Proč nás pořád překvapuje rozdělená společnost? Obhajoba zastupitelské demokracie

Prezidentské volby. Vítězí Miloš Zeman. Společnost je navždy rozdělena. Střih. Brexit. Vyhrává možnost “leave”. Společnost je rozdělena. Všichni komentátoři chrlí analýzy a pídí se po příčinách tohoto jevu, ať už jsou za to placeni, nebo ne. Odpověď je přitom tak prostá.

Žijeme v kapitalismu a demokratické společnosti. Pokud si po přečtení předchozí věty myslíte, že Marx vstal z mrtvých a začal psát do Houpacího Osla, pak jste vedle. S utopickými představami přišli už nejspíše staří Řekové, kteří si vybájili dokonalou Atlantidu, později samotný pojem utopie nechtěně vytvořil Thomas More ve svém díle Utopie. Jako určitá kritika Moreova díla se někdy předkládá román 1984 z pera George Orwella. Orwell v něm skvěle popisuje beztvarou monotónní společnost, která se zuby nehty drží své uniformity, bez toho, aby si uvědomila, že přeci jen existuje priviligovanější vrstva, která je řídí. Pro dokreslení takové společnosti slouží další Orwellovo dílo Farma zvířata, které se často deformuje do zkratky “všichni si jsou rovní, ale někteří rovnější”. Zatímco Orwell tento přístup kritizuje, území, na kterém se nyní rozprostírá Česká republika, si podobným vývojem prošlo. Od roku 1948 se komunistická strana snažila, aby se společnost zrovnoprávnila a uniformizovala. Šlo volit pouze jednu stranu, jednu myšlenku. Jak to ale souvisí s Brexitem?

Disciplína a přirozená struktura společnosti

Británie si ničím takovým neprošla, a přesto se nyní diví, že staří rozhodli za mladé, chudí za bohaté a nevzdělaní za vzdělané. Alespoň takto zkratkovitě je situace vykládána. V nejrůznějších diskuzních vláknech vyskakují myšlenky, jejichž autoři se možná označují za demokraty, ale na druhou stranu by jim nevadilo svážet důchodce v náklaďácích mimo zemi, když se má rozhodovat o důležitých věcech (umělecká nadsázka, nic takového jsem nikde nečetl). Situace je však o něco komplikovanější. Tak například je pravda, že staří rozhodli o osudu Británie, ale částečně proto, že předvedli dokonalou volební disciplínu a jejich volební účast byla ohromná. Mladí lidé pochopitelně mohou protestovat, sepisovat petice, ale to je tak jediné, co s tím mohou dělat. V kapitalistické a různorodé společnosti neexistuje jedna masa, ale nejrůznější individuality, které se podle podmínek identifikují s určitou sociální rolí. Někdy jsou to ti staří, jindy ti chudí.

Černá a bílá

Proč je ovšem společnost rozdělena? Vždyť ačkoliv je různorodá, tak to neznamená, že nemůže fungovat. Protože nemá na výběr. Britské referendum nabízelo dvě možnosti. České prezidentské volby nabízely dvě možnosti. V podobných případech neexistuje formálně třetí cesta. Společnost se tak musí rozdělit na dva vyhraněné tábory, jejichž členové se musí se svou skupinou identifikovat, jelikož jim daná volba nabízí pouze černobílé vidění světa. Britové nedostali na výběr „zůstat v EU a reformovat ji, protože budeme za rok předsedat“, a tak celá kampaň stála na dvou vyhraněných názorech a vlastně zcela logicky. Položíme-li totiž otázku, která vytvoří silný kontrast, musíme počítat s tím, že následuje další vlna černobílého posuzování. Politický problém totiž jednotlivé politiky nutí zaujmout stanovisko a oni musí vyhodnotit, jak se na věc dívají jejich voliči, potenciální voliči a oponenti. Na druhé straně i volič posuzuje politiky podle toho, zda hájí zrovna takové hodnoty, které volič vyznává a zda politik nabízí řízení země, ze kterého ten daný volič může profitovat. Nedělejme si totiž iluze o tom, že jak spodní vrstvy, tak střední třída uvažují v rámci „společenského dobra“. Takové myšlenky si může skutečně dovolit jen člověk, který se nemusí bát existenční nouze.

Neustále se hovoří o lídrech „frustrovaných lidí“. Těmi frustrovanými se myslí lidé mimo velká města, starší, s menším vzděláním. Zatím nikdo nevypracoval sociologickou studii, která by přesně definovala pojem „frustrovaný volič“, tudíž se držím obecného vnímání daného slovního spojení. Aniž by to často tušil, je frustrován ne zastupitelskou demokracií, ale naopak, pochybně aplikovanými prvky přímé demokracie. Prezidentská volba u nás proti sobě postavila kandidáty natolik rozdílné, že k ničemu jinému, než k polarizaci společnosti dojít nemohlo. Když se Britové rozhodovali o Brexitu, museli se jako voliči popasovat s emotivní kampaní na obou stranách a směsicí polopravd.

Nemůžeme míchat jablka s hruškami

Dokud se bude zastupitelská demokracie se svými jasně danými pravidly kontaminovat přímými volbami a vyhraněnými plebiscity, nemůže se společenská situace uklidnit. Zastupitelská demokracie totiž nabízí možnost voliči vybrat z nabídky stran, které mohou jeho touhu po lepším zítřku uspokojit. Zároveň vytváří určitý obrázek o rozložení společnosti, neboť strany a hnutí reflektují potřeby voličů ve svých volebních programech. Vždy se objeví nějaký populista, který na sebe natáhne širší voličské spektrum, ale lze předpokládat, že jeho kampaň se při střetu s realitou postupně rozpadne. V našem prostředí můžeme podobný jev pozorovat u hnutí ANO. Andrej Babiš se nechal slyšet, že by mu vyhovoval systém, ve kterém by si mohl vládnout bez opozice, a zároveň odmítá, že on a jeho hnutí by se sami v opozici ocitli. Sněmovnu označil za “žvanírnu”. Základem demokracie je ovšem dialog.

Tušíme, že situace ve společnosti nikdy úplně klidná nebude, vždy budou existovat generační a sociální propasti, ale myslím, že nemusíme vyhledávat možnosti, jak je prohlubovat pomocí polarizovaných referend. Některé procedury můžeme ovlivnit, například naši volbu prezidenta, ve které by se do druhého kola nedostali pouze dva kandidáti. U referend je situace složitější a pochopitelně i anglosaský svět má určitá specifika. Ačkoliv je referendum na první pohled nejdemokratičtější varianta, troufám si tvrdit, že zároveň demokracii nejvíc ohrožuje.