Důchodová reforma: Kdo zachrání rozpočet a proč to nejsou Husákovy děti

Nekonečná sága o důchodové reformě hoří s každým dalším comebackem více. Do důchodu v 68 letech, přestože průměrný věk dožití ve zdraví je v Česku 61 let? Husákovy dětí míří do penze a stát na to nemá peníze.

Důchodový systém v Česku je neudržitelný. Nastupující generace důchodců bude silná a státní rozpočet mezitím trhnul rekord nejnižšího schodku v historii republiky. Vláda chce návrh penzijní reformy představit v dubnu. Pravděpodobně se neobejde bez oddálení odchodu do penze ani plošného snížení důchodu. Národní ekonomická rada vlády (NERV) ve svém návrhu na snížení výdajů státního rozpočtu prosazuje parametrická opatření důchodového systému jako úplně první bod.

Důchodová reforma otevřela otázky přesahující do ostatních resortů. Vláda musí počítat se sociálními proměnnými týkajícími se demografického poklesu, poškozováním mezigenerační solidarity, ale také nefunkčním pilířem spoření a nízkými odvody osob samostatně výdělečně činných (OSVČ). Mezitím se ve Sněmovně ruší devastující mimořádné valorizace, které měly být nedotknutelné, za legislativní krize, která není.

Do důchodu nemocní

Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) pracuje s návrhem na odchod do důchodu v 68 letech. Současných 65 let by se zvyšovalo postupně, každý rok o jeden měsíc. „Můžu proto uklidnit všechny, kteří jsou starší než 40 let, těch se to týkat nebude,“ uklidnila předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová všechny kromě těch, kdo budou vyplácet Husákovy děti.

Stežejním krokem k finanční udržitelnosti má být zvýšení důchodového věku. To vyplývá z analýzy českého důchodového systému, kterou v roce 2018 publikovala organizace OECD, již za vlády Andreje Babiše. Vyšší věk odchodu do důchodu by byl nejjednodušším a logicky efektivním nástrojem, jak státní dluh snížit. Lidé by déle přispívali do státní kasy a zároveň by o to kratší dobu starobní důchody pobírali. Kde však končí ekonomické zájmy státu a kde začíná zdraví občanů?

Lidé v Česku se ve zdraví dožívají průměrně 61 let a nelze předpokládat, že nemocný člověk bude schopný vykonávat svou práci stejně produktivně jako předtím. Stát by sice ušetřil na standardních důchodech, zvýšila by se ale pravděpodobnost odchodu do předčasného důchodu, zatížení systému zdravotnictví a častější vyplácení nemocenské dovolené. Výjimka by platila pro náročné profese, například pro záchranáře. Ti by odcházeli do důchodu dříve, deficit jejich odvodů by platil zaměstnavatel.

Jestli vláda prosadí pozdější odchod do důchodu, očekává se, že přijde s dostatečnými kompenzacemi a zvýhodněním částečných úvazků, kterých Češi příliš nevyužívají a raději odchází do předčasného důchodu. „Pokud se bavíme o systémové změně, musíme si uvědomit, že Česko patří mezi země, kde do předčasného odchodu míří spousta lidí. Zároveň máme velmi nízký poměr osob zaměstnaných na částečný úvazek, a to právě v letech před nástupem do penze,“ uvedl pro Houpacího osla ekonomický redaktor Deníku N Michal Tomeš působící na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Zmiňuje také nutnost komunikace státu se zaměstnavateli o potenciálu lidí starších 55 let a analýzu důvodu k předčasné penzi – jestli je spojená se zdravím, pracovním nasazením, nebo samotným uplatněním na trhu práce, kterému by mohla pomoci podpora průběžného vzdělávání.

„Pokud by sám stát chtěl omezit počet lidí, kteří do předčasné penze odcházejí, je logické, že by je k tomu neměl nabádat, tak, jako to udělal loni na podzim, kdy se řadě lidí s ohledem na výši valorizace odchod do předčasného důchodu významně vyplatí. Tak to udělalo hlavně MPSV,“ upozorňuje Tomeš.

Husákovy děti vs. demografický propad

Vyplácení českých důchodů je průběžné, nefunguje na principu zhodnocování odvodů na budoucí penzi. Plátci základního důchodového pojištění si na vlastní důchod tak de facto nespoří. Odvody současných ekonomicky aktivních lidí přímo vyplácí současné důchodce. Takže by nynější rozpočet, kdy je generace Husákových dětí ekonomicky aktivní, měl být v přebytku, jenže se tak neděje.

O to větší problém nastane, až tato silná generace po roce 2030 začne odcházet do důchodu, na který jim bude vydělávat demograficky mnohem slabší generace mileniálů. V té době bude důchodců nepřiměřený počet vůči těm, kdo jsou ekonomicky aktivní a platí odvody. Proto je důležité, aby Sněmovna přijala opatření co nejdříve. Nástrojů má vláda hned několik, zvýšení důchodového věku není jediným.

MPSV navrhuje postupné relativní snížení penzí, aby byl náhradový poměr pod 40 procent. Celkový náhradový poměr průměrného důchodu vůči průměrné mzdě je v současnosti nestandardně na 50 procentech, což je vůbec nejvíc v historii. Důchodci si tak oproti předchozím letům v průměru výrazně přilepšili, méně však ti nízkopříjmoví. Takto vysoký náhradový poměr výrazně poškozuje mezigenerační solidaritu vzhledem k tomu, že ani v době krize dostatečně nepodporujeme cílenými dávkami nízkopříjmové rodiny nebo samoživitelky.

Naopak jako příliš tvrdé opatření vyhodnotila analýza OECD délku pracovního života, po které vzniká nárok na důchod. Abychom mohli pobírat český důchod, musíme důchodové pojištění platit 35 let. MPSV chce tuto dobu snížit na 25 let. 

Naučit lidi investovat, stát komunikovat

Kromě povinného důchodového pojištění má občan České republiky možnost dobrovolného penzijního spoření se státním příspěvkem. Spořit si na důchod v rámci třetího pilíře důchodového pojištění je v dnešní době velmi neefektivní a téměř třetina lidí, co v něm spoří, jsou důchodci. Přitom klíčovou skupinou dlouhodobého spoření jsou mladí lidé. Třetí pilíř je nutné podpořit motivací k investicím již na začátku pracovního života, zvýšit státní podporu a snížit poplatky bank. 

„Ekonomové dlouhodobě apelují na to, aby byl český penzijní systém byl přehlednější. Určitě by pomohlo, pokud by plátci sociálního pojištění v průběhu života věděli, jaký důchod mají očekávat. Tuto funkci nabízí občanům řada západních vlád, ti se pak mohou rozhodnout, zda je pro ně takový důchod dostatečný, nebo by měli spořit i v dalším pilíři. Český systém ale tento pohled nenabízí,“ kritizuje komunikaci státu Tomeš.

Doplňuje, že se hovoří o vytvoření speciálních účtů, které by umožnily investici i do akcií, v první řadě by měl stát pilíře důchodové reformy jednoznačně definovat.

Další díru v příjmech důchodového systému tvoří nízké odvody OSVČ. Ty v roce 2021 činily nepoměrných 58 miliard korun z celkových 274 miliard. Většinu odvodů státu tak pokrývají zaměstnanci. Na nepoměrně nízké odvody OSVČ vůči jejich budoucímu solidárnímu důchodu upozorńují i odborníci z NERV.

„OSVČ sice zpravidla dostávají velmi nízké penze, systém je s nimi ale i tak solidární a na jejich penze přispívá – reálně by jejich důchody měly být ještě nižší, což by ale pro stát znamenalo další zatížení, například v podobě různých forem sociální podpory,“ vysvětluje Tomeš.

Nejvyšší metou nízkých odvodů a solidárních příjmů se stávají lidé, kteří pracují nelegálně formou švarcsystému, kterou by i dle Tomeše měl stát důsledněji vymáhat.

„Zatímco OSVČ při boji za nízké odvody bojují argumenty o tom, že oni jsou závislí pouze sami na sobě, musí si hradit veškeré náklady a hledat nové zákazníky, lidé pracující v rámci švarcsystému využívají výhod zaměstnání (jistota práce, mnohdy hrazená dovolená, prakticky nulové náklady) a výhod OSVČ (nízké náklady na práci, mnohdy proto větší nabízená mzda)“ doplňuje.

Nesystémové dědictví

Pět set korun výchovného za dítě bude státní rozpočet stát jen letos 19 miliard korun. Fixní částka se přičítá k důchodu jednomu z rodičů, nejčastěji ženám, za každé vychované dítě. Tento nesystémový nástroj s sebou nese hned několik kontroverzí. Lidovci ho prosadili jako prioritu se záměrem podpory žen, které mívají nižší důchody než muži kvůlli výchově dětí, která má omezovat jejich čas na kariéru.

Stát převádí odpovědnost na rodiče, aby se shodli, kdo se výchově dítěte věnoval více, zárověň ženám neposkytuje významnou motivaci rodit děti, jak by si lidovci nejspíše představovali. Nerovnost platů žen a mužů se tak neřeší systematicky, v cílové kategorii ekonomicky aktivních lidí, ale pouze jako náplast na důchodech, která je drahá, nezacílená, a tudíž neefektivní. Pokud by se ale výchovné zrušilo, nerovné důchody mezi ženami a muži by ztratily poslední záchranu.

Mimořádná valorizace důchodů je dalším nešťastným dědictvím z minulosti. Měla se vyplácet v červnu jako kolo navíc po standardní lednové valorizaci, protože od minulých mimořádných valorizací inflace vzrostla o dalších zákonných pět procent. Místo abychom v době inflace posilovali nejnižší důchody a zamezili tím tak ohrožení nízkopříjmových domácností, valorizují se především zásluhové složky, které přidávají bohatým.

Kámen úrazu rušení mimořádných valorizací spočívá však ve formě, v jakém jej vláda prosazuje. Přestože jej mohla vykomunikovat s důchodci i prosaddit ve Sněmovně včas na podzim, nechala jej na poslední chvíli ve zrychleném módu legislativní nouze. Přilévá tím olej do ohně nedůvěry ve státní instituce a nakonec i hrozí, že valorizace důchodů vrátí zpátky ústavní soud. 

Za potenciálně nesystémové opatření označil Michal Tomeš i dřívější odchod do penze pro náročné profese. Bude ale podle něj záležet na nastavení opatření, rozdělení profesí na náročné a nenáročné a je očekávatelná debata mezi obory, které by pod nálepku náročných chtěly být zařazeny také.

Třešničkou na dortu nesystémových nástrojů je takzvané procento na rodiče. Zavedení možného odvodu jednoho procenta důchodového pojištění potomků na své rodiče uvádí vláda ve svém novém programovém prohlášení. Doufejme ale, že se tento bizarní návrh neujme, jeho realizace by vedla k monetizaci vztahů nebo její důsledek na úmrtí dítěte či rodiče by byl prodělečný.

Jedno je ale jasné, vláda se do konce roku 2023 zavázala k velmi nepopulární reformě důchodů, kterou si přehazovaly již vlády předchozí. Svůj návrh představí už na jaře a my budeme moci v živém přenosu sledovat dialog stran koalice, který se bude snažit neuhasit poslední naději potenciálních voličů v řadách důchodců a zároveň nepohřbít mezigenerační solidaritu nebo neposlat stát do dluhové pasti jako v Řecku.