Lenka Hrabalová: Kolotoč chudoby, nespokojenosti a nestability nepřinese Íránu nic dobrého

Velkou vášní Lenky Hrabalové jsou země Blízkého východu. Již sedm let pracuje jako průvodce v těchto oblastech. Své znalosti zužitkovává nejen při psaní textů pro média. Letos také vydala cestopis Mozaikou Íránu. Během svého pobytu v Olomouci poskytla rozhovor pro Houpacího Osla o íránských protestech a aktuální situaci v zemi. „Dříve zatýkali cizince ze smíšených manželství, s íránskými předky. Teď už zatýkají i Evropany, kteří tam cestují,“ vysvětluje, proč se bude muset v Olomouci zdržet navzdory svým plánům opět odcestovat.

Došlo v posledních týdnech k nějakým významným změnám v Íránu?

Nemám pocit, že by došlo k něčemu zásadnímu. Co je asi největší změnou posledních týdnů tak to, že íránská vláda začala popravovat protestující. Mladé lidi západního ražení, kteří jsou obviněni z ublížení na zdraví nebo zabití těch, co zasahují proti protestujícím. A většinou se jedná o symboličtější postavy v těch komunitách. V poslední době se také zdá, že se objevil větší rozkol mezi představiteli režimu a objevuje se kritika nejvyššího vedení za to, jak se postavilo k protestům a celé situaci.

Situace se změnila i pro cestovatele. Já jsem tam byla na začátku protestů, od září do prosince. Relativně v pořádku jsme cestovali s minimálními omezeními. Teď se ale situace změnila i pro nás – íránská vláda začala zatýkat cizince. I ty, kteří nemají napojení na Írán. Dříve zatýkali třeba cizince ze smíšených manželství, s íránskými předky, teď už zatýkají i Evropany, kteří tam cestují.

Další věc je skokový propad měny. Jakmile se ta měna propadně velmi rychle, tak to zas vybudí nové demonstrující do ulic.

Evropský mediální obraz

Jak vnímáte obraz íránských protestů, který vytvářejí evropská média?

Evropská média jdou po atraktivních tématech. Aktuálně to jsou krásné íránské dívky, které jsou mlácené policií, vystupují za lidská práva a touží po liberálním západním životním stylu a svobodě. Ale to je jenom jedna část těch protestů. V Íránu jsou lidé bojující za jiné věci, třeba za zlepšení ekonomické situace, za zlepšení zásobování vodou či za zlepšení postavení etnických skupin. Pak tam jsou ale i ti, kteří bojují právě proti těmto, kteří bojují za lidská práva. Je tam část populace, která nechce v Íránu liberalizaci.

Jsou témata, která jsou v Česku a obecně na Západě často zapomínána, protože pro nás nejsou až tak atraktivní nebo až tak přijatelná. Psát o lidech, kteří podporují režim, se nám už nehodí do našeho narativu. Ale takoví lidé reálně jsou.

Například?

Když jsem byla na venkově nebo v okrajových částech Íránu, byl tam obrovský segment lidí, kteří jsou konzumenti státní rétoriky. Oni věří, že v Teheránu se bojuje proti terorismu. Pokud se ti lidé nepodívali na Írán z jiné stránky, třeba nepotkali v životě cizince nebo neviděli západní média, tak režimu věří. Z toho je samozřejmě nemůžeme obviňovat. Oni mají velmi úzké vidění světa, ale ti lidé tam pořád jsou a neměli bychom na ně zapomínat. Írán není v těchto postojích jednotný, byť teď můžu říct s jistotou, že takto velké lidové vzepětí proti vládě a režimu Írán ještě nezažil.

Názorová spektra jsou strašně rozmanitá, a my se soustředíme pouze na jedno. A chceme se na něj soustředit. Když jsem po návratu z Íránu někde napsala, že část Íránců režim podporuje, tak jsem se kvůli tomu dočkala vlny nenávisti od Čechů i od Íránců tady žijících. Ale když se podíváte, kdo tam mlátí protestující, jsou to Íránci. Přivezli nějaké vojáky z arabských zemí a podobně, to tam proběhlo. Ale ti, kteří zakročují proti Íráncům, jsou sami Íránci.

Takže oproti předchozím protestům je to ještě větší.

Ano, íránský režim zatím nečelil takto obrovské nespokojenosti. Nemá to obdoby. Ale samozřejmě, je to jisté vyvrcholení protestů poslední dekády a nespokojenosti s tím, jak stát funguje a jak je veden.

Ale přestože protesty zasáhly celou zemi, jsou města a regiony, které jsou klidnější a kde se protestovalo jen krátce a v menších počtech, například kvůli větší konzervativnosti obyvatel. Oproti tomu jsou pak regiony, které jsou odbojnější – hodně se jedná o oblasti osídlené různými etnickými skupinami, či velká univerzitní města

Ekonomická situace

Ty protesty už nějakou dobu trvají, můžeme shrnout jejich vývoj?

V září 2022 byla policií zatčena a ubita k smrti mladá Kurdka Mahsá Amíní. Tato policejní brutalita, kterou se navíc policie a stát snažili zakrýt, vyvolala odpor íránské populace. Lidé začali demonstrovat svůj odpor vůči tomu, jak s nimi režim zachází, jak jsou porušována lidská práva. Na tyto skupiny protestujících se nabalili další lidé, frustrovaní ekonomickou situací i životními standardy, které v Íránu stále klesají. Za velmi krátkou dobu se staly protesty opravdu masové, zejména ve větších univerzitních městech, ale třeba také v Kurdistánu, odkud Mahsá pocházela.

Jedním ze sloganů se stalo „Žena, život, svoboda!“ a tyto slogany jdou najít na zdech i v zapadlých vesnicích. Samozřejmě, ne všechny protestující Íránce ženou vpřed všechna tato tři hesla, ale zejména touha po svobodě (třeba té ekonomické, to je opravdu velmi silné téma) a decentním životě jsou pro protestující hodně charakteristické. Nicméně protestující nemají žádnou jednotnou organizaci a vedení a protesty vznikají často organicky a jsou svolávané přes sociální sítě.

Proč teda Íránci protestují?

Tak máme tady samozřejmě lidská práva – ať už ta západní, nebo ta v rámci místních norem. Velkou roli hraje třeba zrovnoprávnění etnik. Různé etnické skupiny – Balúčové, Kurdové, Arabové a další – jsou v Íránu často opomíjeny, jejich regiony jsou méně financovány. Zároveň Íránská vláda, která je etnicky primárně perská a nábožensky šíitská, podporuje perskou a šíitskou politiku čili chtějí integrovat ty jiné skupiny do sebe a vymazat jejich kulturu. Omezují třeba právo na výuku jazyků, zejména u Kurdů, a obecně se v nich snaží potlačit jejich národní pospolitost.

A k lidským právům, i ta mají v Íránu víc podob. Třeba v Balúčistánu začaly protesty o tři měsíce dřív, když nějaký perský voják znásilnil mladou Balúčku. To je komunita, kde například pořád fungují vraždy ze cti a ženy chodí ven pouze striktně zahalené. Když jsem tam chodila s povoleným šátkem, místní ženy mě zahalovali, že takto chodit nemůžu. Tam opravdu sundávání šátků nikoho nezajímá. Bojují za lepší postavení balúčské komunity. To, za co se bojuje v Teheránu a v dalších velkých městech, se jich v některých ohledech netýká.

Potom tu je samozřejmě ekonomická stránka věci, kdy Íráncům velmi rychle padá měna. Před asi dvanácti lety, když jsem tam byla poprvé, bylo za dolar 25 tisíc rijálů. Na podzim, když začaly protesty, to bylo 330 tisíc a teď to je 500 tisíc čili nastává velmi rychlá devalvace měny. Íránci reálně chudnou a vláda to neřeší. Žádné pomocné prostředky neexistují, takže každý klesá na své existenční dno. Jde to strašně rychle. Před pár lety jste třeba v Íránu nepotkali žebráka, teď je to úplně jinak.

Má vláda vůbec nějaké prostředky, jak ekonomickou krizi vyřešit?

Ekonomie není úplně moje téma, ale můžu říct, že Íránce trápí způsob přerozdělování zdrojů. V té zemi jsou obrovské zdroje, akorát jsou investovány třeba do podpory zahraničních milic, posílání dronů, financování Hizballáhu, financování svatyní… Peníze tam jsou, ale dedikují je na jiné účely, než by si lidé přáli. Íránci vám poví: „Irán je úžasně bohatá země, ale my z toho nemáme nic.“ A Írán opravdu je úžasně bohatá země, nerostných surovin je tam poměrně dost, Íránci z toho ale nic nemají. A například podpora chudých nebo chudnoucích obyvatel je minimální a nedostatečná.

Jak v tomto ohledu vnímáte dopady sankcí na Írán?

Sankce omezují íránskou ekonomiku, ale nejsou jedinou příčinou krize. Problémy jsou ve vnitřním nastavení Íránu a jeho zacházení s vlastními zdroji. Když se to ale zkombinuje, postihují sankce celou zemi plošně s výjimkou těch nejbohatších, na které mají cílit.

Ti, kteří trpí sankcemi, jsou normální lidé. Vůdci režimu žijí v Íránu v luxusu. Děti duchovních studují v Americe nebo Evropě. Ty špičky si stále užívají opulentního bohatství sankce nesankce. A opět, sankce jsou západní, takže Rusko, Čína a obecně ten východní blok Íráncům dováží, co potřebují.

Vnímají tuto polaritu Západ–Východ Íránci stejně jako se na to dívají Evropané?

Mnoho Íránců ano – opět záleží, s kým se bavíte. Íránci jsou velmi vzdělaní – milují historii, kulturu, čtení a diskuze o politice, takže určitě se zabývají i myšlenkou Východu a Západu. Ta je v populaci přítomná, ale ne vždy mají stejné názory. Někdo má rád Rusko, někdo má rád Západ. Spousta Íránců touží po cestě na Západ. Je to rozdělené podobně jako u nás.

Vzpomněl jsem si právě na úterní debatu s politology UP, jestli se Íránci myšlením posunují spíše k západu…

Část populace určitě. Spousta Íránců po vzoru západu odpadává od náboženství, ačkoliv žijí v teokracii, tedy náboženství diktuje zákony i normy chování a mají ho vlastně přikázané shůry. Nicméně Írán je země Blízkého východu, kde je paradoxně nejvíce ateistů.

Právě to je ten typ lidí, kteří nesouhlasí s režimem, vládou a nastavením státu a touží po emigraci. Jsou primárně z těch městských vzdělaných vrstev. Být ateista na Blízkém východě nebo v muslimském světě je něco nevídaného a je to hodně spojené i s tím vzdorem.

Diktátor, nebo monarcha

Bojí se íránský režim, že může být svržen?

Já si myslím, že ano. Určitě obavy panují. Teď ten vzdor je opravdu veliký, a jak říkal doktor Bacik (účastník zmiňované debaty, odborník na Blízký východ – pozn. redakce), ten režim se řadí mezi selhávající státy, není úspěšný a pokud nebudou nějaké reformy, není udržitelný. Je otázkou, do jaké míry je vůbec reformovatelný. V rámci toho, co je tam nastaveno, třeba nábožensky, mají velmi omezený prostor. On se buď upraví, nebo se časem zhroutí.

Pro Forbes jste zmiňovala, že vidíte cestu právě v kontinuálních a postupných změnách. Je tedy vůbec možnost něco takto pomalu měnit v této situaci?

Cesta určitě je, ale museli by se oprostit od náboženství. Musela by zmizet idea teokracie a přijít sekularizace.

Ale to asi není úplně s tímto režimem možné.

Je to samozřejmě velice náročné. Momentálně přesun moci v těchto podmínkách úplně možný není. To se týká i transformace moci z náboženské na sekulární. To je ideální cesta, jenže takřka nesplnitelná.

Není pak pravděpodobnější, že kdyby padl tento režim, přišel by jen jiný diktátor?

Když se podíváme na příklad arabských států v regionu, tak buď přijde mizerná vláda, anebo diktátor. Podívejte se na Sýrii, Irák, Tunisko, Egypt. Íránci jsou kulturně a názorově odlišní od Arabů, ale v tuto chvíli nemají vybudované elity, které by mohly režim nahradit. Nerýsuje se tam žádný liberální vůdce mimo teookratický rámec, nerýsují se náhradní vláda. Ani třeba v exilu nevzniklo nic jako exilová vláda.

Takže pokud najednou padne režim, Íránci budou narychlo lepit nějaké pokusy o demokracii, což je samozřejmě náchylné ke kolapsu. Jakmile je demokracie náchylná ke kolapsu, přichází opět diktátoři. V íránském prostředí, podobně jako v jiných blízkovýchodních státech, je velká šance na diktátora z vojenského prostředí. I předchozí dynastie Pahlaví (poslední dynastie íránských monarchů, vládnoucí do roku 1979 – pozn. redakce) pocházela z armády.

Mohla by se z Íránu stát znovu monarchie?

Spousta Íránců touží po monarchii. Opravdu touží po návratu této rodiny. Je tady princ Pahlaví, který žije v Americe. Ta rodina je na západě poměrně dobře etablovaná – podnikatelé, influenceři, modelky, majitelé firem. Jsou samozřejmě velmi bohatí. Tento princ si stále klade nároky na trůn. Ale ne všichni Íránci jsou s touto ideou spokojeni.

Proč?

Jsou tu pozorovatelné jisté růžové brýle po minulosti. Podobně jako u nás spousta lidí poví, že za komunistů se žilo výborně, tady spousta lidí poví, že za krále se žilo výborně. Ale za krále byla obrovská chudoba, která za islámské republiky, nejen jejím přičiněním, ale i celosvětovým vývojem postupně zmizela. Na zlepšení ekonomické situace ostatně i ajatolláh Chomejní lákal svoje příznivce. Za krále byl také hrozivý aparát tajné policie, který decimoval společnost, která byla prolezlá donašeci. Mnoho lidí bylo ve vězeních. I toto si řada dnešních Íránců pamatuje, a proto po návratu krále netouží.

V každém případě, osobně se bojím, co bude, až se režim změní. Íránci neznají asijskou nebo africkou chudobu, tu hroznou. Čekají, že s příchodem nového režimu nebo krále přijde obrovský skok a Írán bude ta slavná Persie, jako kdysi bývala. Podle mě zažijí brutální kapitalistický šok. Spousta Íránců velmi zchudne a opět to povede k nespokojenosti s čímkoliv, co tam přijde po tomto režimu. Ať už to bude král, nebo demokracie, šok tam bude hrozně velký. A kolotoč chudoby, nespokojenosti a nestability nepřinese Íránu ani regionu nic dobrého.