Zeman je zase ve své kůži, opět se vzpírá ústavě

KOMENTÁŘ. Jeho zdravotní stav se díky špičkové péči naštěstí zlepšil natolik, že už zase zvládá nerespektovat ústavu. Rozhodl se využít své (fiktivní) právo veta při jmenování ministrů. Odmítá totiž jmenovat Jana Lipavského ministrem zahraničních věcí. Po měsíčním tichu je Miloš Zeman, jak ho všichni známe, zpět na scéně.

Krátce poté, co mu budoucí premiér Petr Fiala předložil plánované obsazení ministerských funkcí, se prezident nechal slyšet v rozhovoru pro TV Nova: „Budu tak tolerantní, že velmi pravděpodobně vztáhnu své veto k jedné osobě. Nebude to osobní averze, protože jsem toho člověka nikdy neviděl.“

Zemanova velkorysá tolerance se totiž nevztahuje na osobu Jana Lipavského. To, že se s ním nikdy nesetkal, bychom mu snad i mohli věřit, že se však nejedná o osobní averzi, je přinejmenším sporné.

Lipavský je členem České pirátské strany a dlouhodobě má opačné názory než prezident republiky. Nebojí se je vyjadřovat, a co více, i prosazovat – třeba vyřazení ruských a čínských dodavatelů z tendru na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany. Kritizoval též Zemanův plán otevření českého velvyslanectví v Jeruzalémě, který si nárokují Izraelci i Palestinci. „Jeho zřízení by bylo v rozporu s mezinárodním právem i společným postojem EU,“ zdůvodnil tehdy pro Lidovky. A nakonec taky podporuje Tchaj-Wan, dokonce se setkal s jeho ministrem zahraničí Josephem Wu.

Navíc na hrozící nebezpečí, že s jmenováním Lipavského by mohl být problém, Lidovky upozornily už začátkem listopadu.

Kéž by to bylo poprvé

Svou nepřízeň k některým navrhnutým kandidátům Zeman ve stejném rozhovoru zdůvodnil jejich nekompetencí. „U několika ministrů mám podezření, že resortu, který mají řídit, vůbec nerozumí, protože se jím nikdy nezabývali.“

Obdobný scénář jsme zažili i v roce 2019, kdy odmítl jmenovat Michala Šmardu (ČSSD) ministrem kultury. A i tehdy argumentoval jeho nedostatečnou kompetentností. Nakonec si ale prosadil svou, Šmarda svou nominaci na post ministra po zdlouhavých tahanicích odmítl. Neměl totiž ani podporu tehdejšího premiéra Andreje Babiše.

„Sdílím stejný názor jako pan prezident, že pan Šmarda – hlavně po jeho nespočetných mediálních vystoupeních – není dobrý kandidát. Za sebe říkám, s tímhle pánem já ve vládě nebudu. I když původně jsem to akceptoval, ale já mám obavu, že na základě těch jeho vystoupení by ve vládě zkrátka jenom kritizoval,“ ohradil se Babiš proti Šmardovi v polovině srpna 2019 pro televizi Prima.

Letos je ale situace jiná, za Lipavským pevně stojí Fiala. „Panu prezidentovi jsem představil návrh ministrů, který vychází z koaliční dohody. Tento návrh považuji za kvalitní a neuvažuji o tom, že bych ho nějak měnil,“ napsal na svém Twitteru.

A zase ta ústava

Je namístě připomenout, že podle článku 68 ústavy prezident rozhodně nemá možnost vetovat jmenování ministrů, to může udělat jen u zákonů schválených parlamentem.

Už v roce 2019 Zeman málem čelil senátní žalobě. Senátoři mu napočítali 57 skutků porušení ústavy, z nichž byla skoro polovina situací, kdy odmítl jmenovat ministry, odmítal přijmout demise, či nečekaně navrhoval vlastní kandidáty. Žaloba se tehdy ale k soudu nedostala – uvízla ve sněmovně. Takže může dál vesele sbírat zářezy na pažbě.

Pokud Zeman v současném sporu neustoupí, má Fiala možnost podat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu s tím, že prezident překročil své pravomoce. Je ale milým překvapením, že se víceméně bez reptání zavázal jmenovat Fialu premiérem a uznal Babišovu porážku. Snad kvůli nynějším událostem nezmění názor a nerozhodne se vetovat i premiéry.