Bohumil Kartous: Chováme se jako zaostalá země. Musíme chápat vzdělávání jako investici

Nová doba, nové školství. Reformovat staré však není jednoduché a do toho všeho vstupuje narůstající tlak technologií, který dnešní pojetí školy může převrátit vzhůru nohama. Přinášíme rozhovor s Bohumilem Kartousem, pedagogem, novinářem a členem informačního centra o vzdělávání EDUin.

Co udělá 21. století s povoláním učitele?
Škola už ani zdaleka není největším zdrojem informací. Žádný učitel nemůže z informačního hlediska soupeřit s umělou inteligencí, která každému žákovi uzpůsobí tempo i náplň výuky. Domnívám se, že zůstávají dvě hlavní role učitele: vzdělávací a výchovná. Učitel má být někdo, za kým děti přijdou konzultovat problém, na který narazili, kdo je motivuje a vychovává. To, že škola má jen vzdělávací, ne výchovnou roli, je podle mě absurdní. Nelze to oddělit. Je potřeba, aby byli ve školství lidé, kteří se jím chtějí opravdu zabývat. Nejlepší, které společnost má.

S tím souvisí vyučování na pedagogických fakultách. Troufl byste si říct, nakolik má rozvoj technologií dopad na vzdělávání nových učitelů?
Pedagogickou fakultu jsem absolvoval před třinácti lety, takže z vlastní zkušenosti to neposoudím. Pokud ale mohu citovat Bořivoje Brdičku, učitele na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a českého odborníka na nové technologie ve vzdělání, tak je situace tristní. Ještě loni psal o tom, že mají studenti využívání technologií ve výuce jen jako volitelný předmět, který není pevnou součástí studia. Taková je situace alespoň na PdF UK, nerad bych mluvil obecně. Vypovídá to ale něco o tom, jak špatně se český vzdělávací systém dokáže adaptovat.

Ano, hodně lidí se obává, co s sebou technologie do školství přinesou. Jaká rizika vidíte vy?
Jedním z rizik může být to, že se školství nepřizpůsobí. V počáteční fázi nástupu technologií zásoboval stát školy „železem“, hardwarem. Tehdy to bylo racionální, ale ukázalo se, že zahrnovat školy technologiemi nemá smysl, pokud je učitelé nebudou schopni používat. Myslím si ale, že se situace změnila k lepšímu. Zůstávají obecná rizika jako kyberšikana, která je právně problematická, neboť se neodehrává na půdě školy, anebo seduktivita technologií, která se projevila například v nedávném rozhodnutí Francie plošně zakázat ve školách mobilní telefony. Určitě je to řešení, ale jen provizorní. Myslím si, že co se týká takového rozhodnutí, měl by existovat dialog mezi školou a rodiči.

A jak se k technologiím staví samotní rodiče?
Z mé vlastní zkušenosti alibisticky. Když jsou v časové tísni, potřebují něco vyřídit nebo zvládnout pracovní úkol, vrazí malému dítěti do ruky mobil nebo tablet, aby ho zabavili. To u něj podporuje návyk. Od školy naopak čekají, že dítě návyku zbaví. Většina rodičů se podle mě shoduje na tom, aby dítě ve škole technologie nepoužívalo. To je úplný nesmysl, protože škola tahá vždy za kratší konec provazu. Rodiče mají na dítě mnohem větší vliv. A pouze menšina si uvědomuje, jaké možnosti technologie ve školství nabízí.

Jsou v Česku nějaké projekty, které se snaží takových možností využít?
Celá řada. Nedávno vznikla hra Matemág, která pracuje s výukou matematiky známou jako Hejného metoda. Mohl bych zmínit také komiksovou simulaci Československo 38-89, která byla oceněna v soutěži Česká hra roku 2015. Existuje spousta her, které ani nejsou primárně vzdělávací, ale mají rozvojový potenciál. Všem doporučuju Reign. Staví vás do role despotického politika, který je nucen vyvažovat tlak poddaných. Na této hře si můžete uvědomit, co to znamená vládnout, rozhodovat se v politických problémech – je to perfektní vhled do fyziky moci.

Můj starší syn bude na stránkách světchytře.cz jednou měsíčně publikovat doporučení na hry a aplikace, které můžou sloužit jako rozvojový nástroj.

Proč podle vás nereaguje na technologie tak aktivně i české školství?
Často řešíme dílčí problémy, například inkluzi. Hlavním problémem je ale to, že se Česká republika chová jako zaostalá země. Podle statistik OECD investuje do vzdělávání ročně 3,7 % HDP, tedy o 1 % méně než je průměr. Jedno procento našeho hrubého domácího produktu je asi 50 miliard korun. Dost peněz, které českému školství každoročně chybí. Skandinávské země investují zhruba nad 6 % HDP. A to mají v zásadě méně obyvatel než Česká republika.

Můžeme vymýšlet strategie a novelizace, ale není možné cokoliv zlepšit, dokud nezačneme chápat školství jako investici, ne náklady.