Nejnovější

Pověsit se na háky a užívat si to. Nejde o masochismus, říká umělkyně

Lidé s háky zabodnutými do různých částí těla visí nad divadelním jevištěm. Prvotní pocit bolesti střída euforie před očima napjatých diváků. Ti přišli na představení tzv. body suspension” neboli věšení na háky. Svou zkušenost s kontroverzní zálibou v rozhovoru pro Houpacího Osla popisuje performativní umělkyně Tereza Paďourová.

Od náboženského rituálu severoamerických indiánů až do divádelních sálů. Věšení na háky se v druhé polovině 20. století stalo součástí „body artu”, uměleckěho stylu pracujícího s lidským tělem jako uměleckým materiálem. Ten hledá hranice lidských možností a umožňuje umělci setrvat v přítomném okamžiku.

Tereza Paďourová měla k performativnímu umění vždy blízko, věnovala se například pole dance (tanci kolem tyče) nebo novocirkusové akrobacii. Před třemi lety pak odpověděla na inzerát vrhače nožů a stala se jeho asistentkou. Ten ji dovedl k hákové komunitě.

Tereza Paďourová

„Měli jsme soukromý trénink v divadle, kde nebyl nikdo kromě nás a druhé asistentky s přítelem, kteří se závěsy pracují. Měli tam pár háků, konstrukci a další vybavení, tak se mě rovnou zeptali, jestli se nechci pověsit. Řekla jsem ano,” popisuje svou první zkušenost s body suspension Paďourová.

Život před závěsem a po závěsu

Když se řekne věšení na hácích, člověk si představí tu hlavní část, kdy umělec už visí ve vzduchu. Tomu ale předchází napíchnutí a proces samotného věšení. Mohla byste ten celý průběh popsat?

Nápich je jedna z nejnáročnějších a nejbolestivějších části. Je ji potřeba zvládnout a když se přes ni člověk dostane, tak už obvykle zvládne i zbytek. Závěsem provádí někdo zkušený, kdo dokáže člověka také uklidnit. Samotný hák pak do těla jde na nádech a výdech, takže to není dlouhotrvající bolest, je však velmi intenzivní. Tělo se musí vyrovnat s návalem hormonů, uvědomit si co se děje a hlava si to nesmí rozmyslet.

Když si to hlava nerozmyslí, tak se tělo vytahuje do vzduchu?

Po nápichu se postupně napíná kůže, většinou se nevytahuje naráz. Člověk si chvíli zvyká na ten pocit a když je připravený, tak se pomalu a plynule zvedá. Jakmile se ocitne nad zemí, začíná ta příjemná část. Člověk se dostává do stavu, kdy cítí jenom hřejivé teplo, bolest se vytratí a může si začít užívat pocit toho, že létá. Někteří u závěsu meditují, jiní se houpají nebo hlasitě vyjadřuje své aktuální pocity, další si třeba pouští hudbu. Záleží ale také na části těla, za kterou dotyčný visí, ne všechny pozice jsou takto pohodlné.

Co následuje po spuštění zpátky na zem?

Sundání z háků může působit jako probuzení. Většina se rozkoukává, co se to vlastně stalo, tělo to musí zpracovat. Samotné vytáhnutí háků může být ještě bolestivé, protože adrenalin už pomalu upadává. Já osobně potřebuji chvíli na vydýchání, nerada třeba odpovídám na otázky. Pomalu se dostávám do původního stavu. Reakce těla potom přetrvá do následujících dnů, týdnů, někdy dokonce až měsíců.

Jaké jsou ty dozvuky?

Po mém prvním závěsu to byla vyloženě poznatelná euforie po dobu následujících tří měsíců. Postupně jsem cítila, jak vyprchává a klesá, ale nikdy to úplně nezmizelo. Každopádně to tak dlouho trvat nemusí, velmi to záleží na člověku a na situaci, ve které se věší. U těch prvních to bývá obecně velmi intenzivní. Často někteří lidé rozdělují svůj život na „před závěsem” a „po závěsu”, dokáže to být opravdu natolik proměňující. To, že člověk zvítězí bitvu nad svou myslí a zvládne něco natolik náročného, že ho pak tělo takto odmění.

Základem je věšení za záda

Chápu tedy správně, že na to není nutná žádná fyzická ani psychická příprava?

Je třeba být samozřejmě v pořádku. Není dobrý nápad den předem nejíst, protože i za předpokladu, že jsou lidi naprosto v kondici, se může stát, že na hácích omdlí. Je to velký přísun adrenalinu a různých hormonů. Omdlení samo o sobě není problém ani nic neobvyklého, v podstatě se jedinec jen spustí dolů, dají se mu nohy nahoru a nic se neděje. Ale když to chce člověk prožít příjemně a bez komplikací, tak je důležité přijít v co největší psychické i fyzické pohodě. Jinak žádná příprava nutná není.

Jedna z náročnějších pozicí – škorpion. Zdroj: Archiv T. Paďourové

Existuje nějaká doporučená základní pozice?

Každý by měl začínat se zády. Visí se pouze za dva háky, kůže na zádech je také u každého natolik silná, že ho unese. Takže jde o bezpečnou a relativně pohodlnou pozici.

Co se děje v situaci, kdy to někdo nezvládne, zpanikaří nebo dostane strach?

To se samozřejmě může stát, většinou právě u nápichu. Aplikuje se první hák a člověk si to rozmyslí. Nic se nestane, jen se hák musí vytáhnout a nahoru se nejde. Když už je ale člověk nahoře, pořád komunikuje s lidmi kolem něj a může si kdykoli říct, co potřebuje.

Co pozoruji na sobě, tak se negativní reakce dostavují u závěsů, které jsou veřejné. Když nejsem na danou show opravdu dobře naladěná, tak to může jít i do negativního stavu. Pří takovém závěsu nemusím mít žádnou hormonální reakci, protože se soustředím na úplně jiné aspekty. Snažím se vše předat divákům tak, aby to nevypadalo děsivě, ale spíše jako působivý prožitek.

Jaký prožitek si tedy z vašich show odnáší divák?

Zjištění, že bolest nemusí být nutně negativní a že je možné se naučit s ní do jisté míry pracovat. A to, že se „dá létat”. Je samozřejmě možné udělat komickou show, fetish show, zpracovat to jakkoli. Divák si tedy většinou odnese to, co mu daná performance prezentuje. Typy show, které dělám ráda, zprostředkovávají divákovi rituálnost a povznesení se nad vlastní mysl.

Kouzelníci si myslí, že jde jen o iluzi

Je možné mít nějaký osobitý styl, vlastní poznávací značku, která je pro konkrétního umělce charakteristická?

Existuje velké množství pozic. Vždy je také možnost nějakých inovací, ale jsou místa, která se napíchnout prostě nedají, kde je kůže moc tenká, nebo jeji plocha moc malá na to, aby tělo unesla. Dopředu se nahmatávají místa, která jsou méně citlivá a tím pádem vhodnější k nápichu. Samotná kůže se předtím ještě uvolňuje, promasíruje, aby byla aplikace háku co nejméně bolestivá.

Nejčastějším místem závěsu jsou ale záda. Někdo je opakuje vícekrát, než si na to zvykne, někdo se rovnou vrhne na zajímavější, náročnější závěsy. Já třeba ráda zkouším různě zalomené kompozice, které se vážou k mým akrobatickým začátkům. Teoreticky by se to dalo nazvat mým osobitým stylem. Více ale než styl bych použila slovo preference. Někdo nerad visí hlavou dolů, někdo zase nesnáší nápich určité části těla, takže se logicky určitým pozicím vyhýbá.

Show. Zdroj: Archiv T. Paďourové

Jedná se o kontroverzní zálibu. S jakými reakcemi se setkáváte?

S různými. Kouzelníci si myslí, že je to iluze, že se opravdu nenapichujeme, proč by to někdo dělal? Na to jim většinou ukážu jizvy. Hodně lidí si také myslí, že jde o sebepoškozování, což se snažím vyvrátit. Dost lidí to ale zaujme do takové míry, že to chtějí i zkusit. Když o tom mluvím, tak je ze mě cítit, že k tomu mám hodně intenzivní vztah a to se jednoduše přenáší.

Konzultovala jste body suspension někdy s nějakým lékařem?

S lékaři jsem to nikdy neprobírala. Přirozeně jde člověk proti svým základním pudům a o tom to vlastně je. Negativní přístup má ale většinou ten, kdo se na to dívá klasickým pohledem a nechce si přiznat, že by vztah k bolesti mohl být jiný, než negativní.

Takže může být pozitivní?

Může a stále nemusí jít o masochismus. Příkladem může být závěs za břicho, který umí být zvláště bolestivý. Tím, že jsem se překonala a zvládla něco tak náročného, mi může třeba stoupnout sebevědomí, protože teď vím, že zvládnu skoro cokoliv.

  1. Petr Kaminsky | 11.3.2020 v 20:15 | Odpovědět

    Co priste treba urinoterapie? Taky se najde par lidi, kteri tomu holduji …

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*