Oběd s prezidentem

GLOSA: „Kdyby chtěli zákonodárci přijmout nějaké usnesení ke třetí hlavě státu, mělo by znít takto: ‚Miloš Zeman ohrozil svobodu a demokracii.‘ Ale není to nutné, historie mu epitaf napíše bez sentimentu,“ napsal v sobotním editorialu Erik Tabery. Bude historie tak objektivní?

„Cigaretu?“ – „Ne, nekouřím, pane prezidente,“ odpověděl jsem Miloši Zemanovi. Byl jsem u něj na obědě. Divné, když jsem jej viděl naposledy, seděl v kolečkovém křesle jako dvě napříč na sebe přibité desky, na nichž jen visel černý oblek. Teď seděl přede mnou, plná tvář se mu leskla potem a dřív skleněně modré oči mu teď pobleskovaly starým furiantstvím.

„Před obědem si vždycky rád zakouřím, ostatně i po obědě,“ pobrukoval si Miloš Zeman s mírně nakloněnou hlavou. „Dáme si aperitiv?“ Ten jsem ze slušnosti nemohl odmítnout.

„Pane prezidente, jak se můžu taky stát prezidentem?“ zeptal jsem se ho najednou. Co je to za otázky, že? Ale na co jiného se ptát prezidenta před obědem. „To není tak složité,“ zazubil se na mě jako na reportérku Primy, když jí tenkrát vysvětloval, že má nový mobilní telefon.

„Stačí být lepší než ten druhý. Tak si vezmi třeba Klause – latentní homouš a metrosexuál. Já jsem před parlamentními volbami dal autobusu název po bramborách a tvářil jsem se jako balík, co si je musí vykopat k večeři. Na náměstích jsem pak byl úplně na šrot, ale to nikdo nepoznal – tvářil jsem se jako jeden z nich a říkal jsem jim, co jsem chtěl, aby slyšeli. Nebo tenkrát ten… jak on se jmenoval? Kandidoval na prezidenta a nosil brýle jen pro image…“

„Myslíte profesora Drahoše, pane prezidente?“ – „Ano, ano, přesně toho. Lidi chtěli osobnost, ne zakřiknutého profesora Beznázora – vidíš, ani jsem si nezapamatoval, jak se jmenuje. Ale nesmíš být pitomec. Takový Babiš je třeba osobnost, ale k čemu to je, když nedá dohromady ani větu. Ne všechno ukřičíš, chlapče.“ Nelíbilo se mi, že mi říká chlapče, ani jsem nechápal proč. „Myslíš, že si ho někdo bude pamatovat? Toho dřív nebo později zapráší čas. Zato mě ale… technolog moci, tojó.”

Přísahal bych, že se až zachvěl, oči mu zasvítili, jako ten uhořívající špaček cigarety v jeho ústech. „Ale možná to nebude tak slavné,“ zamyslel se. „Snažil jsem se hodně, možná mě někdo i bude citovat. Třeba tenkrát, když jsem varoval před populismem. Myslíš, že si někdo bude pamatovat, co přesně jsem dělal? To ne, na to všichni časem zapomenou. Ale otřepané fráze a trefná označení mají rádi všichni a všichni na ně slyší. Jenom mě mrzí, že lepšolidi se neujali. A mě si mohli pamatovat jako prvního prezidenta, který zavedl prezidentskou republiku.“ – „Ale to se vám nepovedlo.“ – „To víš, že ne. Víc věcí se mi nepovedlo, ale stejně o mě budou říkat, že jsem byl sice kontroverzní, přesto ale rétor a státník, který si uměl naklonit lidi a dokázal si prosadit svoje.“ řekl Miloš Zeman a naklonil se ke stolu, aby udusil cigaretu v popelníku. „V učebnicích dějepisu je málo místa, aby tam mohli napsat všechno,“ zašklebil se ještě na mě.

V ten moment jsem se probudil. Ležel jsem na pohovce ve svém obýváku v Černoučku, v krbu praskaly smrkové špalky, manželka u televize žehlila oprané flanelové košile. Miloš zrovna v televizi vykládal Terezii Tománkové, že podporovat Taiwan je jako podporovat heinleinovce. Nestačí, že ještě straší na Hradě a mám s ním jít ve čtvrtek na oběd, musí mi otravovat spánek, i když usnu u televize. „To se nedá poslouchat,“ řekl jsem manželce. „Ale za chvíli už po něm naštěstí ani pes neštěkne.“