Nejnovější

20. století ožívá ve vší bizarnosti

Zdroj: dominikfryc.cz

Zombie apokalypsa patří mezi jeden z nejstupidnějších námětů pro zfilmování, přesto se o ní točí jak filmy, tak seriály. Dokonce existuje skupina lidí, která věří, že ještě za jejich života vstanou mrtví z hrobů, a tak shromažďují munici a pitnou vodu. Obvykle pro samé přípravy zapomenou na fakt, že někteří zombie nám z hrobů už vylezli.

Bez úderné jednotky nejní žádná demokracie

Asi nejvýrazněji se předešlá dekáda připomněla zmrtvýchvstáním republikána Miroslava Sládka, který s sebou z hrobky vynesl poklady let devadesátých. Nechybí jeho směšná dikce či primitivní nenávist vůči všem okolo, kteří nejsou heterosexuální běloši a Češi krví i potem (takže dokonce ani Andrej Babiš nezůstává neposkvrněn). Bohužel, jak se ukazuje, Sládek je na poli nenávisti marginální, jelikož jeho místo dávno zaujal poloviční Řek a pouliční směska (Tomio Okamura), kteří si stihli na svou stranu přiklonit většinu případných obdivovatelů. Sládek se tak pouze nalepil na dalšího ducha 20. století, na antisemitu Adama B. Bartoše. Antisemitismus nás vrací z let devadesátých hluboko do první poloviny minulého století a vlastně ještě hlouběji, prakticky do středověku. Bartoš tedy tak starý není, ale jeho rétorika o neuspokojivém vyřešení židovské otázky, organizovaní návštěv střelnice a šibenice na demonstracích působí téměř jako časosběrný dokument Heleny Třeštíkové z Reichu. Co ovšem nahání husí kůži nejednomu demokratovi, je vznik nejrůznějších polovojenských organizací kolem radikálů, ať jde o „sosáky“ z Lidínského Úsvitu, popřípadě Národní domobranu úzce spjatou právě s Bartošem. Ačkoliv se zatím tváří, že jde o skupinky nadšenců bez arzenálu, kteří budou hlásit imigranty na hranicích, je otázkou času, kdy se ukáže jejich skutečný účel. Národní domobrana se již víceméně odkopala, jestliže si členové šijí uniformy a vedení posílá delegace do Doněcka.

Pokud by měl Stropnický jít ještě dál doleva, musel by se začít točit v kruhu

Abychom byli spravedliví, nevrací se pouze radikálně pravicové vnímání světa, ale levicové hnutí 60. let šimrá nejednoho mladého pod nosíkem. Například předseda Strany zelených, Matěj Stropnický, si nechal narůst i speciální hmotu k šimrání, načež zřejmě místo polechtání dostal facku od samotného Uljanova a v poslední době nám nakládá jak Polpotův podržtaška, čímž posunul Zelené v potenciálu volitelnosti na úroveň Svobodných. A to není úplně strategické, Matěji. Například prohlášení, že studenti, kteří si o víkendech přivydělávají, jsou zajatci „dobrovolně nedobrovolného zotročování“ a měli by po státu žádat vhodné podmínky ke studiu. Uvážíme-li počet vysokoškoláků, jejich oblibu ve společnosti a podíváme se, kdo sedí na financích, musí být i Stropnickému jasné, že podobnými prohlášeními by pomalu rozesmál i samotného Marxe, nehledě na to, že tím odrazuje nejednoho potenciálního voliče jinak sympatické strany. O něco méně mu jeho levicovou agendu totiž uvěříte, když ho Dominik Feri označí na fotce z baru, kde jejich „programy našly průnik v Jägermeisteru“.

S kýmkoliv na věčné časy

Zda můžeme považovat stalinisty typu Vojtěcha Filipa nebo Marty Semelové za lidi, aby o nich vůbec mělo cenu něco psát, je sporné. Jelikož jsem je však již nakousl (a vzápětí pro odpornou pachuť vyplivl), nesmíme zapomínat, že KSČ představuje jeden z posledních skutečných mostů do 20. století. Takový most nemá příliš pevné pilíře, protože stavební materiál tvoří přebytky z bůhvíkteré pětiletky, což ovšem vůbec nevadí, protože kdybychom chtěli tento nestabilní most strhnout, narazíme na pracovní četu z Číny, která nedávno dorazila, aby ho zpevnila. Jelikož se rozpadl Sovětský svaz, se kterým jsme měli zůstat na věčné časy, bloudí nám stádečko bez pastýře a snaží se najít baču v co nejbizarnějším ogarovi. Část komunistů se tak směje s čínskou delegací, jiná skupinka jezdí přebírat vyznamenání do Moskvy, jiní vystupují v televizních vysíláních různých pseudostátečků.

Už ani nečekáme na blanické rytíře, máme Kalouska

Zatímco negativní proudy nám prosakují stropem poměrně s lehkostí a samozřejmostí, marně se intelektuální scéna snaží najít nového Masaryka. Popřípadě se snažíme vůbec najít intelektuální scénu, která by mohla mít vliv na společenské smýšlení. Ve veřejném prostoru chybí osobnosti, které by kultivovaly debatu. Pokud média chtějí zaútočit na Andreje Babiše nebo Miloše Zemana, citují jako zástupce opozice Miroslava Kalouska, což není strategické, jelikož Miroslav Kalousek nejen není intelektuál, nekultivuje debatu, a navíc ho nemá nikdo rád. Ačkoliv takové prohlášení zní možná ploše a naivně, stačí se podívat na předvolební preference TOP 09. Nakolik se dokáže pod vedením Petra Fialy zmátořit těžce zdiskreditovaná ODS je stále diskutabilní, stejně jako její možný vliv na kultivovanou debatu. Jedinou naději tak svým způsobem představuje sociální demokracie, která ovšem trpí neduhem své vlastní ideje. Na sociální demokracii se nabalí jak komunisté, tak oportunisté, popřípadě duo Škromach a Hašek. Motáme se tak ve směsi podivných prohlášení a obecné nedůvěry v demokratickou debatu. Na Slovensku podobný stav, spolu s velkou mírou korupce, vyústil v podivnou koalici a fašisty v parlamentu. Kam směřujeme my, zatím není zcela zřejmé, zatím nemůžeme přesně odhadnout dopady kauzy Čapí hnízdo na postavení Andreje Babiše či nejnovější žaloby proti Adamu B. Bartošovi. Leccos napoví krajské volby na podzim. Do té doby můžeme čekat, bedlivě sledovat kroky jednotlivých politiků a číst Houpacího Osla.

Jakub Mikel
Jakub Mikel (Články)
<p>Kryptosluníčkář, šéfredaktor a ostentativní metrosexuál. Je student žurnalistiky na FF UP. Trpí utkvělou představou, že je vtipný. Není, ale je správce oslího Twitteru.</p>

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*