ABA dokáže skvělé věci, ale její nepochopení může napáchat spoustu škod, říká behaviorální analytička

Aplikovaná behaviorální analýza (ABA) je často spojována pouze s terapií pro děti s poruchou autistického spektra (PAS). „Nesmysl, její využití je mnohem širší,“ zdůrazňuje však Lucie Jeníčková, která ABA vystudovala na Florida Institute of Technology. Nicméně právě ABA terapii provází řada kritik a kontroverzí, ke kterým se bude Jeníčková pro Houpacího Osla vyjadřovat.

„Neopravujeme děti, učíme je novým dovednostem, aby dosahovaly svého plného potenciálu a nebyly ochuzeny o životní možnosti,“ vymezuje se Jeníčková vůči jednomu z chybných přístupů k terapii. Reaguje tím také na negativní ohlasy, že se ABA snaží udělat z autistů „normální děti“, a jejich nevhodné chování nahrazovat „správným“.

Jedním z dalších případů kritiky, ozývající se především ze zahraničí od dospělých autistů, kteří si terapií prošli, je časová náročnost, nezohledňované pocity, emocionální potřeby dítěte a závislost na odměnách. „Každý z nás je už z podstaty věci závislý na odměnách,“ podotýká Jeníčková. „Všichni děláme to, co nám přináší chtěné výsledky.“

Podle ní je potřeba učit děti s poruchou autistického spektra novým dovednostem nejprve za užití nepravých odměn (jako jsou například sladkosti), aby v budoucnu byly schopny dosahovat na přirozeně se vyskytující odměny. Dodává, že čtyřicet hodin týdně pro dítě neznamená nekončící dril, ale komplexní úpravu prostředí a hledání učících momentů v průběhu běžného dne.

Komunikuji, tedy jsem

Jak ale vypadá průběh běžné terapie? „Před začátkem každého intervenčního programu je potřeba dítě dostatečně poznat a zjistit, jaké jsou jeho silné stránky a v čem má naopak mezery,“ popisuje Jeníčková a pokračuje tím, že až na základě tohoto detailního zhodnocení analytik vytvoří program dítěti přímo na míru. Přičemž jako první „na seznamu“ je většinou funkční komunikace, která dítěti umožňuje vyjádřit své vlastní potřeby.

Ovšem již tato počáteční fáze nastavování intervence se pojí s kritikou, podle které jsou upřednostňovány zájmy rodičů před zájmy dítěte. Dle Jeníčkové ale požadavky rodičů bývají do programu zařazeny jen tehdy, pokud dávají smysl z hlediska dovedností potřebných pro konkrétní dítě.

Součástí kritiky je také fakt, že dítěti není dán prostor s uskutečněním terapie případně nesouhlasit. Rodiče sdružení v neziskové organizaci ROPRODESA (Rodiče pro děti s autismem) však zdůrazňují, že u dětí s tzv. nízkofunkčním autismem je komunikace na tak komplexní úrovni nemožná. Hlavní přínos ABA proto vidí v tom, že umožňuje najít cestu k vzájemné komunikaci mezi dítětem a rodiči. Ať už se tak děje prostřednictvím znaků nebo obrázků, zásadní je, že může docházet k oboustrannému porozumění.

Chyba není v dítěti, ale v postupu

„Řada dětí s autismem má velmi malou možnost profitovat z navštěvování mateřské školy, pokud nejsou schopné tzv. motorické imitace a nerozumí mluvenému slovu,“ odůvodňují členové výboru ROPRODESA důležitost dalších cílů terapie, jako je rozvíjení sociálních a sebeobslužných dovedností.

 „Nejemotivnější momenty nastávají, když se dítě naučí nové slovo nebo jinou dovednost, kterou rodiče ještě nedávno považovali za nereálnou,“ doplňuje Jeníčková své zkušenosti z praxe. Připouští ale, že ne vždy způsob terapie zapadne do celkového rodinného prostředí dítěte. Úzká spolupráce behaviorálního analytika s rodinou, případně se školou, je totiž pro celý proces naprosto zásadní. A pokud nefunguje, není úspěšná ani terapie.

Ovšem ani ten nejcitlivěji a nejpodrobněji nastavený program s aktivní spoluprací rodiny nemusí nutně znamenat, že se dostaví kýžené výsledky. „Behaviorální analytik není jasnovidec. Naštěstí ale v takové chvíli přichází na řadu nejsilnější stránka ABA, a to jsou data,“ pokračuje Jeníčková. „Na základě dat lze přesně vyčíst, zda se dítě učí novým dovednostem, a v opačném případě intervenci upravit. Chyba totiž nikdy není v dítěti, ale v postupu.“

Pojďme nesestrojovat bomby

Jenže k profesionálnímu a zároveň citlivému jednání a využívání ABA jsou zapotřebí certifikovaní behaviorální analytici, jejichž počet v Česku teprve postupně narůstá. Podmínkou je vysokoškolské vzdělání v oblasti psychologie nebo pedagogiky, několikaleté vzdělání v behaviorální analýze a praxe.

„Jejich nedostatek, stejně jako nedostatek možností péče a pomoci pro děti s PAS, často rodiče vede k využívání služeb necertifikovaných terapeutů. Případně se obracejí na různé terapie a přístupy založené na neověřených teoriích bez kontrolních mechanismů a supervizí,“ říká Jeníčková.

Největší riziko spatřuje Jeníčková v tom, když je ABA nepochopená, a nahlíží se na ni pouze jako na „terapii pro autisty“. Její využití je přitom poměrně široké, lze ji využít například v oblasti osobního rozvoje, pracovního kolektivu nebo u léčby neurovývojových poruch.

„V případě zjednodušeného pohledu na ABA může dojít k převzetí jednoho postupu, jeho následného vytržení z kontextu a aplikování u jiného klienta. Ono to může fungovat. Ale také nemusí,“ vysvětluje a dodává, že je potřeba stále vnímat ABA jako vědu.

„Také fyzika dokáže skvělé věci, ale současně se na základě fyzikálních zákonů dá sestavit atomová bomba. Stejné je to i s touto vědeckou disciplínou. Dokáže skvělé věci, ale může napáchat i spoustu škod. Pojďme nesestavovat atomové bomby,“ uzavírá behaviorální analytička.