Gay pornoherec Janda onanuje blahem, Česká spořitelna stahuje reklamu a neuvěříte, co na to říká Mikel…

KOMENTÁŘ – Tento titulek jsem zvolil úmyslně. Vytvořil jsem jej na podobném principu, na jakém vznikají titulky na Parlamentních listech, tedy serveru, který se ocitl na černé listině neziskové organizace Evropské hodnoty (EH). Na základě analýz EH teď některé firmy jako například Česká spořitelna stahují inzerce a Český rozhlas vytváří infografiky, protože datažurna je cool. Všechny ošklivé proruské servery dostaly pořádně přes prsty. Nebo ne?

Problém totiž spočívá už na samotném počátku. Když vypukla válka na Ukrajině, rozjelo se něco, co se mezi slušnými lidmi a ekonomy nazývá “informační válka”. Ta objektivně zuří, jelikož obě tři strany (a to ještě ilumináty nepočítám) se předhánějí v tom, kdo udělá v hlavách prostého člověka větší guláš. Zatímco na Ukrajině proti sobě stojí dvě linie fašistů v zákopech, doma za kompjůtrama spustili kanonádu trollové a jejich nevinné oběti dostávají řádně na frak. Ruské továrny na trolly chrlí jednu blbost za druhou a Evropa se snaží něco udělat s tím, že její obyvatelé ty ptákoviny baští. V tu chvíli vstupují na scénu Evropské hodnoty a Masarykova univerzita.

Analýza pro analýzu

Evropské hodnoty jsou nezisková a nevládní organizace, která má bránit liberální demokracii a monitorovat všechny ty totalitarismy v Evropě, včetně islamismu. Jako jedni z prvních se zaměřili na šíření ruské propagandy. Vytvořili rozsáhlou analýzu, ve které zmapovali proruské servery v České republice. Jedním z mediálně nejvděčnějších analytiků je Jakub Janda. Ten ve svém volném čase vstupuje do záloh Armády ČR nebo trolí na Facebooku Ovčáčka a Zahradila. V mládí natočil porno pro zahraniční trhy, které v době, kdy začal Janda vystupovat v médiích, někdo vytáhl na světlo boží, a doteď mu ho kritici předhazují. Dokonce když měl o proruské propagandě přednášet na Masarykově univerzitě, vzedmula se na facebookové události přednášky vlna protestů z řad slušných Čechů, kteří si mysleli, že bývalý pornoherec bude kazit jejich dospělé děti. No sranda. Janda je spoluautorem právě zmíněné analýzy. V jejím úvodu se snaží vykreslit to, jak je náročné dezinformaci rozpoznat a definovat. Nakonec nachází nějakou definici, která se jim pro výzkum hodí. Problém je, že se autoři celou dobu pohybují v oblasti politologie nebo brouzdají v rybníčku bezpečnostních studií. A skrze tuto optiku přistupují k mediálním obsahům, což je, jak se ukazuje, velmi nebezpečné. EH si vytvořily určitou šablonu, podle které pak k serverům přistupovaly. Ta vypadala takto:

“1. Nepravdivost informace

Obsah článku ve významné míře neodpovídá realitě. Vynechává důležité části kontextu, neposkytuje důvěryhodné zdroje informací nebo například prezentuje extrémní pohled na objektivní skutečnost.

2. Záměr uvést někoho v omyl

Do hlavy šiřitelům dezinformací nikdo nevidí, tudíž jsme se rozhodli využít následující vzorec. Pokud text prokazatelně obsahuje nepravdivou informaci, její šiřitel je na to upozorněn, a jestli se i přesto neuchýlí k opravě, je na místě usoudit, že dezinformace byla záměrná. Lež nelze vnímat jako alternativní názor.

3. Přímý nebo nepřímý cíl textu podpořit politiku Ruské federace

Poselstvím daného textu je obvykle sdělit čtenáři, že mainstreamové demokratické instituce západních států jsou špatné, zatímco Ruská federace stojí buď v opozici jako ta správná, případně na stejné úrovni, co do morálnosti vlastního jednání. Není nutná přítomnost reflexe postoje Kremlu. Článek obvykle zapadá do současného kremelského narativu, například že evropské instituce a jejich představitelé záměrně způsobují migrační krizi, a tudíž by měla být zpochybněna jejich legitimita. Takto definovaná dezinformace byla hlavním kritériem pro zařazení daných webových serverů do následujícího seznamu,” píší Evropské hodnoty.

Na formě záleží

Zde nacházíme už několik fatálních problémů. Ten hlavní je, že autoři si sice stanovili šablonu toho, jak budou servery hodnotit, ale samotný výběr hodnocených byl zcela účelový. Práce podobných rozsahů s sebou skutečně nese obrovské množství dat, a proto je velmi obdivuhodné, pokud se do ní někdo pustí. Pokud by se mělo jednat skutečně o seriózní práci, která vychází čistě z této šablony, muselo by dojít k tomu, že autoři nechají projít touto šablonou média, u kterých stanoví nějaký obecnější jednotící rys (všechna internetová média, média s určitou čteností, média, u kterých nelze dohledat redakci a podobně). Takto brouzdali autoři po internetu a hledali ten největší bizár, který se jim bude hodit do šablony. Navíc autoři vyvolávají pocit, že dělali nějakou obsahovou analýzu těchto serverů, která měla jejich rozhodnutí obhájit, ale která by měla mít blíže k mediálním studiím než bezpečnostním, skrze které ovšem k serverům Janda s Víchovou přistupovali.

Obsahová analýza má velmi přísná specifika a je třeba přesně uvést její metodologii, což Evropské hodnoty v žádném případě neučinily. V zásadě v tomto seznamu mohl skončit takřka jakýkoliv server, pokud publikoval nemainstreamový komentář či článek, který porušuje zásady informační kvality. Označit Houpacího Osla za proruský server by asi taky nebyl problém, byť se nikdo z redakce prorusky neprofiluje, právě proto, že došlo k nezvládnutí metodologie.

Vytváření seznamů a jeho přínosy

Seznamy proruských webů zpracovávají i redaktoři serveru Neovlivní.cz a na Masarykově univerzitě nedávno vznikla analýza, která se prací některých propagandistických serverů zabývá. Zatímco Neovlivní si nehrají na odborné analýzy a přistupují k podivným serverům investigativně (snaží se dopátrat jejich financování či majitele), Evropské hodnoty v tomto ohledu selhaly. Světlou výjimkou v jejich týmu je analytik Roman Máca, který pracuje na rozkrývání ruských, státem generovaných lží (příklad jeho práce zde). Vytvářet seznamy je v českém prostředí oblíbená kratochvíle. Na internetu najdeme seznamy vlastizrádců, židů, xenofilů, cizinců a homosexuálů a tak dále a tak dále. Seznamy proruských webů jsou tak pouze součástí zavedeného trendu. Určitě není špatné vědět, které servery jsou problematické z hlediska obsahu, ale jestli je forma černé listiny ta nejlepší možnost, jak dosáhnout narovnání veřejné debaty, zůstává velmi spekulativní otázkou.