Současnost není jen mimořádně ideologická, zejména je hladová po náboženství a modlách

Zatímco technologie a stejně tak hospodářské, sociální či politické systémy povětšinou dozrávají během dějin a stávají se sofistikovanějšími, mění se to, čemu věříme – náboženství. Je také ono dospělejší? Čím dnes naplňujeme přirozenou náboženskou potřebu? Jsme hodnotově vykořenění, regredujeme k modlářství a fašizaci? Podle Tomáše Sedláčka je nejekumeničtějším náboženstvím všech dob „ekonomie“. Má nás to budit ze spaní, nebo uklidnit?

Podle Ericha Fromma, z jehož díla “Psychoanalýza a náboženství” tento článek vychází, je náboženství hluboce zakořeněno v lidské existenci. Je bytostnou potřebou, reakcí na rozpory, se kterými se jako lidé konfrontujeme. Je nabídkou celistvosti a orientačního rámce v životě, oddanosti určitému cíli, myšlence, moci převyšující člověka. Otázka, na kterou bychom podle něho měli odpovídat, není: „Náboženství ano, nebo ne“. Měli bychom odpovídat na otázku: „Jaký druh náboženství zvolit“. Můžeme uctívat modly, zvířata, stromy, světce, ideologické vůdce nebo youtubery. I své předky, národ, politickou stranu, peníze, úspěch i neúspěch. Některá náboženství podporují nárůst destruktivity, jiná přispívají k ohleduplnosti. Mohou napomáhat potřebě moci i altruismu, posilovat rozumové schopnosti nebo je oslabovat. Vést k rozvoji a produktivitě, nebo jim bránit.

Jaký druh náboženství zvolit

Fromm určuje dva typy náboženství – „humanistická“ a „autoritářská“. Humanistická náboženství, například křesťanství nebo judaismus, se podle něho soustředí kolem člověka a jeho sil. Vyžadují rozvoj rozumových schopností a to, aby pochopil sebe, své vztahy k druhým a vlastní postavení ve světě. Bůh je pro ně symbolem lidské moci, schopností, které se jedinec snaží uskutečnit. Autoritářská náboženství vycházejí z lidské potřeby vzdát se individuálního a nezávislého „já“. Umožňují člověku nahradit vlastní já cizí autoritou a získat sílu, která jeho já chybí. Předmětem uctívání může být Bůh, předseda strany, otec národa či vlasti nebo někdo jiný. Čím více se jedinec podvolí, tím více je odměněn. Často je mu nabídnut ideál jako „posmrtný život“, „buducnost národa“ nebo “aby se za nás děti nemusely stydět”. Je natolik abstraktní a nedosažitelný, že nemá takřka žádnou souvislost se skutečným životem, přesto je třeba mu někdy obětovat trochu štěstí nebo pár životů.

Zálibu v podřízenosti lze vedle ložnice sledovat v klinickém prostředí u lidí s masochistickými rysy. Mají tendenci přitahovat problémy, ponižující situace, imigranty, znevažovat se a oslabovat. Zároveň neváhají se hlasitě a s transparentem v ruce bránit. Ačkoli jsou přesvědčeni, že se do poškozujících situací dostávají proti své vůli, ukazuje se, že jsou vedeni jedním z nejiracionálnějších lidských motivů – touhou být slabý a bezmocný. Základem je podle Fromma potřeba zůstat dítětem připoutaným k ochranitelským osobám a vyhnout se úzkosti, která je nutně spojena s plným vědomím sebe sama jako individuální bytosti. Člověk nerozvíjí své schopnosti přemýšlet a milovat, dopřává si ochranu a sounáležitost, jeho duševní a citová činnost se orientuje na autority.

Když nepoteče voda z kohoutků

I kdyby netekla voda z kohoutků, budeme potřebovat náboženství a musíme odpovídat na otázku, jaký druh zvolit. Návštěva kostela je spíše přehlídkou zoufalství a totemismu, v lepším případě kulturně-antropologickým průzkumem. Kam jinam tedy půjdeme? Házet vajíčka na prezidenta, oslavovat barvy a humanismus? Blokovat islám, bránit vlast a národní hodnoty? Oslavovat veganství a kondiční běh?

Současnost není jen mimořádně ideologická, je také duchovně a lidsky vykořisťující. Sloužíme společnosti, kterou někdo jiný vybudoval, naše hodnota závisí na schopnosti uplatnit se na trhu práce. Cílem je zaujmout za co nejvýhodnějších podmínek, které někdo stanovil, jsme předhozeni prekariátu. Máme “hodně práce” a “málo času”, jsme vykořenění, frustrovaní a odcizení. Co plní roli onoho orientačního rámce zmíněného v úvodu? Zejména je současnost hladová po náboženství a modlách. I veganství je primitivním náboženstvím dneška. Je mimořádně sakralizovanou, byť přívětivou a humanistickou alternativou oslavující sílu a autonomii člověka, nabízející orientační rámec a oddanost myšlence.

Svět, ve kterém jsou desetitisíce lidí ochotni pracovat za třetinu našeho platu, trh a globalizace nevyhnutelně přispívají k bezmocnosti a pocitu, že nás životní realita (a Evropská unie) přemáhá a nemůžeme ji řídit a kontrolovat. Vedle mimořádně posvátných knih proti prokrastinaci a zaručených YouTube návodů na spásu a úspěch dnes takřka nemáme nic, co by nás odvádělo od regrese k primitivním náboženským formám. Regredujeme k modlářství? Pokud nedisponujeme rozvinutým humanistickým rámcem, zbožšťujeme věci a částečné aspekty světa a podřizujeme se jim. Modlou se mohou stát slova, názory druhých nebo příspěvky na blogu. Také svoboda, práce, životní styl, stát, vůdci, politické skupiny a pro řadu lidí se stal modlou Bůh. Sílu, kterou sami nemáme, hledáme vně nás samých, v demagogiích, politických a jiných vizích. Zatímco některá náboženství jsou zdravá a humanismus probouzející, jiná mohou přispívat k nárůstu destruktivity.

Útěcha z oploštělé různosti

Podíl věřících v populaci se za dobu lidských dějin nezměnil – vždy věřili všichni, otázka čemu. Narůstá ale počet náboženských směrů a variant. Vedle zvěrstev a zrůdností, kterými nás informační doba obklopuje, nabízí také různost životních alternativ a náboženství (spousty veganských receptů a jiných návodů na život). Ačkoli PR a marketingové agentury pracují na opaku, sociální skupiny se stávají stále více beztvaré a nelze je snadno ohraničit. Sdílíme posluchárnu ve škole, kupé ve vlaku, ale tím co nás propojuje, vedle žaludečních vředů, je maximálně účet na Facebooku. Množství stylů a způsobů, které jsou nám k dispozici, je větší než kdy dřív. Tato tekutá modernita je mimo jiné útěchou a snad také částečnou obranou vůči masovějším podobám autoritářství, extremismu či válečným konfliktům.

Tomáš Sedláček popisuje, jak se nejekumeničtějším náboženstvím všech dob stává „ekonomie“. Moderuje a ritualizuje naše chování, stanoví nám jasné etické hodnoty, kterými jsou zisk, užitek a neviditelná ruka trhu. Ideály jako odpočinek, umění nebo spravedlnost uctíváme ne proto, že by snad byly dobré samy o sobě, ale proto, že pozitivně ovlivňují hospodářský růst. Stává se i ekonomie či ekonomika modlou, nebo naopak humanistickým náboženstvím?