Sudety: symbol křivdy na nás i na Němcích

Je tomu už 72 let, co skončila druhá světová válka. Historie nás učí, že válka začala napadením Polska v září 1939. Podmínky pro válku však už byly připraveny o něco dříve. Symptomy můžeme nalézt už v samé Versailleské smlouvě, která Německo ekonomicky zničila a umožnila tak nástup nacistů a Hitlera k moci v roce 1933. Remilitarizace demilitarizovaného pásma v roce 1936, anšlus Rakouska a konečně i Mnichovská dohoda a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava. Právě zábor Československého pohraničí zanechal v myslích Čechů zášť, která se přenáší z generace na generaci.

Své pohraniční oblasti získali Češi po válce zpátky. Z velké části však odsunuli jejich obyvatelstvo – sudetské Němce. Zda to byl dobrý, nebo špatný krok, je dodnes předmětem mnoha vzrušených diskuzí. Přesto věřím, že dnes už snad máme patřičný odstup. Nikdo z nás, dnešních studentů, danou dobu nezažil. Můžeme se tedy podívat na tuto problematiku s nadhledem. V následujícím článku se pokusím přiblížit situaci v oblasti, o které se příliš nemluví, ale na které se dá poměrně dobře vykreslit stav československého pohraničí krátce po ukončení první světové války. Do jisté míry nám tak tento vhled naruší určitý stereotyp zjištěním, že na vině vždy nemusí být pouze sudetští Němci.

Hlučínsko jako specifikum

Češi oslavovali vznik nové republiky v roce 1918. Sami ale byli těmi, kteří bořili. Rozbíjeli monarchii, která zde existovala 300 let a udržovala tak jednotlivé národy v mnohonárodnostním státním útvaru. Při výstavbě nové republiky začlenila vláda do svých hranic také oblasti, jejichž obyvatelstvo většinově o nový stát příliš nestálo. Jednalo se o oblasti Deutschböhmen (na severu a severozápadě Čech), Böhmerwadgau (tzv. Šumovská župa), Deutschsüdmähren (německá jižní Morava) a konečně samotný Sudetenland (oblast severo-východních Čech, západní Moravy a bývalého rakouského Slezska). Mezi tyto oblasti můžeme zařadit také oblast takzavného Hlučínska, i když ta sama o sobě byla dost specifická. Tento region totiž nebyl původním územím Rakouska-Uherska. Hranice, svého času tvořená řekou Opavou, od sebe oddělovala oblasti Rakouska-Uherska a Pruského císařství, jehož částí po 180 let Hlučínsko bylo. Podle článku 83 Versailleské smlouvy však bylo i toto území přičleněno k nově vznikajícímu Československu. Naopak jiné oblasti, majoritně české, zůstaly Německu. Jednalo se například o obce Bořutín, Boleslav, Křenovice, Šamařovice, Petřatín a mnoho dalších, které si později na Němcích vynutily alespoň výuku češtiny na vlastních školách. Tak vznikla paradoxní situace, kde spousta obcí, které připadly Německu, žádala připojení k Československu a obce, které naopak získalo Československo, žádalo o připojení k Německu.

S touto situací se Moravci – jak se obyvatelé Hlučínska nazývali – těžce smiřovali. Psaly se protesty, dopisy, interpelace do Výmaru, Berlína či Vatikánu. Kdyby proběhl na území plebiscit, pravděpodobně by region zůstal Německu. O tom také svědčí jedno ze soukromých hlasování, kdy 93,7 % místního obyvatelstva hlasovalo právě pro setrvání v Německu. Podobně by dopadlo zřejmě i sčítání lidu v roce 1921. To muselo být v této oblasti také provedeno za pomoci popisných archů, kdy sčítací komisař vyplňoval archy sám, z obavy, že se většinové obyvatelstvo přihlásí k německé národnosti. O tom píše historik Vilém Plaček ve své knize pojednávající o historii Hlučínska, kde také zmiňuje, že zásahy do sčítání lidu bezpochyby proběhly.

Do toho přičtěme fakt, že pro Moravce bylo v nově vzniklém státě těžké najít zaměstnání. Sociální i ekonomická situace nebyla tedy na Hlučínsku zrovna nejšťastnější. „Pochopitelně zde panovaly jisté antipatie k nově vznikajícímu Československu. Na Hlučínsku neprobíhalo před první světovou válkou vytváření českého nacionalismu. Místní obyvatelstvo se považovalo za německé, protože mimo jiné faktory v Německu téměř dvě stě let žilo. Nemůžeme se jim tedy divit, že vzniku nového státu, ke kterému byli přičleněni, netleskali. Vznikem Hlučínska jako části Československa byly přetrhány důležité obchodní nebo sociální vazby,” odpovídá na otázku o vztazích Moravců k nově vzniklému Československu historik Muzea Hlučínska Jiří Neminář.

Rok 1938 a válka

Později dochází sice k investicím do oblasti, zejména pak do výstavby škol a gymnázia. Podle Plačka by však bylo rozumnější investovat do opravy stávajících škol, které většinově žáci využívali, než stavět nové, které navštěvovalo jen několik žáků z menších obcí. Náladu zdejším obyvatelům příliš nezlepšilo ani zrušení němčiny jako vyučovacího jazyka a především zrušení hodin náboženství, které je dodnes pro tuto oblast velmi důležité. Takový krok vedl ke stávkám, trestaným pokutami.

V roce 1935 zde vítězí Sudetoněmecká strana. Východisko z neřešitelné socio-ekonomické situace je hledáno v Německu. Zakládají se zde oddíly Freikorps, které později začínají útočit na četnické stanice. Do oblasti je povolaná československá armáda, která intenzitu působení těchto oddílů značně snižuje. Jak už z historie víme, 23. září byla vyhlášena v Československu všeobecná mobilizace. Řada obyvatel utíká do Německa a vstupuje do Wehrmachtu. Mnoho z mužů však uposlechlo a narukovalo do Československé armády. Doslova tak proti sobě stáli na různých stranách hranice příbuzní. Vývoj událostí nakonec dospěl k Mnichovské dohodě a odstoupení pohraničních oblastí Německu. Příhraniční oblasti už byly za dvacet let existence republiky dosti osídlené českým obyvatelstvem, které se teď muselo stěhovat do vnitrozemí. Hlučínsko však nadále zůstávalo silně Německé. Není tedy divu, že Moravci nebyli uznáni jako obyvatelé nově vzniklého Sudetenlandu, ale jejich území bylo přičleněno jako plnoprávné území Německa – tzv. Altreich. Z toho důvodu museli také muži hromadně narukovat k Wehrmachtu. Mnozí narukovali dobrovolně. Našli se však pochopitelně i tací, kterým se do války příliš nechtělo a dezertovali. I po připojení Hlučínska k Říši však zůstali někteří Moravci věrní staré republice. Důvodů mohlo být hned několik – třeba i nesouhlas s národněsocialistickou myšlenkou.

„Víme o pěti rodilých Hlučíňanech. Tři zůstali sloužit u vládního vojska, dva bojovali v zahraničních armádách. Jeden se vrátil do republiky dokonce jako podporučík. Našlo by se jich možná i více, ale naším kritériem je, aby ten člověk byl skutečně rodilý obyvatel Hlučínska. Loajalitu přičítáme vlasteneckým pohnutkám, které se u nich již mohly za dobu první republiky vypracovat. 250 Hlučíňanů se pak připojilo k zahraničním armádám až v zajetí,“ objasňuje Neminář.

Odsun se Hlučínska téměř nedotknul

Poválečný odsun pohraničí tehdejšího Československa velmi poničil. Jak ekonomicky, tak sociálně. Ještě dnes o něm svědčí mnoho pohraničních vesnic, které kvůli odsunu zanikly. Dnes už je připomínají pouze polorozpadlé domy a hřbitovy zarostlé trávou. Hlučínsko se v tomto ohledu stalo opět specifikem. „Odsun německého obyvatelstva po válce se Hlučínska téměř nedotknul. Odsunuti byli pouze ti, kteří byli prokazatelně Němci, tedy ti, kteří prokázali opravdovou znalost němčiny. Kdyby byl odsun proveden ve větší míře, českoslovenští politici by si protiřečili, protože by si nárokovali území, které má údajně Československu historicky patřit, ale nechtěli by jeho obyvatelstvo,“ uzavírá Neminář.