Nejnovější

Sbohem, náletové dřeviny

Foto: Agnes Monkelbaan | Wikimedia commons

Ne vždy se očekávání sejde s realitou. Ale když už se tak stane, zkusme z toho vytěžit co nejvíc. Já osobně sbírám zkušenosti ráda – a špatná zkušenost, taky zkušenost.

Parta studentů, trampů, skautů a stopařů hrajících deskovky, co přes den pomáhají přírodě a večer mlátí do kytar a zpívají u ohně. Převážně vegetariánská strava, dobrá nálada, otužování v řece, oblečení načichlé kouřem, mozoly na rukou a úsměv na tvářích, výlety do přírody a noční povídání ve spacácích. Taková byla má idylická představa, realitě bohužel na hony vzdálená.

Brontosaurus je organizace, která spojuje dobrovolníky a je známá napříč generacemi. Možná ji taky znáte, možná jste o ní jen zaslechli, možná jste jejími aktivními členy. Ať už tak či onak, prostřednictvím hnutí Brontosaurus můžete pečovat o památky, kosit louky, velebit přírodu, vyrábět ptačí budky nebo třeba renovovat kamenné zídky. A současně navazovat přátelství a poznávat nepoznané. „Sdružujeme mladé lidi a dáváme jim příležitost udělat něco dobrého, bavit se, rozvíjet se a růst a přitom pomáhat světu kolem nás,“ stojí na stránkách organizace. Ať už jste o ní slyšeli nebo ne, podělím se s vámi o mou úsměvnou zkušenost s jednou brontosauří akcí.

Rozkaz zněl jasně

Do 150 km vzdáleného Adamova jsem se stopem vydala v pátek v poledne. V batohu domácí sušenky, spacák, čelovku, kámen z domoviny, čajovou svíčku a krabičku zápalek. Přesně jak nabádaly instrukce zaslané e-mailem o tři dny později, než bylo původně avizováno. Mimo zmíněnou výbavu instrukce důrazně upozorňovaly na to, aby všichni účastníci včas zaslali poplatek necelých pět set korun (v případě, že jste student, pokud nejste, platíte ještě o sto víc) a na místo dorazili přesně v 19:20, na včasném příjezdu totiž závisí večerní program.

Naučila jsem se nemít vysoká očekávání, dobře se tak předchází zklamáním. V informačním mailu stálo: „Pozdní příjezd tolerujeme jen ve velmi naléhavých případech (předem ohlášených), jinak se nám naruší koncepce pátečního programu.“ Po takovém apelu člověk očekávání prostě musí mít. Myslela jsem si, že když se takto hraje o minuty, bude to určitě něco velkolepého. V hlavě jsem si promítala všemožné scénáře vyšperkovaného programu, který v plné parádě propukne přesně v 19:20.

Protože byl včasný příjezd tak zásadní, dopřála jsem si na cestu skoro sedm hodin. Přímá trasa autem trvá necelé tři hodiny. Je pátek odpoledne, lufťáci jedou na chalupy, lidé se vrací z práce, pokud to vezmu přes dálnici v šest jsem na místě jako na koni. Ze začátku to šlo hladce, nejprve mě vzal rodinný známý, potom plynař na cestě z práce, po něm maminka s dcerkou a nakonec vysokoškolský pedagog. Každému jsem líčila plán cesty a každý mě znejistil o kousek víc. „To nemáte šanci stihnout,“ říká jeden řidič. „To jsem na vás teda zvědavý,“ vzápětí na to druhý. „Tak vám držím palce, budete to potřebovat,“ nasadí tomu korunu třetí. Za pět tři přijíždím do Olomouce, představa včasného příjezdu se tou dobou už dávno rozplynula.

„Myslíte, že byste mě místo na výpadovku mohl hodit na nádraží? Vlak odjíždí za pět minut, bude to jistější.“ Říkám a představuji si, jak špatně by působilo, kdybych přiběhla o dvacet minut později s čelovkou na hlavě a celá udýchaná bych se omlouvala těm dvaceti studentům, kterým jsem pozdním příjezdem narušila páteční program. „Jasně, není problém,“ odvětí řidič, zastaví mi u nádraží, podá mi z kufru auta krosnu a na rozloučenou mi potřese rukou. Byl to skutečný gentleman, navíc sympaťák, se kterým jsem si celých těch šedesát kilometrů měla o čem povídat. Oba jsme projeli Norsko stopem, on ho navštívil celkem osmkrát, já jsem zatím cestu absolvovala jen jednou. Na vlak jsem pro jistotu doběhla, nechci nic riskovat. Když stihnu všechny čtyři přestupy, na místě budu chvíli po šesté.

Čekej dlouho

„Vážení cestující, upozorňujeme na zpoždění vlaku. Osobní vlak číslo 3729 společnosti České dráhy do stanice Nezamyslice bude na svém příjezdu asi o patnáct minut opožděn. Upozorňujeme, že ohlášená doba zpoždění se může změnit. Vlak je opožděn z důvodu mimořádné události,“ zazní ve chvíli, kdy doběhnu do nádražní haly. Před očima mi svítí tabule s odjezdy vlaků, v pravé polovině se děsivě zvyšují čísla zpoždění. Z deseti minut je rázem třicet, čtyřicet, šedesát.

Mezinárodní rychlíky nabírají na odjezdu sto osmdesát minut a mě jímá hrůza. S každým navýšením zpoždění svého spoje si slibuji, že s tím dalším se seberu a odejdu ke krajnici stopovat, že si tolik času přece nemohu dovolit ztratit. Zpoždění ale přibývá plynule a nenápadně po pěti minutách, tak nakonec nervózně vyčkám až do příjezdu vlaku. Těch finálních čtyřicet minut snad cestou někde dožene, vlak z Nezamyslic počká a z Vyškova to mám do Brna kousek, odtamtud už jezdí vlaky co chvíli. Pomyslela jsem si, že krize je teď už určitě zažehnána, ale velmi jsem se mýlila.

Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě

Vlak v Nezamyslicích nepočkal. „Vždyť to bylo dlouho, ten už je dávno pryč,“ odvětil na mou otázku: „Kde je prosím vás ten vlak do Vyškova, co tu měl čekat?!“ velmi neochotně muž oděný v reflexní vestě Správy železnic a zapálil si cigaretu. Tak jsem se vydala tam, kde už to důvěrně znám – ke krajnici. Bez kartonu a bez nadšení jsem se ploužila podél silnice třetí třídy ve směru na Dřevnovice, vesnici o sotva pěti stech obyvatelích. Přálo mi štěstí, zastavil mi ramenatý, prostovlasý muž s černými linkami pod očními víčky a popovezl mě až za Dřevnovice, prý bych tam nic nechytila. Když jsme míjeli miniaturní náměstí, musela jsem s ním souhlasit. Scenérii života pusté krajiny chyběl už jenom laskavec (křoví, co se ve westernech kutálí přes opuštěné ulice pozn. red.).

Světe div se, chvíli po páté jsem se ocitla na vyškovském autobusovém nádraží. Řidič, který mě tam vysadil, se totiž nenechal přemluvit, aby zastavil až u výjezdu z města. „Já už jsem si svoje prožil, ale mám vnučku ve tvém věku. Klidně dneska umřu, ale nechci, abys dneska umřela ty. Dám ti stovku na autobus, jenom mi slib, že po tmě nebudeš stopovat,“ dokončil svůj monolog starší pán na cestě do lékárny. Stovku jsem pochopitelně odmítla, ale s veřejnou dopravou jsem souhlasila. Abych to zkrátila, ke kýženému cíli mě toho dne přiblížilo sedm aut, dva autobusy a dva vlaky, přičemž jim to dohromady trvalo skoro sedm hodin. Ale stálo to za to, v 19:07 jsem triumfálně vystoupila na zastávce Adamov – Stará Huť s vědomím, že stihnu páteční program. Do kapsy na bederním pásu krosny jsem si nachystala svíčku a zápalky a spolu s Petrem, dalším účastníkem víkendové akce, se vydala k místu určení.

Čtyři lidé, čtyři elementy

Petrovi bylo přes čtyřicet, na tyhle akce jezdil za mlada a teď si to chce po dvaceti letech připomenout. Organizátoři s tím neměli problém, ač se jednalo o akci primárně určenou dvacátníkům a třicátníkům. Dorazili jsme k lesnímu baru, kde nás místo rozjařené bandy mlaďochů čekala Petrova vrstevnice Alena. V této sestavě jsme čekali do 19:27 (!), kdy se k nám připojil organizátor Robby. Vzápětí jsem se dozvěděla, že tahle sestava je pro dnešní den finální a snad se k nám někdo připojí v poledne zítřejšího dne. Mé romantické představy se rozplynuly, ale neztrácela jsem naději, i přesto z toho zkusím vytěžit co nejvíc.

Večerní program se nesl v duchu těžké nepřipravenosti. Stáli jsme se svíčkami v ruce u vody, kde se „propojují všechny čtyři elementy.“ Zbytek večera jsme pak hráli deskovky: Dixit a Sabotéra. Dalšího dne jsme se po společné snídani vrhli na práci. Kolegové, kteří se večer pyšnili tím, že preferují rostlinnou stravu, dalšího rána s úsměvem posnídali šunku a párky.

Po snídani jsme se dali do práce. Tahat větve stromů přes mokrou louku se po pár hodinách ukázalo jako poměrně namáhavá činnost, s promočenými botami jsme se proto vydali na oběd. Na bezlaktózovou dietu, o kterou jsem zažádala v přihlašovacím formuláři, jsem mohla zapomenout. Když jsem se náčelníka zeptala na důvod, řekl mi, že se to v tom množství ztratí. Dala jsem mu za pravdu, účastníků tam přece bylo přehršel.

Najdi svůj vnitřní klid

Ve zbylém čase jsme stihli přechodový rituál chůze po střepech, otevírání třetího oka, meditaci, vyčištění mysli nebo noření se do listí. Má představa o partě trampů se rozplynula jako dým a s úderem nedělního odpoledne jsem už stála se zdviženým palcem u krajnice na cestě domů, zatímco zbytek dobrovolnictva ještě podnikal výlet a chystal se k návštěvě sauny. Byla to zkušenost. Vytěžila jsem z ní, co se dalo, ale znovu ji podstoupit nepotřebuji.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*