Kniha, která se nesklouzává do povrchních metafor. Klan Mušíka Překydů líčí dospělost do velkých detailů

Klan Mušíka Překydů od Františky Jirousové sice může na první pohled vypadat jako nevinné prázdninové dobrodružství několika středoškoláků, ale ve skutečnosti klame tělem. Hrdinové, obzvlášť titulní Mušík, jsou často arogantní, krutí a zákon jim mnoho neříká. Když pak přitáhnou pozornost bytosti z jiné dimenze, jenž má zájem o podíl na kořisti, začíná boj o duši party a v případě Mušíka samotného i o jeho život.

Kniha už od samého začátku vyniká svou atmosférou. Děj se odehrává z větší části ve Staré Říši, reálné vesnici na Vysočině, kde autorka žila. Díky tomu působí lokace reálně a navzdory často drsnému ději se celým textem táhne zvláštní poetika. At´ už jde o vesnickou silnici v červnovém parnu, rybník, les, ve kterém se hrdinové scházejí či prázdné polní cesty, lokace působí autenticky a ukotvují v realitě děj, který se jinak vyznačuje plejádou zvláštních postav a lehce nadsazenou zápletkou. Na žádném místě nevzniká dojem, jako kdyby šlo jen o kulisy z kartonu. Je to svět, který protagonisté znají a kde prožili celý svůj život.

Hrdinové jsou, v kontrastu s realističností svého prostředí, často poněkud přehnaní, větší než život a je až překvapivé, že žádný z nich nikdy nespadne do karikatury. Ať už jde o samotného Mušíka, asociála do morku kostí, který nenávidí lidi, ale zároveň jim chce vládnout, neuvěřitelně vulgárního Prokeše Kudešů či mentálně pomalejšího Dera Pazderů, všichni mají hloubku přesahující jednoduché charakteristiky. Někteří sice nevyhnutelně dostanou více prostoru než jiní, ale kniha se nebojí explicitně ukázat, že k fungování party jsou potřeba všichni. I Der Pazderů, který by se mohl pod rukama méně zkušené autorky zvrhnout v karikaturu mentálního postižení, je zde vykreslen jako někdo, kdo si zaslouží respekt a bez kterého by nebyla parta kompletní.

Příběh však postupně naši realitu opouští a začne se přesouvat do skrytých dimenzí, kam mají přístup jen vyvolení. A jakkoliv zde nikdy není ukázáno příliš mnoho, pocit širšího světa za horizontem je neustále přítomný. Obzvlášť oblasti, kde sídlí tajemný Irka, který propůjčí Mušíkovi magický bič, je věnována stejná péče, jako vysočinské krajině. Tentokrát však nejde o něco, co ukotvuje děj v důvěrně známém světě. Irkova dimenze je plná nekonečných polí, na kterých rostou kovové rostliny a prochází se osoby v růžových kápích. Ze všeho nejvíc tak evokuje ztracenou Carcosu z Chambersova Krále Ve Žlutém a kniha v těchto pasážích umně zabředává do téměř kosmického hororu.

Příběh hrdinů, kteří se mezi těmito světy nachází, je zároveň prostý i překvapivě komplikovaný. Ale jakkoliv se zde objeví pár velkých zvratů, hlavním motorem děje jsou od začátku vztahy mezi Mušíkem, ostatními hochy, jeho rodinou a Irkou. Kniha neztrácí tempo, a to ani ve chvílích, kdy zápletka jako taková stojí. Každodenní život hrdinů je totiž sám o sobě napínavý a zároveň překvapivě zábavný. Jakkoliv se totiž děj bere vážně a postavy řeší otázky osudovosti a moci člověka nad člověkem, kniha se nebojí své čtenáře čas od času rozesmát. Ať už jde o eskapády spojené s okrádáním obyvatel Staré Říše nebo návštěva postavy, která si libuje ve vplétání do kola, děj se nebojí čas od času odlehčit jinak seriózní tón.

Asi nejsilnější částí knihy je však její závěr. Zatímco mnoho knih s náctiletými protagonisty bere jejich dobrodružství jako metaforu pro samotné dospívání a předpokládá, že na konci děje se z nich automaticky stanou funkční dospělí, Mušíkův příběh touto cestou nejde. Právě naopak. Namísto několika odstavců ujišťujících čtenáře, že vše dobře dopadlo, líčí kniha Mušíkovu dospělost do velkých detailů. Jde přitom vidět, že se se svými zážitky nikdy úplně nevyrovnal. Naopak nad ním neustále visí jako Damoklův meč. A jakkoliv se na posledních stránkách objeví alespoň příslib nějakého vykoupení, text zůstává v tomto ohledu do velké míry otevřený. Nejde zde však o problém, ale naopak to zpětně dodává celému ději váhu. Tímto druhým finále totiž autorka ukazuje, že nešlo o pouhé letní dobrodružství, které může být zapomenuto se začátkem školního roku.

Kniha má samozřejmě své problémy, některým čtenářům nemusí sedět způsob, jakým autorka míchá nadsázku s vážnějšími tématy, krutost popsaná v knize bývá někdy až samoúčelně groteskní a třetí čtvrtina děje je poněkud matoucí. Podobně nemusí také každému sedět jazyk, který míchá až přehnaně formální tón s vulgaritou nejhrubšího zrna.  Jde zkrátka o specifické dílo, které si neláme hlavu s mícháním vysokého s nízkým, komediálního s vážným ani mainstreamového s alternativním. Čtenáře, který chce jednoduché dobrodružství podplatné žánrovým konvencím kniha asi nenadchne. Pro někoho, kdo se nebojí specifického humoru, nejednoznačných hrdinů a zajímavé poetiky je však Klan Mušíka Překydů jasnou volbou.