STAG, drogy a rock ’n’ roll. Postřehy čerstvého prváka v Olomouci

Již s prvními dny v Olomouci jsem pochopila, že mě toto město snad nikdy nepřestane ohromovat a jeho krásy nikdy nepřestanou bavit. A to i přesto, že už jsem byla několikrát vyděšená, když si v nesčetných temných uličkách ve večerních hodinách mysleli, že jsem „zákaznice“. Nevím, jaký druh obchodu měli prodejci na mysli, ale podle jejich rudě červených žilek v očích a krvelačného výrazu soudím, že se o nějaký kakaový trdelník s kafíčkem nejednalo.

Musím říct, že kromě těchto olomouckých local bussines supporting prodejců nemám důvěru ani v Davida Černého, a každou cestou ze školy čekám, kdy na mě jeho Hanging man spadne. Což by, jak nad tím přemýšlím, zas tak velká tragédie nebyla, protože bych aspoň poskytla zápočet některému z mých žurnalistických spolužáků. Jelikož taková smrt by byla opravdu dobrý námět na článek, ne?

Pořádná dávka napětí

Jako čerstvý prvák však přemýšlíte hlavně, zda je život vysokoškoláka takový, jaký jste si ho představovali. Například se ukázalo, že když se na začátku září topíte v nervech při sestavování rozvrhu na STAGu, všichni vám sice rádi pomůžou s vysvětlením celého systému jeho fungování, jenže až o tři týdny později, než byste potřebovali.

První slova, která jsem o tomto portálu slyšela byla „pomalý“ a „zastaralý“. Brala jsem to s rezervou, ale po bližším kontaktu se STAGem pro mě slovo „zastaralý“ nabralo úplně nového rázu. Nicméně chápu, že se nám vedení snažilo přinést trochu adrenalinu do života – alespoň tuto funkci plní STAG skvěle.

Jak se nezbláznit

Nevelkým překvapením by pro vás také mohlo být, že po rozhlédnutí se na chodbách filozofické fakulty můžete najít shodné tváře s krvelačnými obličeji, které jste zahlédli v ulicích předchozí večer. Není se čemu divit. Náročnost studia je potřeba nějak přeplácat.

Nemalá část studentů fakulty se navíc netají svými problémy s mentálním zdravím. A kdo je nemá, tak za těch pět let jistě nějaké získá – snad jich nebude více než požadovaných kreditů.

I já, jakožto křehká dívčí duše už jsem stihla při návalu všech povinností a informací prodělat nějaký ten mental breakdown. Člověk se začne sám sebe v takových chvílích tázat, jestli má vůbec cenu tohle všechno absolvovat, když nejvyšší mzdu stejně vždycky budou mít zaměstnanci coffee stánku před fakultou. Ale ti si to rozhodně zaslouží. Zejména při pětihodinových přednáškových maratonech bije mé srdce jen a jen pro kteréhokoliv baristu v nejbližším okolí.

A když už se tedy náhodou cítím pod psa, věta „Jdem na pivo?“ následující po každé přednášce mě vždy zachrání. A to máte jedno, jestli je to v 7 večer nebo v 9 ráno. Někdy mám pocit, že by hospodě byla na prezenční listině větší účast než v některých předmětech.

Opravdu si ale musím postěžovat na nedostatečnou informovanost. Všude vám říkají, že máte všechno plnit do termínů, že se máte učit, že máte poslouchat, ale kde se psalo, že si máte hlídat kondici jater? Nebo to byl další materiál někde na STAGu, který jsem prostě nenašla?

Přemíra pozornosti a soustředěnosti

Co se týče času strávených na přednáškách, nemůže si jistě nikdo z prváků stěžovat. Je to vlastně hrozně fajn posezení. Mám tím na mysli, že kdyby náhodou váš mozek zkrátka nebyl schopný věnovat sto procent své pozornosti přednášejícímu (což se pochopitelně děje velmi zřídka, obvykle věnuji tak sto dvacet), může váš zrak sklouznout k některému z blízkých obrazovek laptopů. Najednou jste fanouškem extraligy, ani nevíte jak! A napětí těch piškvorek, co vždycky hraje slečna vedle? O tom ani nemluvě.

Ale jak říkám, tohle jsou velmi ojedinělé případy, které se takřka nevyskytují. Rozhodně ne na Filozofické fakultě v Olomouci.