Železnice nemají zájem o pronájmy nevyužitých prostor. Krásná místa ztrácí účel, říká dramaturg festivalu Trať

Kočovný festival Trať oživí už čtvrté nádraží v řadě. Letos se zastaví ve Zbirohu. Během víkendu 8.–9. července představí alternativní multižánrový festival program složený z hudby, výstav a další různých uměleckých performancí. Vystoupí například brněnská kapela Sinks nebo slovensko-maďarská hudebnice Adela Mede. O Trati jsme mluvili s dramaturgem festivalu Antonínem Závodným.

Jak moc miluješ vlaky? Nazval by ses šotoušem?

To je těžká otázka. Znám třeba šest slangových označení pro vlaky. Rozpoznám Peršing, Brejlovec, Šukafon, Bardotku a ještě Žabotlam. Jinak jsem spíš amatérský šotouš apropriující kulturu opravdových šotoušů.

A festival Trať vznikl z tvojí lásky k vlakům?

Ne přímo z mojí lásky, protože jsem nebyl u založení. Vzniklo to ale na základě toho, že v Pardubicích, kde se konala první Trať, je opuštěné podzemní kino, do kterého se vstupuje z nádražní haly. Původní zakladatelky chtěly ten prostor nějak oživit. Všechny dojížděly na střední školu až několik hodin vlakem. Proto jim přišlo vhodné udělat akci s primárně studentskou cílovkou. A ty vlaky s tím pak už úzce souvisí.

Na vašem festivalu je zajímavé, že každý rok mění místo. Jaké se ti zatím nejvíc líbilo?

To je hrozně těžký říct. Pokaždé je to totiž hodně specifické. To se týká i samotných lidí, jako jsou různí zaměstnanci nádraží a nějaké lokální postavičky, které ho obklopují. Minulý rok jsme byli s Tratí například ve zrušené nádražní restauraci v Klatovech. Byl to dobře zachovalý interiér z padesátých let. Navíc festival krásně fungoval i s organismem samotného nádraží, kdy se návštěvníci míchali s cestujícími a zaměstnanci. Takže to tam tak příjemně pulzovalo.

Jak si vybíráte místa, kde uspořádáte festival?

Vyžaduje to spoustu hledání a spoustu e-mailové komunikace se Správou železnic, která většinou selže, protože železnice nemají moc zájem o pronájmy nevyužitých prostor. A že jich mají požehnaně. Míst mám ale několik vyhlídnutých – záleží hodně na souhře náhod. Třeba nádraží ve Zbirohu, kde jsme letos, je soukromě vlastněný objekt. Železnice ho před pár lety prodaly, a vlastně ho i odřízly od kolejí. Sice tam projíždí vlak z Prahy na Plzeň, ale staví o kilometr dál na takové fádní zastávce. Nový majitel se snaží nádraží všemožně oživovat. I tak je to ale ukázka toho, že krásné prostory ztrácí účel.

Předpokládám, že každé místo má asi trochu jinou atmosféru. Snažíte se podle toho vytvářet program festivalu?

Jo, snažíme se do prostoru zasahovat tak, aby to zároveň doplňovalo samotné místo. Například minulý rok se nám povedlo umístit velkou figurální sochu od Vojtěcha Trochy přímo do čekárny funkčního klatovského nádraží. Socha byla hned pod hodinami a dokonale splynula s prostředím. Dokonce tam zůstala i po skončení festivalu, a stala se tak přirozenou součástí nádražního prostoru. V Klatovech se nám ještě podařilo udělat zvukovou performanci, která vtipně korespondovala se všedním tokem nádraží.

Bude něco podobného i na letošním festivalu ve Zbirohu?

Proběhne několik prostorových performancí, které se budou přímo odvíjet od nádraží, jeho atmosféry, okolí i architektury. Třeba kolektiv D’EPOG tady připravuje site-specific performanci.

Vzhledem k tomu, že je nádraží vyřazeno z provozu, chybí jedna typická součást zvukové krajiny nádraží. A tou je nádražní hlášení. Takže my teď vytváříme vlastní. Místo ohlášení vlaků bude ale ohlašovat program festivalu.

Jak vybíráte umělce?

Celý program máme rozdělený do tří hlavních segmentů. První je hudební program, pak takový divadelně performativní a program orientovaný na výtvarné umění, který zahrnuje i přednášky a filmové pásmo. Pro výtvarný program máme souhrnné téma. Tím je letos tunnel vision, tunelová vize. Na základě toho pak vybíráme díla a filmy, které s tématem nějak metaforicky nebo více věcně souvisejí.

Co se týče hudby, je to takový průstřel současnou alternativní scénou od ambientní elektroniky přes variace popu a elektro-folku až po klubovou scénu a noise. Snažíme se soustředit na začínající a méně etablované interprety a balancovat to se známějšími hudebníky.

Na co se letos nejvíce těšíš? Z čeho máš největší radost, že se vám podařilo na letošní Trať zařídit?

Těším se na sobotní přednášku etnologa Jana Pohůnka, který bude mluvit o nádražním folkloru. Takže vlastně o šotoušství. Z hudby se těším vystoupení Isama Zing, což je podle mě dost zajímavý hudebník ze Slovenska, který kombinuje akustické nástroje, jako je violoncello a cimbál, s postklubovými prvky. Ale je toho mnohem, mnohem víc.

Který ročník sis nejvíce užil? Měl bys pro nás třeba nějakou kuriózní historku?

To je těžké takhle něco vybrat. Problém je, že nejvtipnější historiky se nesmí zveřejňovat. Bylo by to až moc kompromitující. Vzpomínám si ale, že na první ročníku Trati vystupovalo takové trash rapové duo Vneumicky. Byl to opravdu intenzivní zážitek, přestože na ně přišlo jen asi osm lidí.