Dnes můžete říct, že bílá je alternativní černá

Žijeme ve zvláštní době, ve které se jistoty budované na troskách postmoderního západního světa mění v relativní pojmy. Třeba takové slovo „pravda“ nabírá mnoha jiných významů. Pravda již není pouhé konstatování faktu nebo faktum jako takové, tedy reflexe reality. Pravda je nyní mimo jiné například názor vyřčený určitou autoritou, jehož základ leží v popírání jasně prokázaného nebo nevyvratitelného faktu. Slovo pravda s přízviskem „alternativní“ dokonce znamená antonymum téhož slova – tedy lež. Vlastně dnes můžete říct, že bílá je alternativní černá nebo že smrt je alternativní život (jásají náboženští fanatici a nihilisté).

Proč ale naše realita nabrala takové otáčky? Proč dnes rozum a logicko-analytické uvažování bylo nahrazeno idiotismem a slepým následováním jistých autorit, které mohou dělat a říkat cokoliv a vždy jim to projde?

Jistě vám již došlo, že se otírám o jisté konkrétní autority, které v dnešním metamoderním západním světě začínají hrát nebo již hrají prim. Jde o konzervativní pravicové politiky, politické strany a našeho českého prezidenta Miloše Zemana, který stojí někde na pomezí ultrapravicového radikála, mentálně slabomyslného starého psa s jednou nohou a pozvracené rohožky před vesnickou knajpou.

Vysvětlení z pohledu sociologie

Ze sociologického hlediska je možné jedno vysvětlení, proč dnes tito radikálové a populisté, kteří své programy staví na strachu a nepravdách (alternativních pravdách?), vyhrávají ve volbách a průzkumech popularity mezi obyvateli. Dle americké socioložky Arlie Hochschild, která strávila několik let mezi podpůrci konzervativního křídla republikánské strany a voliči Donalda Trumpa, lze společnost přirovnat k jakési frontě, která stojí od úpatí hory až na její vrchol. Na vrcholu je kýžený abstraktní cíl, kterého chtějí individua v dané frontě dosáhnout.

Všichni ale nemají stejné podmínky a systém preferuje určité skupiny lidí, které na první pohled mohou být nebo jsou diskriminovány. To se ale nelíbí těm „normálním lidem“, protože oni žádné výhody nemají (tedy kromě  fyzicky vrozených) – v Americe je takovým archetypem bílý muž se středně vysokým příjmem ve středních letech. Tito lidé, kteří nejsou zvýhodňováni politickou mocí, se cítí být do určité míry odhozeni na kraj společnosti a společně s jejich komplexy (malé ruce, syn bohatého otce, který nemá kamarády apod.) hledají něco, na co by mohli svalit své problémy. Většinou je to vládnoucí politická síla, vnější vlivy jako migrační vlna, vnitřní dlouhodobě obtížně řešitelné problémy jako začlenění Romů do společnosti nebo i naprosto smyšlené problémy jako Židé nebo po několik generací pokojně žijící muslimové v dané oblasti.

Jednoduše řečeno lze říct, že lidé si potřebují na něčem léčit své komplexy, neúspěchy a to, že jim není věnována výhradní pozornost ze strany státu. Volí si tedy „hlas lidu“. Tedy individua s podobnými komplexy, jako mají oni sami, kteří jsou dostatečně populisticky zdatní na to, aby dokázali porozumět problémům „lůzy“ (v aristotelovském slova smyslu tedy ochlokracie vs. politeia). Pokud si občan tuto autoritu, dostatečně populistickou na to, aby dokázala splnit nesplnitelné, vybere za svůj politický vzor, je velmi těžké ho přesvědčit o odklonu od tohoto vzoru.

Jak je tomu u nás?

U nás v České republice máme hned několik populistů, ale mezi nejvýznamnější hybatele české společnosti patří Babiš a Zeman. Zeman, který s oblibou vyvolává strach, plácá nesmyslné bonmoty a nešetří s nevhodnými urážkami. V závěsu táhne mluvčího Ovčáčka, který kvapně dementuje jakákoliv fakta, která proti Zemanovi stojí, a vymýšlí si vlastní „alternativní pravdy“ k obhajobě prezidentových činů. Vedle Zemana stojí Babiš, který ať už prostřednictvím Plesla, obecně MAFRY nebo svých veřejných výstupů popírá vše, co jde proti němu, a spíše než obranu volí často útok (viz povedený rozhovor mých kolegů z The Student Times). České prostředí je specifické a netroufám si říct, kdy se u nás změní dostatečně pozitivně na to, aby hlavní volební silou nebyli lidé, kteří věří na chemtrails, poslouchají hnědého pana Hnídka nebo masturbují nad vlastním bezprecedentním čecháčkovstvím, které je totálním národním masochismem.

Konec nebo začátek?

V Americe je to ale věc jiná, než je tomu u nás – především je to dáno tím, že nebyla zasažena komunismem. Nástup vlády Trumpa, jeho ovlivnění a extrémní polarizace společnosti jsou pro někoho koncem všeho a/nebo začátkem něčeho strašného. Americký autor Peter Leyden však vyjádřil jiný názor. Co když je vláda Trumpa předzvěstí nové éry, která je založená na moderní společnosti, technologických novinkách, pozitivní participaci veřejnosti na politickém rozhodování, porozumění a lidské kooperaci? Jinými slovy řečeno, že Trump je poslední kapitolou staré éry, poslední ozvěna dinosauřího a zkostnatělého vnímání světa a jeho proměn – jako když chce zima dát o sobě pořádně vědět ještě před příchodem jara.

Trumpa (stejně jako například Brexit) volili z velké části lidé, kteří nechtějí změnu v systému, nehodlají se smířit s globalizovaným světem a moderními trendy ve společnosti. Chtějí své staré zaprášené místečko na Zemi bez jakýchkoliv změn. Jdou proti proudu a proti přirozenosti vývoje – stejně jako Donald Trump. Ale tahle éra snad brzy skončí a po Donaldovi přijde svět, jehož liberalizaci nebude stát nic v cestě, a kde nebude normálním jevem to, že kandidát na prezidentský post zesměšňuje fyzicky postiženého novináře a následně to popírá. Svět, kde nebude trendem, že prezident označuje masová média za „fake news“ a tvoří si svá vlastní média nebo kde se mluvčí prezidenta nebude snažit argumentovat s tak jasným důkazem, jako je fotografie a následně to označovat za „alternativní pravdu“. Možná tahle éra přijde brzy, pokud se společnost dostatečně probere a dojde k vlastnímu sebeuvědomění. Možná ale také ne a rozum prohraje s hloupostí.

Autor: Jaroslav Denemark