Jak jsme se dostali k přímé volbě prezidenta?

V současné době vrcholící prezidentské kampaně se stále častěji objevují výroky kritizující zavedení přímé volby. Přestože kritiků není pomálu, prezidentské volby jsou vůbec ty nejpopulárnější v zemi. Jak jsme se do této situace dostali?

Kritici přímé volby prezidenta často upozorňují na špatné zavedení či nefunkčnosti v rámci českého politického systému. Brněnský politolog Stanislav Balík ji přímo označuje za „největší politickou systémovou chybou”.

S tímto hodnocením by ale nesouhlasila většina veřejnosti. Prezidentské volby mají pravidelně nejvyšší účast a těší se taky největšímu mediálnímu pokrytí. Stejně oblíbená jako volba samotná je pak způsob volby. Podle průzkumu STEM ji podporuje přes 82 % voličů. Na první pohled by se tak mohlo zdát, že se jedná pouze o střet intelektuální menšiny, která přímou volbu odmítá, a laické podporovatelské většiny.

Toto vidění je ale milné. K hlubšímu pochopení problematiky je potřeba znát dobový kontext, bez kterého nelze úplně pochopit důvod její oblíbenost. Právě kontext se v debatě o prezidentský volbách často opomíjí. Přímá volba se nezrodila ve vzduchoprázdnu ale právě naopak z určitých společenských nálad a politických důvodů.

První pokusy

Už před samotným zavedením přímé volby prezidenta můžeme sledovat řadu pokusů o její implementaci. S prvním návrhem přišli kuriózně komunisté hned to hned po pádu režimu v prosinci roku 1989. Může se zdát ironické, že zrovna komunisté se hlásili k prvku přímé demokracie. Jejich cílem ale bylo zavděčit se voličům. Už od začátku debaty o přímé volbě prezidenta, tak můžeme hledat prvek populismu, který v ní hraje silnou roli.

První návrh na zavedení přímé volby se objevil hned po pádu komunistického režimu. Ještě v prosinci 1989 ji doporučil klub KSČ. Nedošlo však na formální předložení návrhu změny Ústavy, který by byl pro zavedení přímé volby nezbytný. Může se zdát ironické, že zrovna komunisté se hlásili k prvku přímé demokracie. Jejich cílem ale bylo zavděčit se voličům. Už od začátku debaty o přímé volbě prezidenta, tak můžeme hledat prvek populismu, který v ní hraje silnou roli.

První formální návrh se uskutečnil až od o tři roky později, a to z poslaneckých křesel ČSSD. Tehdejší návrh se od dnešní legislativy lišil pouze v požadovaném věku na kandidáta a v počtu potřebných podpisů. Těch stačilo pouhých 10 000. Tento návrh se nakonec ale nedostal ani na program jednání a byl předstižen přijetím vládního návrhu Ústavy 16. prosince 1992. V něm byla volba zakotvena jako nepřímá.

Další rovněž neúspěšný pokus se odehrál za vlády opoziční smlouvy. ČSSD i ODS se zavázaly, že dojde k revizi Ústavy. V té době bylo kromě novely Ústavy předložena i novela volebního zákona. K tomu došlo i proto, že se blížil konec druhého mandátu prezidenta Havla. Ani tentokrát ke změně ale nedošlo.

V letech 2001-2010 bylo podáno celkem jedenáct neúspěšných návrhů na změnu systému volby prezidenta republiky. Návrhy v tom to období většinou neměnily pravomoci prezidenta, ale pouze pozměňovaly průběh volby, například počtem potřebných podpisů pro kandidaturu.

Členové Unie svobody, KDU-ČSL a Demokratické unie se o zavedení přímé volby pokoušeli nejčastěji. Tyto strany nebyly v parlamentu příliš silné a v zavedení přímé volby tak viděly příležitost, jak získat alespoň tento významný úřad.

Přímá volby byla navíc tématem napříč politickým spektrem a nelze tedy říci, že by se jednalo o myšlenku vycházející z určité ideologie. Spíš šlo o politický pragmatismus, který lze demonstrovat i na tom, že intenzita podávání návrhů se zvyšovala vždy s končícím volebním obdobím stávajícího prezidenta a s hledáním jeho nástupce.

Návrhy se většinou přikláněly ke dvoukolovému většinovému systému. Zásadní výjimku ale tvořil návrh ODS z roku 2003. Přestože strana vystupovala jako jasný odpůrce přímé volby, podala návrh na jednokolový volební systém. Návrh byla také jednoznačně účelový a jeho cílem mělo být zvolení Václava Klause prezidentem. ODS si všimla, že po přímé volbě je politická poptávka a pozměnila tak svůj postoj. Stále ale odporovala dvoukolovému systému kvůli panující obavě, že by v něm její kandidát Václav Klaus neuspěl. Návrh ale neprošel a Václav Klaus byl zvolen prezidentem v nepřímých volbách dne 28. února 2003.

Téma číslo jedna

Konec roku 2010 ale značně změnil situaci. Přímá volba se stala tématem číslo jedna jako v politické sféře, tak v běžné společnosti. Tento tlak (ale i politická příležitost) vede vládu k zařazení změny Ústavy i do programového prohlášení.

Jednání o přímé volbě prezidenta započalo v roce 2011 vyjednáváním o peticích. Nominace měly být otevřené veřejnosti a vyjednavači se shodli na počtu 50.000 podpisů. Jako volební systém byl vybrán systém absolutní většiny, zejména pro svou známost voličům ze senátních voleb a jeho jednoduchost a srozumitelnost. Teprve až na druhé jednání o měsíc později se jedná o pravomocích.

Senát přímou volbou ztratil významné pravomoci. Navíc se do systému dostal cizorodý prvek, který výrazně změnil rozpoložení sil. Zároveň si ale navrhovatelé nepoložili otázku, jak novou moc prezidenta ošetřit. Tento postoj byl jasně slyšet i ze senátní komise.

I přes značnou kritiku ze strany Senátu a ústavně-právního výboru, který zákon navrhl vrátit do Poslanecké sněmovny, byla přímá volba schválena. V Senátu totiž nakonec převládl názor, že je zbytečné zdržovat legislativní proces. Od roku 2012 je tak prezident vybírán v dvoukolové přímé volbě.

Hlavním důvod za přijetím přímé volby můžeme hledat ve snaze politických stran získat si voliče. Proto se návrh na změnu Ústavy často objevoval většinou před volbami. Politické strany se ale zároveň bály, že ztratí na volbu vliv. Proto došlo k navýšení prapůvodních navrhovaných 10 000 podpisů na 50 000. Velký vliv měla také média, která svojí činnosti mohla volbu více ovlivnit.

Výsledek je tak souhrou mnoha prvků, které hýbaly českou společností. Nutno podotknout, že většina lidé si přímo voleného prezidenta přála. Už ale nedokázali odpovědět na otázku, proč si to přejí. Představa toho, že lidmi zvolený prezident bude vládnout, byla však mylná. K posunu k poloprezidentské formě vlády nikdy nedošlo.

Článek byl napsán jako semestrální práce v rámci studia politologie