„Když člověk nazývá válku válkou, tak může být zatčen,” říká novinářka Alexandra Garmazhapova

Ve středu 29. března festival Jeden svět představil snímek Mladí Rusové na útěku, který ukazuje, že skutečně ne všem Rusům je situace na Ukrajině lhostejná. Po promítání přiblížily náladu lidí pod vládou diktátora Putina novinářky Alexandra Garmazhapová a Daria Ivanyk.

Středeční projekci filmu Mladí Rusové na útěku od německé režisérky Anny Winzer hostily prostory ART Rubikonu. Festival Jeden svět se tak přesunul z hlavních olomouckých kin do objetí panelových domů na okraji města. To kromě rozdílné atmosféry přineslo i menší problémy. Nejen pro mě byla doprava na samotné místo poněkud náročná. A tak jsem si útěk do Rubikonu zažil na vlastní kůži ještě před zhlédnutím filmu.

Při příchodu mě hned praštila do nosu vůně kávy. Na to jsem ale kvůli časovému presu neměl čas a hned jsem zamířil do malého improvizovaného sálu. Cestou si mou pozornost vysloužily pestrobarevné obrazy, které v prostoru vyčnívají stejně jako samotná budova Rubikonu mezi socialistickými paneláky. Sál už dávno obývali netrpěliví diváci. Libero nám stručně představilo děj filmu a pobídlo nás k tomu, abychom po filmu neodcházeli a zúčastnili se debaty.

Většinou projekce začíná, když se v sále setmí. V Rubikonu to ale nebylo úplně možné, protože byly dvě odpoledne a do sálu ze všech stran vrhala světlo nezastíněná okna. Mladí Rusové naštěstí začali i tak.

Příběh o instagramovém blogerovi a milovníkovi sibiřské přírody Egorovi Lesnojovi, který se pár dní po útoku ruských vojsk na Ukrajinu rozhodl, že mu situace není lhostejná. Celý život, jak ve filmu několikrát zdůrazňuje, se zajímal o dění kolem. Vyklízel odpadky z Bajkalského jezera, zkultivoval vyprahlý mramorový lom. Politická situace ho donutila vyjádřit svůj nesouhlas individuálním protestem. Postavil se svým ručně dělaným banerem v jeho městě. I když na záběrech vypadal komicky, je z toho činu znát, že invaze byla velkou ránou i pro mladé Rusy.

Egor se nevyjadřuje pouze skrze protesty, ale i na sociálních sítích. Instagramovými příspěvky je protkaný celý snímek. Z nich jde občas divákovi mráz po zádech, jako když se koupal na Bajkalském jezeře s obrovským nafukovacím plameňákem nebo když byl zatčen státní policií. Jediným schůdným řešením, jak z této svízelné situace vyplout, nacházel Egor v útěku z Ruska.

Už od začátku se s Egorem objevuje i jeho žena Nastya, která mu pomáhá s jeho influencerskou kariérou. Až v polovině filmu divák zjistí, že mají i malou dceru, která byla zatím na prázdninách u babičky. Film kromě politických strastí zobrazuje i ty rodinné. Například když jel Egor s manželkou vyzvednout dceru a musel čelit své matce. V rozrušeném rozhovoru, kde se Egor pokouší vysvětlit, proč chce poslat svou rodinu za hranice Ruské federace, mu jeho matka ostře oponuje tím, že rodina má být za jakýchkoliv situací pospolu.

I přes matčiny rady se rodina rozhodla zemi opustit. Nemilým překvapením bylo, když zjistili, že má Nastya propadlý pas. I přesto se jim podařilo najít let, ke kterému nebyl pas třeba. Egor se do zahraničí ale vydat nemohl, jelikož kvůli svému protestu musel jít k soudu.

Přes všechny podivné Egorovy příspěvky, hluky z vedlejší kavárny a zvonící telefony, ve mně snímek zanechal pocit bezradnosti. Bezradnosti lidí, kteří nesouhlasí s děním, kterého jsou součástí a není jim dopřáno ani vyjádřit svůj vlastní postoj. Tento pocit ještě více utvrdila debata po projekci, kde hovořily Ruské novinářky Alexandra Garmazhapová a Daria Ivanyk. Pro ruštinářské analfabety přišel i mladý překladatel, který lehce překládal těžká slova.

Debata se o film skoro neotřela, spíše se zde hovořilo o celkové situaci dnes. Pro mě bylo zajímavým Alexandřino povídání o tom, jak si Rusko už dlouhou dobu není schopné přiznat chyby, kterých se vůči Ukrajině dopouští.

„Musím zmínit, že agrese vůči Ukrajině eskalovala v Rusku už od Oranžové revoluce na Ukrajině,“ řekla Alexandra.

Povolání hostek vybízelo k debatě o situaci místních novinářů. „Ruští opoziční novináři jsou nyní z devadesáti procent v migraci. U nás je spousta diskriminačních zákonů o šíření dezinformačních zpráv o Ruské armádě. Když člověk nazývá válku válkou, tak může být zatčen. O čem mají novináři psát, když je v Rusku jen jedna pravda,“ táže se Garmazhapová.

Alexandra také narazila na názor, že se Rusko pokouší o denacifikaci Ukrajiny. Bizarním na celém tomto tvrzení dle ní je, že samotné Rusko už dlouhá léta utlačuje menšiny.

„V Rusku převládá šovinismus a pohrdání národními menšinami. Už dlouhá léta je po celé Federaci vyžadovaná znalost ruštiny a ztotožnění s ideami ruskosti,“ popisuje situaci Garmazhapová.

Jednou z menšin, která se po anexi Krymu v roce 2014 se ozvala byla nespokojená Tatarská minorita. Zástupci si stěžovali na náboženský a národnostní útlak. Důkazem o jejich nespokojenosti by mohl být i fakt, že se od roku 2010 počet Ruských Tatarů snížil o necelých 600 tisíc.

Dlouhou část debaty se bavilo o jedné z dalších menšin, a to o Burjatech. Z nich se snaží Ruská federace udělat hlavní tvář agrese. Garmazhapová na obranu založila organizaci Svobodné Burjatsko.

„Svobodné Burjatsko jsme založili, protože Kreml aktivně prosazuje narativ Putinových válečných Burjatů. Organizace je vyjádřením nesouhlasu s nynějším vedením Ruska,“ říká Garmazhapová.

Po půl hodinové debatě se sál přeplněný hustou atmosférou a vůní z vedlejší kavárny vyprázdnil, aby udělal prostor dalším projekcím.