Založte už někdo konečně stranu pro supermany!

Slováci ve volbách ukázali vládní straně Smer, kam patří. Lidé se obávali hlavně znovunástupu fašistů v podtatranském Švýcarsku, to se ale nenaplnilo. Důležitá je ale i jiná věc. Povšiml si někdo názvů kandidujících stran? Obyčení l’udia a Nezávislé Osobnosti, Za L’udí (a jejich internetové stránky zaludi.sk), L’udová strana Naše Slovensko… dobře, už víme, koho mají volit lidi. Ale koho mají volit pravičáci, levičáci, konzervativci a liberálové?

Na počátku moderního věku někoho velmi moudrého napadlo, že není dobré, když vládne jedna osoba s neomezenou mocí. Zaprvé musí nějak tu svou moc zdůvodňovat, přičemž všechna zdůvodnění, proč má být nahoře právě ten jeden, znějí vždy pro všechny kolem něj jako špatný vtip. A za druhé najednou promítá sám sebe na celou svou říši, což se nevyhnutelně musí projevit tím, že někdo v té říši s tím bude nespokojený. Tak přišla na svět moderní demokracie.

Vládu lidu jsme si vymysleli hlavně proto, že každý člověk má jiný názor, jinou kvalifikaci a celkově jiný pohled na svět. Vymysleli jsme si ji k tomu, aby nám nevládnul jen jeden člověk, ale vláda byla věcí všech lidí. A ti lidi se různě identifikují – tedy tím, že jsou to obyčejní lidi, to opravdu nekončí a ani nezačíná. Tak přišly na svět politické směry. Republikáni a demokrati v Americe, konzervativci a labouristé v Anglii, poté sociální demokraté, fašisté, komunisté, zelení… Všechno to byli obyčejní lidé, ale chtěli volit odlišné strany s odlišnými cíli.

Dnes jsme ale setřeli rozdíly mezi pravicí a levicí a začali tvořit jako na běžícím páse přelidověle lidová hnutí, která by se podle svého PR radši viděla jako klub turistů, než jako politická strana. Ale jako každá jiná politická síla nechtějí chodit po Kriváni ani jiné hoře. Chtějí žít za naše daně.

Politická strana – naprosto neutrální pojem – se stal pro tyto uskupení sprostým slovem. Oni jsou hnutí. Pro politiku to znamená stejnou pohromu, jako kdyby na fotbalovém zápase slovo „brankář” bylo tabu.

Přestaňte mé mámě nadávat do obyčejných lidí!

Ústředním bodem v tomto marasmu je kult obyčejného člověka. Obyčejný člověk – to je, ač by to málokdo tušil, ta nejhorší nadávka, co může politik udělit občanovi, který ho má volit. Ve staročeštině se tomu říkalo prostý lid, a znamenalo to zhruba „ta hromada pologramotných idiotů tam dole, co potřebují půllitr piva za pětadvacet a jinak je nám celkem ukradená”. Omluvte mou nedokonalou francouzštinu. Vnášení postavy obyčejného človíčka, která je vlastně vším a nikým, není tedy inovace, ale plíživý návrat starých časů.

K čemu tenhle neexistující etalon obyčejného prosťáčka slouží? K ničemu jinému, než k potlačení jinakosti a vytvoření masy. A kdo má masu, má tyranii. Tyranii ve smyslu zabíjení a mučení ale chce vytvořit jen minimum z těchto lidí. To pro ně bude možná netušený vedlejší produkt. Většina z lidí, co do politiky nechtěla, nechce stranu, ale hnutí a tvoří program pro paní poštmistrovou, to nedělá ze sadistických choutek, ale jen z toho důvodu, že jediné, co ví o lidech tam dole pod nimi je, že jsou to lidi a že jsou na rozdíl od něj obyčejní.

Boj za obyčejné lidi je bojem za kohokoliv chcete

„Zakládám národní stranu obyčejných normálních lidí!” řekne politik. “A co je Vašim cílem?” zeptá se volič, který chce slyšet, zdali se budou nebo nebudou zvyšovat daně a nebo bude či nebude růst podpora. „Bojovat za náš národ,” uslyší pravděpodobně volič. Pokud mu to následně spokojeně hodí, zaslouží si, co přijde pak.  Takový politik, když se dostane k moci, může slíbit snížení daní a pak je zvýšit a když se ho volič zeptá proč, řekne mu, že mu hlavně slíbil, že bude bojovat za národ.

Skoncujme už s tímhle trapným vytáčením. Uvědomme si, že pokud někdo zakládá všelidovou stranu, už jen z přirozené nejednotnosti všech lidí musí existovat skupina jeho možných voličů, kterým prachsprostě a zákeřně lže.  Ve všelidové straně je tedy neoddělitelně zakořeněná lež, když už nic jiného.

Spočítaných je 99,63 % okrskov, koalícia PS/Spolu má stále teoretickú šancu dostať sa do parlamentu. Potrebuje získať aspoň 7 % hlasov, zatiaľ má 6,96 %. Vyhral jednoznačne Igor Matovič s 25 %. Smer má 18,3 % a Sme rodina 8,2 %.
#Voľby2020 #Ps/spolu https://t.co/ia3CUuEyox

— Denník N (@dennikN) March 1, 2020

Já chci stranu pro Supermany

Ne, že bych si o sobě myslel, že jsem Superman. Jen si myslím, že očekávám od své politické strany, že bude představovat nějaký názorový proud a touhu po hromadě hlasů, které najednou vezme od lidí, co si myslí, že země je placatá.

„My ale nechceme, aby nás volil každý,” by byla věta od politika, která by na mé tváři vzbudila úsměv a pocit naděje. „Některá skupina obyvatel je nám úplně ukradená, protože ji zastupuje jiná strana,” – při takovém vyjádření by se jemnocitné paní křižovaly, ale já bych si cenil takové politické síly. Věděl bych totiž, že i když je to strana kanibalských mafiánů, kanibalským mafiánům nelže a nám ostatním taky ne. Navíc strpí vedle sebe i stranu křižujících se paní, takže jasně neplánuje tyranii kanibalských mafiánů nad všemi ostatními. Ulevilo by se mi a zažil bych pocit příjemné nostalgie.

Když se v masarykovských dobách mluvilo o stranách, byly strany malorolníků, strany živnostníků a dokonce dlužníků. A každá z nich tak trochu věděla, že na světě nejsou jen malorolníci, ale i ti druzí a ti budou mít také své místo v diskuzi s námi. Na co taky parlament a celou demokracii, když vedle sebe soutěží deset stran Normálních lidí bojujících za točící se Zem, když proklamovaně bojují za totéž? Když už ji máme, mohli bychom se jednou za čas taky zamyslet, proč ji máme. Pak by třeba opravdu mohlo začít platit klišé, že se jedná o nejlepší systém, protože nikdo nic lepšího nevymyslel.