Nová data ukazují systematické problémy českého školství. Neunikla jim ani Praha

Česká školská inspekce poprvé představila souhrnná data úrovně mateřských, základních i středních škol. Z nich vyplývá, že problémy s kvalitním školstvím netíží jen pohraniční oblasti. Hlavní město je na tom v mnoha ohledech stejně jako například severočeský Most.

Zásadní problém, se kterým se potýkají pražské školy, je nedostatek pedagogicky vzdělaných učitelů. Téměř desetinu dětí v Praze učí učitelé, kteří vystudovali jiný obor. Učitelství je přitom řemeslo a pedagog se musí naučit, jak správně předávat žákům informace.

Nejvíce učitelů, kteří nevystudovali pedagogickou fakultu, má z České republiky právě Praha-západ, Praha-východ a téměř celý Středočeský kraj. Podobně na tom jsou ale i socio-ekonomicky rozdílné kraje Ústecký
a Karlovarský. Příčiny v pohraničních krajích se ale od hlavního města liší.

Učitelům se nevyplatí učit

Praha má problém udržet čerstvě vystudované pedagogy v oboru. Absolventi pedagogických fakult mají celou řadu lukrativnější nabídek než jít učit. Ústecký a Karlovarský kraj zase nedokáže vyprodukovat dostatek učitelů. Svou roli hraje nezájem o učitelství a nízké platy.

I přestože se plat učitelů pravidelně navyšuje, nejedná se pro mnoho lidí
o dostatečné cenové ohodnocení. Vláda Andreje Babiše zvýšila průměrnou mzdu pedagogů na 44 759 Kč. Oproti tomu v sousedním Německu je průměrná mzda téměř dvakrát větší. Právě dobré platové ohodnocení je pak u vzdělávání stěžejní. Učitel musí být dostatečně motivován, aby svou práci vykonával na plno. V Česku se zatím stále dorovnává podfinancování platů učitelů. Nová vláda navíc plánovaný růst snížila jen na dvě procenta.

Kvůli nízkým platům pak školy opouštějí vystudovaní pedagogové, na jejichž místo přicházejí učitelé bez aprobace. Je samozřejmé, že i učitel bez kvalifikace a aprobace může žáky pro svůj předmět nadchnout, ale z dat České školské inspekce vyplývá, že je to méně pravděpodobné. Například každou třetí hodinu dějepisu na druhém stupni základních škol v Česku odučí učitel, který předmět nestudoval na vysoké škole.

Ještě horší je ale situace u technických předmětů. Například pouze polovina hodin informatiky je vedena vyučujícím s aprobací. Většinou se jedná
o učitele, který má vystudovaný jiný obor, nebo o „ajťáka“ z praxe.

Podle ministerstva by v této problematice měla pomoci novela zákona
o pedagogických pracovnících. Ta by sice umožňovala, aby mohli vyučovat
i laici, ale pod podmínkou, že si do tří let pedagogické vzdělání doplní. Zatím ale mohou učit i nevystudovaní učitelé.

Ministr školství Petr Gazdík z nedostatku pedagogů obviňuje pedagogické fakulty. „Neshodneme se sice na tom s pedagogickými fakultami, ale ony očividně v minulém období – vzhledem k vysoké neaprobovanosti učitelů – selhaly. Chceme tedy novelou pouze napravit pokrytecký způsob, jakým se to teď řeší, tedy že ředitel vydá inzerát a pokud se mu na něj nikdo nepřihlásí, může zaměstnat kohokoliv. Takový učitel si ale nemusí dodělat pedagogické minimum. Toto se ale teď změní,“ nastiňuje Gazdík.

Tomuto oponuje tiskový mluvčí pedagogického hnutí Otevřeno Daniel Pražák. Tvrdí, že k podobným prohlášením nemáme dostatek dat.
„Jeden z názorů je, že to není tolik o tom, kolik studentů odchází z fakult
‚za katedru‘, ale o tom, kolik učitelů ze školství odešlo například za vyššími výdělky nebo kvůli nízké podpoře. To ostatně konstatuje například výzkum ‚Chtějí zůstat nebo odejít?‘ mapující důvody odchodu začínajících učitelů,“ doplnil Pražák pro Houpacího osla.

Zaleží, kam se narodíte

Analýza České školské inspekce ale ukázala i na další problémy, které brzdí rozvoj českého školství. Z dat jasně vyplývá, že kraje nejsou v ohledu vzdělání na jednotné úrovni. Jeho kvalita se liší okres od okresu.

Hlavní město Praha je na tom dle dat České školské inspekce s úrovní škol mnohem hůř než například Ústí nad Labem. Pražské žáky škola často nebaví, je jednotvárná a má i méně kvalifikovaných pedagogů. Přesto však získávají lepší výsledky než ve zmiňovaném Ústí nad Labem.

Tento zdánlivý paradox vyplývá z toho, že má Praha zásadně jiné ekonomické i sociální prostředí něž Ústí nad Labem. Pokud jsou rodiče zajištěni a vysokoškolsky vzdělaní, jejich dítě bude s největší pravděpodobností ve škole prospívat nehledě na to, jak bude výuka zábavná a kvalitní. To samé platí i obráceně.

Socio-ekonomické nůžky jsou v Česku široce rozevřené a projevují se i ve školství. Například okres Karlovy Vary ukazuje, jak se zmiňované faktory navzájem doplňují. Neaprobované a nekvalifikované učitele doplňuje horší zázemí žáků doma třeba ještě ve spojitosti s průměrně horším vedením škol. Děti tak mají mnohem menší šanci být úspěšní než jejích vrstevníci v Praze.

Rodiny v pohraničí musí častěji řešit dluhy a exekuce. To má za následek
i horší vzdělávání žáků. Rodiče nedokáží vytvořit vhodné prostředí pro studium a nemohou si dovolit děti podporovat v mimoškolním studiu. Doučování jsou pak často nezbytná pro zvládnutí některých předmětů, ve kterých není učitel schopen látku dostatečně vysvětlit. I proto vycházejí ze zmiňovaných dat nejhůře Ústecký, Karlovarský a Liberecký kraj.

Školy nezvládají sociálně slabší žáky

Další obtíží pro školy je práce s dětmi z vyloučených lokalit. Rodiny z takových oblastí se setkávají s ekonomickými problémy a nepodporují děti ve vzdělávání. Tyto děti pak nemají valnou šanci uspět na trhu práce.

Zvládnout zapojit děti z vyloučených lokalit do výuky je často velmi obtížné a mnoho škol v tomto ohledu selhává. Nemusí to nutně být ani vinou dané školy. Příkladem může být bílinská Základní škola Za Chlumem.

Situace, ve které se tato škola nachází, proletěla médii. Spory mezi žáky
a učiteli dorostly do takové míry, že vedení školy bylo donuceno povolat bezpečnostní službu, která na škole zjednala pořádek. Přitom škola dle inspekce udělala vše, co mohla. Má ve svém personálu trvale pedagogicko-psychologického poradce, což není vůbec obvyklé, a dlouhodobě se snaží
i nepřizpůsobivé žáky začlenit do různých poškolních aktivit jako jsou kurzy vaření.

Změna spádovosti škol

Příkladné řešení může ukázat město Krnov. Tam se podobná situace odehrávala před několika lety. Tamní školy ale ve spojení s obcí změnily spádovost a žáky ze sociálně slabších rodin rozdělily mezi školy tak, aby každá zvládala daný počet. Na řešení změnou spádovost poukazuje
i ministr školství Petr Gazdík.

Základní škola Za Chlumem zkrátka narazila na problém, který už není v jejích silách vyřešit, a setkává se s ním i více škol. Škola se stala odstrašující pro bohatší rodiče z oblasti, kteří si mohou dovolit své dítě dovážet i do vzdálenějších lepších škol. Spádovost školy tak zapříčinila to, že se ve škole začaly segregovat děti z chudších rodin a vyloučených lokalit. Práce s dětmi ze sociálně slabších rodin je výrazně náročnější a škola neměla kapacitu, aby žákům poskytla potřebnou péči.

„Inkluze se netýká dětí, které jsou lidově řečeno nevychované, nebo dětí, které mají psychiatrické diagnózy. S těmito dětmi byl problém i před inkluzí. Problém tohoto typu, jako je zde v Bílině, lze vyřešit jen spoluprací všech organizací. Škola většinu věcí dělá dobře,“ řekl ministr.

S tím ale nesouhlasí prezident Asociace ředitelů základních škol Luboš Zajíc. Ten pro Houpacího osla řekl, že si není jistý, zda změna spádovosti škol pomůže. „I v souvislosti s platnou legislativou, kdy zákonný zástupce žáka nemusí volit spádovou školu, ale může vybrat jinou školu a ta musí dítě přijmout, pokud má volnou kapacitu,“ dodal Zajíc.

Ministr Gazdík dále navrhl, že podobně znevýhodněné školy, jako je ta v Bílině, podpoří ministerstvo dvěma miliardami korun českých. „Pomohly by banality, jako jsou svačiny a obědy zdarma v přípravném ročníku, které by měly motivovat rodiče, aby posílali děti do školy,“ uvedl ministr.

Je třeba hledat systémové řešení

Řešení podobného problému je ale mnohem obsáhlejší než svačiny zdarma. V mnoha regionech chybí například školní psychologové. Právě v Ústeckém kraji funguje pouze jedna pedagogicko-psychologická poradna.

Na nutnost zřízení stálých pozic pro psychology upozorňuje i Zajíc. „Snažíme se podporovat již zmiňovanou institucionalizaci těchto pomáhajících profesí. Znamená to mimo jiné, že by tito pracovníci nebyli financováni z různých projektů a podobných zdrojů, ale měli by se stát standardní součástí školních kolektivů se stejnými pracovními podmínkami, jako mají pedagogičtí pracovníci škol. Tato stabilita a určitá jistota v rámci dané profese by mohla přivést do škol nové síly, které jsou pro další vývoj nezbytné.“

Problém českého školství je systematický a školy mají svázané ruce. V jeho řešení jim nepomáhají ani samosprávy obcí, které často nejsou ani personálně vybaveny na to, aby se školami zabývaly po odborné stránce. Školy mají malé pravomoci a ministerstvo se spíše zaměřuje na nárazovou pomoc než na komplexní změnu školství. To je ale chyba, kvůli které se bude Česko dál jen závistivě dívat na své západnější sousedy.