proto je třeba ho rozdávat. Proč? Komunismus je o rovnosti, která se vynucuje omezením svobody. Demokracie je o svobodě, která rozkládá rovnost. Důležitá je vždycky spravedlnost, které na lidské úrovni předchází respekt. Jinými slovy, být předák pracovní skupiny už nemusí být jediným respektuhodným povoláním, soudruhu. Dodnes si tak kdejaký ředitel lopat myslí, kterak je nezbytný pro fungování státu, ale rád stát obere. Kdejaký přemýšlivec si zase vynucuje respekt za vysokou školu, kam chodily víc jeho peníze než on… a to je zase špatně. A tak na sebe všichni koukají zatrpkle a každý si myslí, že se bez něj stát neobejde. Pravda je bohužel opačná a tihle ksichti ten pohled na svět umí jenom znechutit.

… a další spousty problémů. Těch bodů je nesčetně, ale musíme začít po malých krocích. Svět je tak nějak od své přirozenosti místo, které se nás snaží nas*at a zabít, ale my Češi tomu ještě pomáháme. Právě proto bychom měli využít každé příležitosti k oslavě. Právě proto bychom měli odmítnou některá dědictví. Vystoupit proti aktuálnímu stavu země, bezcharakterním lapkům, zloduchům a šmejdům můžeme každý den. A já Vám tu veřejně slibuji, že se k další vajíčkové kanonádě přidám, pokud někde zrovna nebude probíhat vzpomínková akce. Letiště Havel se sice nebrání, ale zajistil nám dobrý termín a důvod oslavy. Tak příštího 17. listopadu se na Vás budu těšit.

Všichni se na něj tak pěkné smáli. Dneska někde lítá a hold se musíme dívat na sebe navzájem… ale to dáme.

Jaromír Škoda
Jaromír Škoda (Články)
Student psychologie, filosofie a historie na FF UP.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*