Havel zemřel, ať žije Zeman

K projevu prezidenta na pražském Albertově se vyjádřila snad všechna existující i neexistující česká média. Já a Houpací Osel nemáme na vybranou, musíme se vyjádřit také. V následujících řádcích si přečtete názor, který je našemu serveru vlastní. (Ne)nechte se houpat.

Prezident promluvil. Řadě lidí zvedl mandle, ti ostatní si vyřvali hlasivky při skandování: „Ať žije Zeman!“. Každý si odnesl něco, je to plichta. Ale nebagatelizujme. Vést dialog na téma uprchlíků se dá a musí se vést kdekoli – v hospodě, v kavárně, v práci, v koupelně. Prezident však zvolil přímo protiislámskou demonstraci. A nanosil trochu dříví do lesa.

Albertov pouze pro někoho?

Je to přece krásné, na Albertově se sešla spousta lidí. Zároveň je to výborná připomínka roku 1989. Stejně jako za komunistů i dnes je stranická příslušnost zásadní. Uctění památky dvou významných událostí je totiž tak sofistikovaný úkol, že to zvládne pouze někdo. Dokladem dostatečné způsobilosti a inteligence je povětšinou to, že daný člověk je toliko zručný vyrobit si transparent.

I zde může nastat problém – na transparentu totiž nesmí stát jen tak něco. Jestliže jste zvolili formulaci „Ať žije Zeman!“, máte vyhráno. Ostatně takový nápis září dosti narcisticky také z pódia, na němž má hlava našeho státu vystoupit, tudíž i pro méně inteligentní jedince je dostatečnou nápovědou. A opravdu se našla velká spousta inteligentních lidí, kteří šifru rozluštili a správný transparent s sebou přinesli. Čistě pro jistotu ověřovala korektnost nápisů také policie. Ten, jehož transparent či přesvědčení dostatečně neglorifikovalo prezidenta, za zátaras nemohl.

Prezident – novodobá rocková hvězda

Potom už bylo jen na prezidentovi, aby své publikum přivedl do varu. Jako správná rocková hvězda vystoupal po schodech na pódium za mohutného potlesku svých věrných. Celá redakce bude zajisté sdílet můj obdiv k tomu, že ani jednou nezakolísal, což svědčí o zřejmé střízlivosti. Respekt a pokora, pane prezidente. Hlavní aktéři na svých místech – show must go on. Minuta ticha za oběti pařížského teroru je samozřejmě v pořádku, schvalujeme všema deseti. Následoval prezidentův projev, a jelikož ho tentokrát nikdo nepřerušil, trval dlouho.

K samotnému projevu se snad není třeba vyjadřovat. Jak se píše v Bibli (Matouš, kapitola třináctá, verš devátý) – „Kdo má uši k slyšení, slyš.“. Kdo chtěl, projev zhlédl a udělal si na něj vlastní názor. Kdo nechtěl, tak z pochopitelných důvodů o něm zřejmě nebude chtít slyšet ani reprodukovaně. Média jej tak jako tak už rozebrala do samohlásek.

Závěrem trošku vážněji. Nemíním hodnotit, nakolik bylo od prezidenta vhodné vystoupit na docela zřejmé politické akci, ani nechci polemizovat nad vhodností jeho projevu. Akorát by to vedlo k dalšímu uvolnění emocí z jedné či druhé strany. Nehodlám ani hanět přístup policie – nevpustit studenty položit květiny a zapálit svíčky u památníku. Je pochopitelné, že policie chtěla předejít konfliktu mezi oběma názorovými skupinami. Ostatně, házení vajíček z minulého roku je stále v paměti a považuji ho rovněž za zneuctění sedmnáctého listopadu. Pouze by nebylo od věci se zamyslet, zda skutečně bylo dvacet studentů, dvě hodiny před příjezdem prezidenta, tak velikým bezpečnostním rizikem. Příští listopad snad nebude tak politicky zabarvený a bude skutečně více o vzpomínání. Zapomínáme totiž příliš rychle.