Nejnovější

Macíkova cesta II. – Čech a muslim objevují švédské fika a vítají s Číňany rok Kohouta

Ilustrace: Radoslav Penkov

Je to už půl roku, co mě máma dotlačila k tomu, abych se přihlásil na Erasmus. V klidu, stejně mě nevyberou a budu si dál spokojeně sedět doma za pecí, myslel jsem si, a abych otravnou matku umlčel, přihlášku jsem si podal. Bohužel (nebo bohudík, kdoví) se na škole nakonec rozhodli poslat mě do světa na zkušenou, takže jsem se chtě nechtě na jeden semestr vypravil do švédského Stockholmu, abych se odtrhl od máminy sukně a opustil svou komfortní zónu. Přes den nějak přežívám a v noci si vylívám srdíčko do deníčku. Tohle je jeho pokračování.

Den šestý

Wikipedie říká, že Stockholm patří mezi nejslunečnější města Evropy. Na počátku svého pobytu jsem o tom silně pochyboval. V osm ráno jsem vstával do tmy, přes den bylo zamračeno a o půl čtvrté odpoledne už se zase stmívalo. Okamžitě se mi vybavil stereotypní obraz nedostatkem světla zdeptaného Skandinávce mířícího do specializovaného obchodu s předraženým alkoholem označeného cedulkou Systembolaget (v překladu systémová společnost). Na konci prvního týdne se ale, světe div se, na oblohu nesměle šourá slunce.

Možná že ho z jihu dotáhl spolubydlící s exotickým jménem Bilal Kursat Kilic, který konečně přijíždí na kolej. V uplynulých dnech jsem na něj čekal jako na Godota a už jsem ani nedoufal, že ho někdy uvidím. Přiletěl z Turecka a vzhledem ke komplikovaným přestupům strávil na cestě deset hodin. Opozdil se kvůli zkoušce na své domovské univerzitě, kde studuje nejabsurdnější obor, jaký si dovedete představit. Astronomii. Hvězdář a pisálek v jednom pokoji – vskutku nezvyklá kombinace.

Ukazuje se ale, že si možná budeme rozumět, alespoň co se týče nešikovnosti, protože mě se zoufalým pohledem prosí o pomoc se svým kufrem. Zadal třímístný kód, ale zámek zavazadla ne a ne povolit. „Seš si jistej, že je ta kombinace správně?“ ptám se pro jistotu. „Jasně, nula nula nula,“ kroutí zmateně hlavou. „No tak ti teď nezbývá nic jiného než postupně vyzkoušet všechny možnosti.“ Po pár minutách marného zápasení se zipy přece jenom mění poslední číslo na jedničku a kufřík se otevírá. Okamžitě z něj vytahuje krabičky s pistáciemi, pálivou salsou a těstovinovým salátem, který mu zabalila přítelkyně, a naznačuje mi, ať se do jídla pustím. Sám jsem si přivezl jenom odporné polívky z pytlíku, které mi po pár dnech už lezou ušima, takže se nenechávám dlouho přemlouvat. „A to nejlepší nakonec, turecká káva! Můžu ti ji kdykoli uvařit,“ nabízí se. Ani kávou nepohrdám, protože hodlám pokračovat ve čtení nekonečného traktátu na pondělní hodinu. „Kebab by nebyl?“ běží mi v hlavě.

„Celý let jsem přemýšlel nad tím, s kým tu budu bydlet, co to bude za člověka, ale když jsem tě uviděl, došlo mi, že to bude v pohodě,“ dojímá mě budoucí astronom hned při prvním setkání. Náš rozhovor končí tím, že ho učím český pozdrav ‚dobrý den‘, což mu připomíná ruštinu. Pak se Turek omlouvá, že toho včera moc nenaspal a ukládá se do postele. Za pár minut slyším spokojené, ale na můj vkus příliš hlasité chrápání. Na nákupní seznam si připisuju špunty do uší.

Den sedmý

Stojím u baru v jedné ze stockholmských hospod, kam jsem se přišel seznámit s dalšími studenty z katedry mediálních studií, a nechápavě zírám na pípu s logem pivovaru Starobrno. (Až potom si vygooglím, že Starobrno je ve Švédsku vůbec nejprodávanější českou značkou piva.) Okamžitě se ve mně probouzí dosud neprojevované příznaky vlastenectví a s nostalgickou vzpomínkou na Brno si objednávám půllitr ležáku. Hned vzápětí toho ale šeredně lituju, protože barmanka nevěřícnému Čechovi opakuje děsivý ortel: „Fifty nine crowns.“ „Oh, ok,“ koktám a vkládám do přístroje kreditní kartu (hotově ve Švédsku skoro nikdo neplatí), zatímco zmíněnou sumu násobím třemi a doufám, že mi z Brna už brzo zašlou stipendium. Samozřejmě musím taky ukazovat občanku, ale na to jsem si zvykl už v Česku, protože i ve třiadvaceti letech pořád vypadám jako nezbedný puberťák.

Se zlatavým mokem, u jehož jediné sklenky zůstávám po celý zbytek večera, zpovídám Francouze Paula, který tráví ve Stockholmu už druhý semestr, takže mi může prozradit víc o švédské nátuře. „Víš, taky jsem sem přijel, protože jsem si myslel, jak jsou Švédové pokrokoví. Uznávám, že u ekologie, feminismu nebo práv LGBT, mají fakt náskok. S multikulti to ale tak jednoduché není. Francouzi jsou často rasisti, ale nestydí se za to. Švédové se naproti tomu snaží o otevřenost a toleranci, jenomže ve skutečnosti se drží ve své uzavřené skupině, baví se jenom s dalšími Švédy a cizince si nepustí k tělu.“

Líčím Paulovi, jak se k menšinám staví Češi, a do rozhovoru se přidává Holanďanka Juliette. „Včera jsem potkala dvě Rumunky. V Rumunsku se mluví skoro stejným jazykem jako u vás, ne?“ obrací se ke mně. Pobaveně kroutím hlavou. „Ale vždyť Češi a Rumuni žili až do roku 1992 v jedné zemi, ne?“ nevzdává to. Vysvětluju jí, že s Rumunskem jsme ovce rozhodně nepásli, a že Češi tvořili společný stát se Slováky. „No jasně, Slováci. Už jsem dneska nějaká unavená,“ přiznává Juliette, a protože únavu cítíme všichni, rozcházíme se na koleje.

Den osmý – den ∞

Když si uvědomuju, že jsem odcestoval přes tisíc kilometrů daleko, abych se konečně naučil sám si prát svoje špinavé trencle a adaptoval se na nevázaný životní styl městských singles, ale končí to tak, že téměř každý den trávím stejně, a to u stohů nezáživných vědeckých knih, zatímco moje spoďáry se postupně rozkládají v igelitovém pytlíku a vysoká škola života mi uniká tam někde venku, všechna naděje na změnu ve mně potichu umírá. „Vlastně jsme mohli klidně zůstat doma. Na tom, jestli čteme ve Stockholmu nebo jinde, vůbec nezáleží,“ vystihuje magisterské studium spolužačka Nadja z Německa. „V Německu se můžeš celý semestr flákat, až pak přijde zkouškový. Tady nás nenechají ani chvíli na pokoji,“ komentuje skandinávský styl výuky další Němka Nicole. Jediné, co mě utěšuje, je ta skutečnost, že i ostatní jsou na stejné pomalu se ponořující lodi a já se ve vodě netopím sám.

Den desátý

Nastává čas jít s pravdou ven. Ano, můj spolubydlící je muslim. A ne, neznásilnil mi ženu (možná proto že žádnou nemám) a už vůbec mi nezakázal vepřo-knedlo-zelo a ponožky v sandálech. Dokonce si s sebou na sever nevzal ani koberec, na kterém by v poledne uctíval Alláha. Krev mi pije jen ve dvou věcech, které s jeho vyznáním nemají co dělat. Když si na mobilu nahlas pouští jižanskou pop-music, které zrovna dvakrát neholduju, připadám si jako na turecké pláži. K dokonalosti chybí už jen neodbytní prodavači slunečních brýlí. Když za hlučného handrkování telefonuje se svou rodinou, přenáším se zase na tureckou tržnici. Jinak si ale nemůžu stěžovat. Uklízí, vaří, stará se o mě jako o vlastního. Takže Zdeňku Škromachovi klidně vzkažte, ať ty ohně zase uhasí.

„Chápu, že obyvatelé tvojí země mají strach z někoho, koho neznají, to je přirozené. Jasně, že mezi muslimy najdeš plno špatných lidí, ale nesmíš si nás všechny představovat jako podivíny ve zvláštních hábitech, co ti přiloží nůž ke krku. V Turecku fungují dvě frakce, část společnosti chce silný náboženský stát, ale druhá polovina se na to dívá úplně naopak. Koukni se třeba na mě. Vidíš kluka, který se od tebe ani tolik neliší,“ shrnuje to trefně Kursat (křestní jméno mého spolubydlícího, které jsem se už dokonce naučil správně vyslovovat). Jeden rozdíl bych však mezi námi přece jenom našel. Ve srovnání s Kursatem mi i přes pokročilý věk stále nezačal růst pořádný chlapácký plnovous, což mi brání v tom stát se plnohodnotným hipsterem.

Den dvanáctý

Cink-cink, ozývá se zvonek. Přede dveřmi našeho pokoje stojí Číňanka, se kterou jsme před pár minutami jeli výtahem, a zjistili jsme, že bydlí hned naproti. Zve nás k sobě, kde už u stolu sedí desítka dalších Číňanů a slaví nový lunární rok, který letos připadá na 28. ledna. „Máme spoustu jídla,“ zní nabídka, která se neodmítá, a já i Kursat se bez dlouhých cavyků přidáváme. Na stole už bublá kotlík, do něhož naše hostitelka přidává maso, tofu, plátky zázvoru, rýžové knedlíčky a jakousi řasovitou houbu. „Umíte jíst hůlkama, nebo vám mám podat příbor?“ ptá se Eugene (anglický ekvivalent jména naší hostitelky). Vyměňujeme si s Kursatem pobavený pohled a prosíme o příbor, protože kdybychom se pokrm pokoušeli nabírat hůlkama, strávili bychom u něj nejen Nový rok, ale nejspíš celý rok. „Není v tom vepřové, že ne?“, pokládá Kursat svou obligátní otázku. „Vepřové sis právě naložil na talíř, vyměním ti ho ale za hovězí,“ nabízí se Eugenina spolubydlící Rachel.

„Takže Číňani se při oslavách Nového roku neválejí opilí na ulici s utrženýma končetinama po tom, co nestihli včas odhodit zapálenou petardu?“ sonduju. „Bez ohňostrojů se Nový rok neobejde, ale s alkoholem to v Číně nepřeháníme. Nový rok slavíme v rodinném kruhu a my mladí dostáváme od starší generace červené obálky s penězi,“ popisuje Eugene a mezitím servíruje dezert. Sladkou tečku novoročního menu představují bochánky z rýžového těsta s arašídovou náplní. „Co je uvnitř?“ vyzvídá Kursat. „Neboj, není v tom vepřové,“ uklidňuju ho. „Chutná to zajímavě,“ hodnotí Turek zákusek. „V pozitivním, nebo v negativním slova smyslu?“ rýpám si do něj. „Někde uprostřed,“ odpovídá a čínští spolustolovníci propukají v hurónský smích.

Den třináctý

Nevzdávám se ideálu, že studijní pobyt má vypadat jako poznávací zájezd s Čedokem, a spolu s Kursatem se účastním prohlídky Södermalm, jednoho ze čtrnácti stockholmských ostrovů. Náš průvodce se jmenuje Zenid, ale klidně ho prý můžeme oslovovat Deniz. Naše putování začíná u budovy národního muzea, ve které ale v 17. století sídlil soudní dvůr, k čemuž se váže zajímavý příběh. „Dnešní Švédsko je rájem pro gaye, lesbičky a transgender komunitu, v roce 2002 jsme třeba legalizovali homosexuální manželství. Nebylo to tak ale vždycky. Švédsko 17. století proslulo jako striktní náboženská země. V 17. století v této čtvrti žila žena jménem Lisbeth, která opustila svého muže a děti, začala nosit mužské oblečení a všechny přesvědčila, že je muž. Pak se zamilovala do jiné ženy a vdala se. O svatební noci její manželka ale zjistila, že Lisbeth nemá tu klimbající se věc mezi nohama, žalovala ji u soudního dvora, který právě vidíte, a ten nechal Lisbeth popravit,“ vypráví Zenid.

Brouzdáme kouzelnými uličkami dnes módní čtvrti Södermalm a napjatě posloucháme výklad o děsivých čarodějnických procesech, které se v nich v 17. století odehrály. Pak dokonce míjíme mateřskou školku pojmenovanou po katovi a ponurou atmosféru se Zenidovi daří rozčeřit až na konci procházky, kdy se zastavujeme před domem, v němž ve zfilmované verzi detektivky Muži, kteří nenávidí ženy bydlela hlavní hrdinka, která se shodou okolností taky jmenovala Lisbeth. „A na závěr něco příjemnějšího. Povím vám o kulturní instituci, bez níž se nikdy nestanete pravým Švédem. Jedním slovem – fika. Výraz fika Skandinávci používají, když mluví o kávě a něčem sladkém k zakousnutí. Ve tmě, která tady v zimě vládne, se bez fika neobejdete. První fika si Švédové dávají hned ráno a přes den jich zvládnou klidně pět,“ vysvětluje průvodce. Jelikož po dvouhodinovém pochodu mrazivým městem už necítíme nohy ani ruce, fika nám přijde vhod, takže směřujeme do jedné z útulných kaváren, kde vaří i mé milované flat white. Začíná se mi ve Stockholmu docela líbit.

Tomáš Maca
Tomáš Maca (Články)
Byl youtuber dřív, než to bylo cool. Vystudoval žurnalistiku a sociologii a je vášnivý (i když často neúspěšný) sběratel lajků.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*


Rozhoupali jsme se k nové publikaci. Objevte s námi Svět 3.9 Koupit