Nejnovější

KOMENTÁŘ: Hrdý Albion na cestě z Evropy

Až se zítra vzbudíte, pojedete v srpnu do Chorvatska nebo půjdete nakoupit dárky k Vánocům, žádnou změnu nepocítíte. Chleba nebude dražší, nestrhne se celoevropský tajfun, do Prahy nedorazí ruské tanky. Zítra, za měsíc, za pět let ještě určitě ne. No, možná se objeví španělská inkvizice, ale s tou je v tomto ohledu těžké pořízení. Ne, katastrofa vážně není to správné slovo. Spíše se nabízí výrazy jako škoda nebo zbytečnost, zklamání…

Vzali mi pomazánkový máslo!

Za starých časů se říkávalo, že „papír snese hodně“. Moderní doba nutí toto pořekadlo poupravit – „papír snese hodně, ale internet snese naprosto všechno“. Mnohem více než evropského superstátu bychom se měli bát internetových proroků a pisálků, kteří srovnávají EU se SSSR a nacistickou Třetí říší, bijí na poplach před bruselskými agenty nebo americkou pátou kolonou v Čechách. Jejich představivost a paranoia je bezmezná.

Cesta evropské integrace je lemována arogancí, plýtváním, malicherností. Přesto výhody dalekosáhle převyšují nevýhody. Samozřejmě vnímám velké chyby a potenciální federalizace po vzoru USA se přímo děsím. Nelíbí se mi Euro, byrokracie a nesmyslná nařízení. Ale starý kontinent bez integrace v moderní době prostě obstát nemůže. A i jako jednotný bude mít co dělat.

Navzdory oblíbeným (a do jisté míry pravdivým, jenže irelevantním) frázím o diktátu Bruselu nebo monstrbyrokracii unie Evropanům život zlepšila. Sama ale tak trochu doplácí na úspěchy, jejichž významnou součástí se stala. Snad nejdéle trvající mír v historii Evropy nám přinesl takový klid a rozkvět, že můžeme řešit kauzy typu pomazánkové máslo. To je vlastně symptom dobrého bydla. Otevřeme oči – žádný ideál nikdy nebude existovat. Což ovšem neznamená, že se k němu nemáme blížit. Připomíná to onu matematickou funkci s grafem, kde se křivka nikdy nedotkne osy x, ale stále se k ní čím dál více blíží.

Oh, Splendid isolation…

Brexit byl nepravděpodobný až do chvíle, kdy k němu opravdu došlo. Jisté je, že Británie následky svého rozhodnutí pocítí. Kromě již stanuvších se to budou takové, které nikdo nedokáže předpokládat. Vůdcové kampaně Brexitu ale zatím nevypadají na to, že by se chtěli chopit kormidla Albionu. Mají sice v ruce kompas, jehož střelka ukazuje pryč od Unie, ale schází jim dobré mapy a plán cesty. Cíl cesty je tak trochu jako zlatavé lákadlo z kolumbovské éry. A vůbec není jisté, že do cíle dorazí Santa Maria, Pinta i Niña. Ve Skotsku a Severním Irsku se totiž velmi přemýšlí o odtržení od impéria. Unie navíc jasně dala najevo, že anglickou secesi bere vážně a rozhodně jí nehodlá ponechat nic zadarmo. Nezbývá, než se modlit za dobré vztahy minimálně v rámci Severoatlantické aliance, ale nejlépe napříč všemi úrovněmi. Aby toho nebylo málo, Britové nepřímo dali vale solidnímu premiérovi. Vyřazení anglické fotbalové reprezentace výběrem Islandu už je jen třešničkou na dortu.

Kapitoly z národních mýtů

Nebezpečný je i symbolický význam. Británie proráží jako ledoborec cestu ostatním populistům. A stěžejní je především způsob, kterým se podařilo kampani „leave“ vyhrát. Bylo to zmanipulováním obrovské masy lidí skrze strach a cukrátka. Jednak vidina uprchlíků v Británii (namnoze z východní Evropy), jednak obraz konečně zcela nezávislé Velké Británie. Samozřejmě nemůžeme považovat všechny zastánce odchodu za zmanipulované nesvéprávné trouby, kteří někomu skočili na lep. Přesto se ale těžko brání dojmu, že se značná část voličů rozhodovala za notného přispění emocí. Četli jsme to v posledních dnech snad stokrát – „osvobození Británie“, Google analýza vyhledávání, lítost a překvapení „brexitářů“ z výsledku…

Leckdo mohl být atmosférou a rétorikou britské kampaně za odchod překvapen. Z klidných a kontroverzních Britů jako by se stali xenofobní bytosti. Nebo ne? Nebo je prostě vzdor rozdílů mezi mentalitami národů v každé zemi množina lidí, která v určitých situacích podléhá bludům. To jen tak procházím kolem obrazu Čechů jako národu xenofobů, idiotů a Švejků.

Made in England

Každý člověk se rodí do stejných základních lidských práv. Tento princip nutně musí být absolutně nedotknutelný. Jenže půjdeme-li dál, rovnost se nutně vytrácí. Rozdíly jsou napříč národy a z mnoha důvodů i mezi obyvateli té které země. Rozhodně se nikdo nerodí do totožných příležitostí, schopností, zájmů, rodiny, kulturního okolí, byť nás budou úspěšní podnikatelé donekonečna přesvědčovat, že každý má stejnou příležitost si vybudovat byznys jako oni. Na principu rovnosti a všeobecném přístupu stojí také demokratické parlamentní volby. Hlas každého člověka padá na váhu stejnou vahou a rozhoduje o osudu zbytku; mimo jiné těch, kteří ještě volit nemohou, nebo se voleb z různých důvodů neúčastní. Rozhodují všichni, kteří přijdou s hlasovacím lístkem a občanským průkazem. Lidé, kteří svůj hlas prodají za pět set korun nebo pár koblih, lidé, kteří nemají dokončenou základní školu, lidé, pro které leží geografické horizonty na výpadovce z Brna (pozor, to není žádná nadsázka).

Problémem ale není prakticky neomezený volební census. Problémem je jednak chybějící elementární obeznámení značné části voličů s konkrétní věcí, relativně malý přehled a snadná manipulovatelnost mas, nesoucí se často v duchu emocí, polopravd či přímo lží. Stačí z paměti vylovit okolnosti, za kterých se Miloš Zeman prolhal na Hrad. No a co, že většina z nich posléze (ale i před volbou) vyšla najevo v médiích?

Vox populi

Je falešnou kartou (zdravím otce privatizátora Klause) považovat referendum za oslavu demokracie. V podstatě ho totiž může politik využít jako bypass legitimní demokratické instituce – parlamentu, byť existuje možnost, že se situace vyvine proti původním předpokladům (a přesně to se stalo Cameronovi). Jak se ukázalo i v případě jinak celkem rezervovaných Britů, tak především při prezidentské volbě u nás, volba mezi dvěma rozdělí společnost na dva tábory, které proti sobě bojují (viz článek kolegy Mikla). Objevuje se taková malá kybernetická občanská válka a při vzájemných konfrontacích se namísto přínosné diskuze jen střílejí „pravdy“, ve kterých se navíc jednotlivci tím více utvrzují. Pravda v těchto bitvách neexistuje, nebo je to tisícihlavá saň. Na blozích a pochybných „žurnalistických“ serverech prodávají desítky lidí různé odrůdy pravdy na kila. Distribuce nestojí nic a na snadnou pravdu se čekají fronty.

Antičtí Řekové označovali určitou část obyvatel polis jako „idiōtēs“ – byli to lidé, kteří se zajímali převážně sami o sebe a nedbali příliš o zájmy komunity, v našem případě národů, respektive Evropy. Odchod Británie si přálo pouze necelých 17,5 milionů Britů ze 45,5 milionů voličů. Lépe řečeno přibližně 37,5 procenta lidí, kteří měli možnost volit (navíc cca 20 milionů obyvatel volit nemohlo). To je sakra nízko pod polovinou, natož většinou Velké Británie. A takový systém má být výsledkem všech přešlapů a výdobytků staletí? Navíc v zemi, která položila základy liberalismu a demokracii?

Marek Vašut
Marek Vašut (Články)
Zpravodaj pro Blízký východ a Grónsko.
Kontakt: Twitter

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*


Rozhoupali jsme se k nové publikaci. Objevte s námi Svět 3.9 Koupit