Filmový festival v Telegraphu je tak trochu skrytý poklad

Schválně, věděli jste o tom, že se v galerii Telegraph konal mezi 9. až 12. říjnem festival zaměřený na film, videoart a architekturu? Ať už ano či ne, bylo tomu tak. Jednalo se o 4. ročník Telegraph film festivalu (TEFF 2024). V rámci něj olomoucká galerie hostila například Oliviera de Sagazana, francouzského malíře, sochaře a performera, nebo britského umělce Jakea Chapmana. A třešničkou na dortu byla předpremiéra dokumentu Architektura ČSSR 68-89.  

K mému překvapení prakticky všichni, které jsem oslovila nevěděli předem, že jimi vybraná událost je součástí festivalu. Ale minimálně první bod programu, performance Transfiguration, byla výrazným lákadlem na jeho další body nebo alespoň příští ročník festivalu. To vyplývá i z vyjádření studentky Dominiky Kudláčkové. „Upřímně, vůbec jsem nevěděla, že se koná nějaký festival. Ale jsem ráda, že mám tuto informaci. Tento rok už se asi dalších částí účastnit nebudu, ale v následujících letech pravděpodobně ano. Obzvláště když tady bylo takové velké jméno jako je Olivier de Sagazan. Přišla jsem na doporučení spolužáků, kteří mi řekli, že jde o obrovského umělce.“

Performance už zmiňovaného Oliviera de Sagazana, nesla stejný název jako tento ročník festivalu, tedy Transfigurace neboli proměna. Olivier se v jejím průběhu z drobného muže v obleku různě proměňoval. Nejdříve na jakéhosi indiánského šamana při rozehřívání hlíny, která byla hlavním médiem transfigurace. V průběhu vystoupení jí měl čím dál tím více na svém obličeji a na jeho konci už v podstatě na celém svém těle. Pomocí hlíny ztvárnil souboj člověka s jeho vnitřním přirozeným, zvířecím já. A i když šlo o souboj předstíraný, působil jako velmi fyzicky náročný, což byl jeden z hlavních aspektů, který diváky zaujal. Například i paní Broňu: „Mě se to strašně líbilo. Byl to neskutečný fyzický výkon a je fascinující, co člověk dokáže udělat s vlastním tělem a s tím, že na sebe jen naplácá nějakou hmotu, díky které je každou chvíli někdo úplně jiný“.

Po performanci festival oficiálně zahájil jeho ředitel Michael Bukovanský a uvedl autobiografický film Ještě nejsem, kým chci být. Ten se skládal z fotografií Libuše Jarcovjákové, které zaznamenávaly významnou část jejího života. Diváci v rámci něj mohli nahlédnout do autentických obrazů minulého režimu, ve kterém se mladá fotografka snažila hrát uvěřitelnou roli dělnice, aby mohla svou milovanou fotku studovat. Přese všechnu snahu se pro režim stala nevítanou a utíkala před ním do Německa nebo dokonce Japonska. Po pádu komunistického režimu se jí konečně podařilo prosadit i v její domovině. I přes šťastný konec měl film smutný podtón. „Překvapilo mě, jak byla vlastně celou dobu hrozně smutná. Čekala bych nějaký hrdinný příběh velké fotografky, která prorazila. Ale vlastně mi přišlo, že celý její život byl hrozně tragický,“ řekla o filmu studentka Sabina Uvízlová.

Čtvrteční program testoval a rozšiřoval vědomosti na poli architektury

Druhý festivalový den začal pub kvízem zaměřeným na umění, architekturu a film a pokračoval českou premiérou dokumentu Monumentomania zpracovaným Vityou Vilisovem. Ředitel festivalu označil snímek za videoart. Ale možná by ho přesněji popsalo slovní spojení, dokument s prvky videoartu, jelikož převážná část snímku měla formu připomínající přednášku. Konkrétně na téma jak se v průběhu dějin vyvíjelo budování monumentů a jaký vliv mají na společnost.

To byl možná i jeden z důvodů proč na promítání přišly v podstatě pouze tři skupiny návštěvníků: vyučující z katedry slavistiky při Univerzitě Palackého, členové produkce festivalu a lidé s akreditací. S tím, že skupina z katedry slavistiky přišla hlavně podpořit svého doktoranda, Konstantina Zaslavského, který k dokumentu vytvořil titulky. Jedna z vyučujících shrnula své pocity ze snímku takto: „Z dokumentu si odnáším, že lidstvo je nepoučitelné. A že války byly a asi ještě dlouho i budou, až možná člověka dokonce zničí. Působilo to na mě dost depresivně.“ Její kolega Patrik Varga díky filmu radikálně změnil svůj názor na monumenty, už se údajně na žádný nepodívá stejnýma očima jako dřív.  

V pátek komentovaná prohlídka a promítaný film potěšily umělecké duše

Druhá půlka TEFF 2024 začala prohlídkou výstavy Jakea Chapmana s názvem Jetsam and Foltsam, kterou komentoval umělec Daniel Hartl. Dante, jak si komentátor říká, se neplánovaně stal hlavní atrakcí prohlídky. Ať už to byla jeho osobnost, která velmi silně zapůsobila na Martinu Andreu: „Asi to budu ještě chvíli zpracovávat, ale rozhodně je to zajímavý člověk. Možná bych použila i slovo kontroverzní. Uvažuju o tom, jestli on sám není tak trochu umění. Je ochoten o sobě toho říct tolik, že se v podstatě také stává veřejným uměním.“ Nebo svým dílem, které prezentoval před prohlídkou. To zaujalo například Kateřinu Smilovskou: „Především se mi líbila ta vitráž ultrazvuku dítěte před interrupcí. U ní jsem si uvědomila, že pro některá díla je důležité dovysvětlení. Kdyby je člověk viděl jen tak, tak je asi úplně neocení. Ale pokud zná příběh za nimi, tak je potom vnímá daleko intenzivněji.“

Páteční večer pak pokračoval promítáním více než sto let starého němého filmu, který hudebně doprovodil Michal Holán. Byl to jeden z prvních hororů, Kabinet doktora Caligariho. Promítání bylo zároveň i tak trochu sociálním experimentem, který ukázal, že dnes už nedokážeme u filmu takového typu udržet pozornost. Ze zadních řad byl slyšet tlumený hovor, několika divákům padala hlava, většina se různě vrtěla a občas spadl i nějaký ten mobil. Více aktuální bylo druhé promítání pátečního večera. Šlo o japonské anime zpracovávající budoucnost, ve které si lidé mohou dávat různé implantáty, které je v podstatě proměňují na kyborgy.

Festival zakončily úvahy nad minulostí a budoucností architektury

Posledním dnem festivalu byla sobota a celý program byl zaměřený na architekturu. Tentokrát program výjimečně začal už odpoledne, a to workshopem pro děti. Ty si v rámci něj mohly metodou koláže vytvořit plán města budoucnosti. Následovala panelová debata s historikem umění Danem Mertou, krajinnou architektkou a urbanistkou Zuzanou Hudekovou a historičkou umění a publicistkou Petrou Hlaváčkovou.

Věnovali se například tomu, jak by mohla vypadat města budoucnosti. Trochu pesimisticky tuhle debatu zahájil Dan Merta svou představou o podobě měst v roce 2050. „Viděl jsem dole výstavu Jakea Chapmana, a když jsem si ji prohlížel, napadlo mě, jestli tady města v budoucnosti ještě pro někoho budou. To je asi ta kruciální otázka, kterou bychom si v rámci klimatické, geopolitické a ekologické situace téhle planety měli klást.“ „Nejdříve bychom se měli zamyslet nad tím, jak lidstvo funguje na této planetě, a pak se teprve bavit o tom, jak se věnovat urbanismu a architektuře.“

Bohužel se tak trochu stala ústředním tématem celé debaty problematika autodopravy v rámci měst, ke které se jednotliví mluvčí často vraceli a moderátor Mikuláš Nalepa do jejich promluv nevstupoval. Padlo spousta příkladů řešení většinou z Vídně nebo různých severských zemí. Ty, ale nebyly vždy úplně relevantní pro český kontext. A nakonec možná i kvůli dlouhým monologům nezbyl po debatě čas na dotazy, což vyústilo v plamenné diskuse v kavárně před promítacím sálem.

V sále následně probíhala třetí část sobotního programu, která se naopak dívala do minulosti. Šlo o dokument Architektura ČSSR 68-89. Toto promítání bylo asi tím nejjedinečnějším, které TEFF 2024 nabídl, jelikož se jednalo o předpremiéru. Film půjde do kin až 7. listopadu. Zážitek umocnilo telefonické spojení s režisérem a střihačem snímku Janem Zajíčkem. Ten se podělil o zážitky ze střižny, kdy zažil několik momentů dojetí a také výbuchy smíchu.

Podobný zážitek měli i diváci v Telegraphu. Dojetí vzbudil například příběh slovenského architekta Štefana Svetka, který nemohl být při otevření budovy Slovenského rozhlasu, která byla jeho dílem. A to proto, že podepsal dokument 2000 slov. Naopak smích se sálem rozezněl při vyprávění o tom, jak si architekt Karel Filsak nechal svůj návrh na ambasádu v Brazílii podepsat náhodným pilotem letadla, avšak jménem Niemayer, což je brazilský architekt. V České republice pak na to, že by se na tuto stavbu měla vyhlásit soutěž odvětil, „Jakou chcete dělat soutěž, já to mám podepsané od Niemayera“. Většina návštěvníků po posledním promítání filmového festivalu odcházela v rozjařené náladě.