Na co věříš? Aneb o náboženství v dnešní společnosti

Žijeme v zatím nejvíce ateistickém období v dějinách lidstva. Víra v nadpřirozeno slábne a svět vnímáme spíše na základě racionálních úvah. Přesto jsou některá náboženská hnutí na vzestupu a přicházejí až sem, do „nevěřícího“ Česka.

Mnozí kroutí hlavami nad tím, že zrovna v naší zemi by mohla tato nová náboženství najít nějaké věřící. Víra u nás sice nějakou tradici má, stále probíhají křty a mnozí rodiče vychovávají své děti v křesťanském duchu, aby ale průměrný dospělý jen tak z ničeho nic přistoupil na nějakou víru jen proto, že o ní četl na internetu – to přece není pravděpodobné.

A přesto k tomu dochází, a určitou praxi v tom má i křesťanství, které se takto obrací hlavně k mladým lidem. Nástrojem získávání však už není strach z pekla a věčného zatracení, ale spíše nabídka lepšího života ve víře. Hlavní pákou je přirozená lidská touha být v komunitě, se kterou něco sdílíme, které se můžeme s něčím svěřit a která nás v případě nutnosti podpoří.

Není náhoda, že tento důvod, proč lidé na nové víry přistupují, se objevuje právě dnes. V moderní době spolu čím dál více komunikujeme na dálku, trávíme stále méně času s přáteli, mnoho dětí vyrůstá v rozvedených rodinách. O stavu moderního randění se ani není třeba zmiňovat, trend „AI girlfriends/boyfriends“ je toho dostatečným příkladem. Zkrátka a dobře, touha po navázání jakéhokoli blízkého vztahu je silnější než kdy dřív.

Otázkou je, jestli něco takového dokáže víra skutečně nahradit. Mnoho křesťanských vyznavačů tvrdí, že lidé se přestali socializovat právě proto, že ztratili víru v Boha, a přišli tak o společné bohoslužby, kázání a jiné církevní akce. Návrat k bohu by měl tak všechno vrátit do starých kolejí, a tím i vyléčit veškeré pocity samoty.

Vývoj římskokatolických bohoslužeb

Zejména křesťanství se snaží přizpůsobit době. Po navštívení několika bohoslužeb (z nichž se jedna konala v Olomouci), shledávám, že alespoň ve velkých městech se struktura mší lehce liší od těch na malých vesničkách. Místo toho, aby kněz vedl dlouhé, mnohdy jednotvárné kázání, rozdělí si, co je potřeba říct do několika odlišných bloků. Navíc aktivně komunikuje se svými ovečkami a snaží se jim přiblížit podobenství v bibli různými příklady z každodenního života. Pokud to navíc dokáže pojmout s drobným nadhledem, získá si skutečně velkou pozornost. Součástí mše jsou také náboženské písně místního sboru, jež celou událost dokáží ještě zpestřit.

A výsledky se ukazují. Zatímco na venkově musí církev kvůli malé účasti rušit pravidelné sobotní mše, a místo toho pořádat jen jednu za měsíc, ty ve větších městech si dokázaly získat velkou podporu studenstva, kteří tam nechodí jen tak ze zajímavosti či z donucení rodičů. Po krátkých rozhovorech s nimi jsem zjistil, že zhruba třetina ani nepochází z křesťanských rodin, a do kostela začali chodit z vlastního pohnutí mysli. Další sice z těchto rodin pochází, nicméně rodiče je k tomuto rozhodnutí netlačili, a oni tak k víře došli zcela vlastní cestou. Z lehkého a příjemného způsobu, jakým odpovídali na mé dotazy jsem vůbec nemohl pochybovat o jejich oddanosti. Všichni se zdají nadmíru šťastní, že mohou na bohoslužby chodit.

Dá se tedy tvrdit, že role křesťanství se postupem do moderní doby změnila jen málo. Pořád je to ta stejná víra se stejnými hodnotami a pravidly, ovšem vyvíjí se spíše její přístup k věřícím a snaží se je přivést k tomu, aby vedli spokojený život.