‚‚Cesta byla můj cíl,“ říká poutnice při ohlédnutí za svojí poutí

Fenomén Svatojakubské cesty ročně osloví statisíce lidí. Za každým člověkem je příběh, motorem však může být cokoliv. Na cestě člověk zjistí, jak důležité je vnímat přítomný okamžik a že na cestu stačí jen pár věcí. O příběh své cesty se s námi podělila žena Iveta Fajtová.

Svatojakubská pouť je známá díky své blízkosti a příběhům lidí, kteří si jí prošli. Jaký příběh či konkrétní důvod stál za rozhodnutím podniknout tuto cestu u vás? 

Na konkrétní důvod už si nevzpomenu. Vždy mě lákalo poznávat svět kolem mě. Velký krok pro mě byl, když jsem se na pár let rozhodla žít v zahraničí. Fascinovaly, a stále mě fascinují, příběhy lidí, kteří se vydali jen tak s baťohem do světa bez předem vymyšleného plánu či domluveného ubytování. A právě cesty jako Svatojakubská pouť jsou příležitostí, jak něco takového podniknout.

Pro svoji pouť jste si vybrala portugalskou cestu z města Porto, která je dlouhá 254 km. Jak probíhaly vaše první dny na této trase? Jaké pocity vás provázely a s jakými věcmi jste se potýkala? 

První dny na cestě byly vzrušující. Úplně si ten pocit vybavuji, když jsem si vyzvedla Credencial na začátku trasy, a nechala se vést prvními žlutými šipkami udávajícími směr cesty. 

Nadšení a vděčnost mě provázeli po celou dobu. Od brzkých ranních hodin, kdy venku ještě vládla tma přes rozmanitou krajinu, kterou jsem procházela, až po příchod na ubytování. Jelikož jsem cestu šla na začátku srpna, měla jsem trošku strach z počasí. Musím ale říct, že nemohlo být lepší. Každý den bylo většinou pod mrakem, takže žádná horka, a pršelo jen jeden den.

S čím jsem první dva dny ale zápasila, byl batoh, který jsem měla nový, koupený jen pár dní před poutí, takže jsem neměla příležitost ho vyzkoušet. Tudíž jsem nevěděla, jak se takový batoh nastavuje správně na záda, respektive jak všechny ty přesky a stahovadla správně utáhnout, aby batoh na zádech seděl tak, jak má. To způsobilo, že po prvním dnu jsem měla velké bolesti v krční páteři a ramenou. Naštěstí druhý den po shlédnutí pár videí na YouTube, jak správně utáhnout batoh, se problém vyřešil a bolest v zádech brzy odezněla.

Podle čeho jste zvolila samotnou trasu? Potřebovala jste fyzickou nebo psychickou přípravu na cestu?

Nijak jsem se po psychické nebo fyzické stránce nepřipravovala. Z cesty jsem měla samozřejmě respekt a vzhledem k tomu, že to byla moje první cesta tohoto typu, zvolila jsem (podle recenzí na internetu) jednu z těch lehčích a kratších, a to cestu z portugalského města Porto.

Jaké pro Vás bylo dojít na konec cesty tedy do Santiaga de Compostely? Splnila vaše cesta cíle, se kterými jste vyrážela?

Dojít do cíle, před katedrálu v Santiagu, bylo zvláštní. Člověk má od začátku trasy jasný cíl. Každý den ujde x kilometrů, aby se k tomu cíli zase o něco přiblížil. Několikrát za den jsem si říkala kolik zbývá kilometrů/dnů . Na každý den máte vlastně plán. A pak stojíte konečně v Santiagu de Compostela. Před neskutečně velkolepou katedrálou. Dokázala jsem to. Během cesty jsem přemýšlela, jaké to bude, a bylo to jiné, než jsem si představovala. Plakala jsem, měla jsem radost, že jsem to dokázala, a zároveň jsem byla smutná. Byla to směsice nejrůznějších pocitů, ale nejvíc ze všeho jsem se měla zvláštní pocit prázdnoty. Jako kdybych najednou nevěděla, co dál. Najednou byl cíl splněn a já ztratila smysl. Nejlíp bych to popsala známým příslovím: „Cesta je cíl.“

Specifické cíle jsem neměla. Nechtěla jsem si předem dělat nějaká očekávání, i když nemohu tvrdit, že se mi to na 100 % podařilo, nicméně to nebylo nic zásadního, kvůli čemu bych byla třeba zklamaná. Chtěla jsem být jen plně přítomna a vnímat prostředí kolem mě. 

Spousta lidí se vrací z podobných cest plná poznanání a to především o sobě samých. Dozvěděla jste se vy sama něco nového díky pouti? Došlo u vás k momentu, kdy člověk objeví svoji další stránku?

Nemyslím si, že jsem objevila úplně novou stránku, ale že jsem se poznala z jiných stránek. Musela jsem občas řešit nové situace a celá cesta je vlastně takový výstup z komfortní zóny.

Bylo něco, co vás během cesty překvapilo?

Co mě velmi mile překvapilo, byla úroveň ubytování a vřelost místních obyvatel. Na cestě jsem také potkávala dost Čechů či Slováků a starších lidí. Bylo krásně vidět a uvědomit si, že na věku nebo národnosti na pouti opravdu nezáleží. 

Když jsem si před odjezdem balila věci, věděla jsem, že potřebuji jen to nejnutnější. Přece jen všechny to oblečení, hygienu apod. máte celou cestu na zádech s sebou. Několikrát jsem škrtala, nebo naopak připisovala, další věci na seznam. Po finálním zabalení batoh vážil cca 8 kg. Dvě trička s krátkým rukávem, jedno s dlouhým, tílko, jedny legíny, jedny kraťasy, něco na spaní, bunda, pláštěnka a spodní prádlo. Něco na hygienu, ročník, taštička první pomoci a nabíječka na telefon. Plus nějaké drobnosti a jde se. Já jsem zrovna ten člověk, který když se balí na dovolenou, většinou půlku věcí z kufru ani nepoužije. Takže sbalit se na tuhle cestu pro mě byla celkem výzva. Po pár dnech mě bylo jasné, že ani všechny věci, které jsem s sebou měla, nepotřebuji. Jedno z uvědomění, které ke mě během pouti přišlo – minimalismus. Člověk nepotřebuje ani půlku z toho, co má. Dokonce ani půlku z půlky. Myslím si, že je dobré si to občas připomenout. Ať už pro náš osobní život, tak v rámci našeho života na planetě.

Je něco, co se vám vrylo do paměti?

Asi zhruba v půlce cesty jsem šla po hodně dlouhé rovince v industriální zóně. Jelikož byla cesta opravdu rovná, mohla jsem vidět několik dalších kráčejících poutníků předemnou i zamnou. Někde v půlce ulice jsem si všimla pána, který šel v opačném směru než my ostatní a s každým se dal do řeči. Zajímalo mě, co asi všem říká a o pár minut později jsem se to dozvěděla. Když už byl jen pár metrů přede mnou, zeširoka se na mě usmíval a mě už bylo jasné, že ani já nezůstanu o jeho historku ochuzena. Pán byl už staršího věku a velmi veselé povahy. Hned jak došel ke mně, začal vykládat. Ikdyž jsem se mu snažila říct, že mu bohužel nerozumím (nemluvil anglicky), ve vypravování mu to nezabránilo a byla jsem za to moc ráda. I přes naši jazykovou bariéru nebylo těžké si porozumět. Pán už byl na cestě několik týdnů, chodil křížem krážem po různých svatojakubských cestách, vyzvedl si několik diplomů a stále v cestě pokračuje. A proč jsem si vybavila zrovinka tento okamžik? Ta radost, nadšení, tak neskutečná chuť pro život a dobrodružství v jeho tváři. 
Hodně silný byl také příchod do Santiaga, jak už jsem se zmínila.

Co by byla vaše message pro všechny, kteří podobnou cestu zvažují?

Pokud vás to jen trochu láká, jděte! Člověk má možnost úplně vypnout a být jen sám se sebou. Během cesty jsem měla plno AHA momentů, ze kterých čerpám dodnes.

Je to nezapomenutelný, a troufnu si i říct, že pro někoho i transformační zážitek.