Dobrodružství za palec a úsměv

Aktivita, na kterou jedna část společnosti pohlíží skrz prsty a druhá část jí fandí. Námět folkových písní, čiré bláznovství, způsob dopravy nebo příjemná kratochvíle – to všechno je stopování.

Podobně jako ústřední postava ve filmu E.T. mimozemšťan volá domů s ukazováčkem vztyčeným k nebi, i já při volání po domově zvedám prst. Postavím se ke krajnici, s kartonem nebo bez, zdvihnu palec, nahodím úsměv a čekám.

„V dnešní době, ses zbláznila, ne? Vždyť je to za volantem samý magor a feťák!“ řeknou vám s největší pravděpodobností doma. I mně to říkali a pořád si to myslí. Jen už to neříkají nahlas, vědí totiž, že to nemá cenu.

K čemu se to tak může hodit, říkáte si? Někdy je to skoro nutnost, jindy je to zábava. Chytit si dobrý stop se může hodit třeba v případě, že by se vám někdy podařilo splést si adresu a dojet na druhou stranu města. Já se do téhle šlamastyky dostala vlastním zaviněním nedávno při cestě na brigádu, stačilo ale zdvihnout palec a první projíždějící auto mě povezlo skoro až k pracovišti. Veřejnou dopravou bych do cíle dorazila za 58 minut, stopem se to při troše štěstí povedlo za pouhých 26 minut. A jako bonus jsem si ještě poslechla historky z řidičova mládí, a že byly!

A teď k té zábavě. Ze školy to mám domů přes sto kilometrů a občas jezdím stopem. Má to své výhody a nevýhody, veřejnou dopravou to domů trvá přes dvě hodiny, autem hodinu a půl, stopem něco mezi dvěma a dvaatřiceti hodinami. Protože každý, kdo viděl Comeback, ví, že cesta do Bruntálu se může protáhnout. Jelikož byl ale zrovna říjen a zubaté žáby ještě nezačaly migrovat, nechávala mě vidina stopování drsným krajem klidnou. Po dlouhém studijně pracovním týdnu jsem měla chuť zdvihnout prst u krajnice i třetí říjnový pátek.

Jde to i bez kartonu

Nic na tom není, začít se dá třeba tak, že si obstaráte karton. Jelikož jsem se v centru Olomouce při jeho získávání nechtěla hrabat v kontejneru, poprosila jsem o něj pana prodavače v hudebninách, kde jsem předtím byla koupit struny. Přes drobné nedorozumění mi nakonec vyhověl. „Já vám nerozumím, jak jako chcete stopovat na klasické kytaře?“ nechápavě kroutil hlavou prodavač.

„Ale ne na kytaře, u cesty chci stopovat,“ odpovídám s úsměvem. Někdy zapomínám, že už se tenhle způsob dopravy moc nenosí, a když řeknu: „Potřebuji karton na stopování,“ ne každému hned dojde co že tím chtěl básník říci. V kapse lovím nůž, abych naporcovala tu kartonovou bestii, kterou vzápětí přinesl ze skladu. Napíšu skoro vyschlou lihovkou velkými písmeny nápis „KRNOV“ a jdu na věc.

Pro mě, holku z vesnice, paradoxně není největší výzvou chytit stopa, ale vymotat se z města. Na Náměstí Hrdinů najít správnou zastávku, počkat na autobus, před jeho odjezdem si rozmyslet trasu, najít jinou správnou zastávku a dojet na konečnou. Omylem vystoupit o zastávku dřív a na konečnou dojít. Odtud už jsem plánovala stopovat, bohužel jsem si předem nezjistila, že ve Chválkovicích právě probíhá uzavírka cesty. Táhne se skoro tři kilometry, až k Zahradě Mezi poli. Tak jsem se táhla taky. A cestou zahodila karton, ono to půjde i bez něj, a nosit se mi nechtěl.

Po krajnici jdu ještě kus k nájezdu na benzinku, kde nacházím útočiště na příštích pár minut. Zdvihám palec a nasazuji úsměv. Ani ne za pět minut mi staví muž ve středních letech, který mě popoveze jen kousek, do Dolan, kam jede revidovat kotle. Kromě něj se cestou všichni ostatní šoféři stačili zeptat, zda se nebojím. On to za těch pár minut buď nestihl, nebo možná ví, že kdo se bojí, nesmí ani do lesa, ani k cizím lidem do aut.

Nezastavujeme, máme zpoždění

Z Dolan mě za pár minut bere usměvavá blondýnka se spící dcerkou v dětské sedačce. Reorganizuje kvůli mně auto, cestou probíráme rodinu, studium a počasí a před Bruntálem se loučíme. V tu chvíli chytám ten nejrychlejší stop vůbec. Dříve, než paní stihla nastoupit do auta, zastavil za jejím autem v pruhu vyhrazeném stojícímu autobusu zelený Opel. S řidičkou se loučím a s novým řidičem se vítám v tutéž chvíli. „Kam to bude?“ ozve se z právě staženého okýnka zaprášeného automobilu.

„Na Bruntál, prosím pěkně,“ říkám se smíchem muži v okýnku, „takhle rychle mi ještě nikdo nezastavil.“

„Tak máte dneska šťastný den. To víte, já kdysi taky stopoval. Tak si nastupte, ale bacha, je tady pes,“ odpovídá dlouhovlasý pán a sundává z očí brýle se zatmavenými skly.

Dříve, než to stihnul doříct, otevřela jsem dveře a s krosnou na zádech lovila na cestě dovádějící štěně jezevčíka. Byla to fenka, Zita, a za tu hodinu, co jsme spolu jely, mi stihla nejen zašpinit kalhoty a olízat ruce, ale taky si získat moji přízeň. Netrvalo ani deset minut a zastavili jsme na benzinové pumpě. Když se řidič vrátil do auta s plnou nádrží, začal mi tykat. „Jarda, já na to vykání moc nejsem,“ podal mi ruku. „Paráda! Já taky ne, Kamila,“ odpověděla jsem s úlevou v hlase, protože na to vykání vážně nejsem. S Jardou se jelo příjemně. Do Polska, kam měl namířeno, to vzal přes mé rodné město a cestou jsme se vzájemně bavili historkami z vandrů a vysokoškolského života – nedávno totiž dálkově dodělal státnice na stejné univerzitě, na které nyní studuji já.

Nedivím se, že se mě lidé ptají, zda se nebojím. Když jsme se blížili do cíle, řekla jsem řidiči, že jsem se domnívala, že je myslivec. To kvůli oblečení do lesa, zelenému teréňáku a loveckému psovi. Chvíli mlčel a pak s pohledem pevně upřeným k silnici pronesl: „Taky že jo, jsem myslivec, v kufru mám pušku a umlátím tě pažbou.“

„Víš co, já vlastně bydlím už tady, zastav mi radši hned,“ reagovala jsem pohotově, ač jsme právě projížděli lesem a kolem nebylo lidského obydlí.

Smáli jsme se, ale já pro klid duše nahmatala v kapse nůž pro případ, že by si nedělal legraci. Když mi pak na náměstí v místě bydliště zastavil, vyměnili jsme si kontakty. Prý v neděli pojede zpátky stejnou cestou, mám se mu ozvat a on mě tady zase nabere. A tak se taky stalo, Jarda přijel jen o deset minut později, než bylo domluveno, a já, k mému překvapení, ve zdraví přežila i cestu zpět. K překvapení říkám ne proto, že by se zdál být nebezpečný, ale proto, že z dvanácti bodů mu k odebrání řidičského oprávnění zbývaly už jen dva. Rozloučili jsme se v cíli úsměvem a větou, že se třeba někdy potkáme v nějaké z olomouckých hospod. Anebo třeba v lese, kam oba s oblibou chodíme. Jarda prý zásadně v kiltu.

Dobrý lidi

Tak se toho nebojte. Jak zpívá Robert Křesťan s Radůzou v duetu Dobrý lidi: „Jsou na světě i dobrý lidi, maj pevnej pohled i ruky stisk. Jsou jen skromný, tak míň je vidíš, ty nikdy netancujou jak si někdo písk.“ A já z vlastní zkušenosti vím, že právě tihle lidé berou stopaře. Alespoň ty fajn, ty, co jsou taky „dobrý.“ Teď už mi snad dáte za pravdu, že palec nahoru nepoužívají jenom taťkové v SMS zprávách.

A kdyby vám nikdo dlouho nezastavil, nelitujte. Je „normální“ nebrat si do auta cizí lidi, stejně jako je „normální“ nenastupovat k cizím lidem do auta. Čekáte vlastně na chybu v systému. Ono těch hodin u cesty není škoda, škoda je totiž jenom dobrého člověka.