Aby nám holky zůstaly mladé a krásné. V tradicích můžeme najít víc než jídlo a alkohol

Poslední dobou se v souvislosti s Velikonocemi tematizuje především otázka bezohlednosti vůči ženám a neoblíbenost Velikonočního pondělí. Stále jsou u nás ale oblasti, kde se můžeme setkat s živou tradicí. Jednou z nich jsou i Milotice u Kyjova, odkud nám autor přináší náhled, jak také mohou vypadat Velikonoce.

V pondělí před devátou ráno začínají na Messengeru cinkat zprávy ve skupině: „Hoši, kde je sraz?“ Za tím následuje zpráva: „U kostela. Ale vůbec nestíhám.“ O deset minut později zase: „Kde ste? Já už su na dědině, čekáte eště, nebo ste už šli?“

A o půl desáté se již blížím ke kostelu s čtyřmetrovou žilou (označení pomlázky v milotickém nářečí, pozn. redakce) , kterou jsme s kluky pletli po mši na Bílou sobotu do dvou do rána.

Původně bylo v plánu vyjít ráno po mši – v ideálním případě stihnout i mši samotnou, která na Velikonoční pondělí začíná v osm. V neděli ale bývá v Miloticích každoročně košt vín, proto nás ještě o půl desáté nebyla před kostelem ani polovina z očekávaného počtu.

Před desátou už na našem shromaždišti čeká většina. Unavení a ochraptělí po včerejším veselí můžeme vyjít za první holkou – ostatní kluci, kteří ještě vyspávají, se připojí po cestě.

Milé pohoštění, ale hlavně milá hostitelka

Schéma bylo vlastně u téměř každého domu stejné: „Zazpíváme, vyšlaháme ju a půjdeme,“ utvrzovali jsme se po cestě. „Eště tych baráků máme kopu – bysme moseli chodit do večera, dybysme šli všady na návštěvu.“

Když jsme ale zazpívali a vyšlahali dívku, ozvalo se pozvání „Poďte dál“, nikdo nevzpomněl na rozhodnutí, že není času na zbyt. Už jsme seděli naskládaní v obýváku okolo štamprlí slivovice a bavili se, do kdy jsme včera byli na koště, jaká byla vína, a do toho jsme si občas zazpívali.

Není jednoduché vylíčit atmosféru velikonoční obchůzky někomu, kdo ji nezažil. Rozhodně ale není cílem jen otravování holek, se kterými se nevidíme, jak je rok dlouhý, a naplnění našich břich. Kdybych se tvářil, že milé pohoštění a dobré víno s kořalkou nejsou ničím, protiřečil bych si s předchozím odstavcem – rozhodně to ale není všechno a rozhodně to není ani gró svátku.

Vedle milého pohoštění také jdeme za milou hostitelkou – jdeme jí zazpívat, zahrát a přátelsky si povykládat. Protože s námi letos šli i dva houslisti a jeden violista, přidali jsme ke zpěvu a návštěvě i tanec s domácími.

Jarní trilogie: fašaňk, Velikonoce, pálení čarodějnic

Tím to ale nekončí. Čtyřicet dní před velikonočními svátky – než začala postní doba – se totiž slavil fašaňk, pravděpodobně u širší veřejnosti známý spíš jako masopust.

Fašaňková obchůzka probíhá dost podobně jako ta velikonoční, akorát s jinačími písničkami, a ještě s typickým fašaňkovým tancem „podšable“. Při této obchůzce se vybírá slanina, na Velikonoce zase syrová vajíčka.

Třicátého dubna se na pálení čarodějnic pak i s holkami sejdeme u někoho ve vinném sklepě a z vybraných surovin si uvaříme míchaná vajíčka. Ve výsledku tedy tradice neopomíná ani dívky, jak by se mohlo jinak zdát.

Pomlázka od slova „pomladit“, ne pomlátit

Velikonoční pondělí se zřejmě těší čím dál menší oblibě. Nejčastěji je zmiňováno, že holce akorát zůstanou modřiny od opilých kluků a to je všechno, co z takového svátku má. Možná je to ale právě tím, že nám z bohaté tradice už zůstaly jen jakési zbytky – možná ani ne ty nejlepší.

Není potřeba, aby naráz všichni začali rekonstruovat a shánět místní kroje a učit se lidovky. Když ale na nějakou takovou obecně rozšířenou tradici jako jsou Velikonoce držíme, mohli bychom si z ní vzít i víc než „konečně můžu aspoň jeden den v roce legálně bít holky“.

Vždyť i slovo pomlázka, byť jej v Miloticích nepoužíváme, je od slova pomladit, ne pomlátit, jak se říká. Chceme totiž, aby nám holky zůstaly mladé, živé a krásné – ne dobité, traumatizované a naštvané, že jsme se k nim letos zase přišli jen ožrat.