Nejnovější

Markéta Kutilová: V Sýrii nejsou hodní a zlí vojáci

Foto: Archiv Markéty Kutilové

Novinářka a humanitární pracovnice Markéta Kutilová pracovala v Lidových novinách, její články a reportáže ze zemí třetího světa publikovala mnohá česká média. Působila jako projektová koordinátorka na zahraničních misích Člověka v tísni (Írán, Srí Lanka, Haiti), v Demokratické republice Kongo zakládala projekty na pomoc znásilněným ženám a dětem. Spolu s Lenkou Klicperovou několikrát vycestovala do válkou sužované Sýrie.

Jak vypadá den uprostřed občanské války v Sýrii?

Já bych nepoužívala slovo občanská válka, protože v Sýrii se rozhodně neodehrává občanská válka. Tahle válka není záležitostí samotných Syřanů. Sýrie se za dobu trvání celého konfliktu stala hřištěm mocností. O tom, jak se ta válka bude vyvíjet, rozhodují okolní státy a mocnosti – Rusko, Írán, Turecko, Spojené státy americké, Katar a Saúdská Arábie. V počátku to byla občanská revoluce, ale potom se to zvrhlo ve válku, kde jde o zájmy jiných zemí než Sýrie.

A jak tedy vypadal Váš den na tomto mocenském hřišti?

Záleží, jestli takový den trávíme mezi civilisty ve městě, kde je normální život, nebo se rozhodneme jet na frontovou linii. Mezi civilisty vstáváme brzy ráno, posbíráme si potřebné věci k naší práci a snažíme se být co nejdříve mezi lidmi. Ti nás hned zvou k sobě domů na čaj, na snídani a my tak každé ráno skončíme u někoho doma. Pojíme s nimi čerstvé chlebové placky s olivovým olejem, protože si tam skoro každá rodina lisuje svůj vlastní olivový olej, popíjíme u toho čaj a povídáme si rukama nohama. Za nimi totiž s Lenkou (Klicperovou – pozn. red.) chodíme bez překladatele. Následuje schůzka s naším překladatelem a průvodcem a s ním máme nějaký program na určité téma, které si určujeme hlavně my. Může to být například dětská práce nebo se chceme potkat s rodinou, která se vrátila z Německa, nebo naopak, která se do Německa chystá. Takhle jezdíme po těch rodinách, bavíme se s lidmi, a pokud je čas na oběd, tak většinou jdeme k někomu, kdo nás k sobě pozve. Velkou část dne strávíme vyřizováním různých povolení. Třeba když chceme jet na frontu, potřebujeme povolení, musíme se někde registrovat a vypisovat papíry.

Markéta Kutilová, Lenka Klicperová a kurdské bojovnice
FOTO: Archiv M. Kutilové

Když jste byla na té frontě, nebo možná i mezi civilisty, byla jste někdy v přímém ohrožení života? Nebo v situaci, kdy jste se tak cítila?

Určitě. To se nám stalo xkrát, zejména na těch frontách, kde nikdy nevíte, do čeho přijedete. Proto vždy, když jedeme na frontu, máme ozbrojený doprovod, milice. Jeli jsme na frontu v Abdulaziz mountains a najednou jsme se dostali do místa, kde byly všude kopečky a velitel našeho doprovodu říká: „Tak všude na těchto kopcích je to obsazené Islámským státem a je hodně pravděpodobné, že nás za chvíli budou ostřelovat, takže tady máte kalašnikovy, abyste se mohly bránit, protože když nás začnou ostřelovat, my zastavíme, vyběhneme z auta a budeme se krýt za tím autem.“ To jsou situace, které fakt nejsou příjemné.

A došlo k tomu?

Naštěstí ne. Ostatně to bych byla mrtvá, protože já se zbraní neumím, já se jich bojím. Dostali jsme se ale do jiné situace, kdy nám IS ostřeloval auto raketami Misak íránské výroby, které jsou naváděny termovizí a jdou za teplem toho auta. V té chvíli náš řidič auto zastavil. Chtěl, aby motor vychladnul. Hrálo se opravdu o život a vteřiny, jak se rozhodneme a jak budeme reagovat. Přikázaly jsme mu jet dál, protože jsme byly opravdu na dostřel, a jak jsme jeli, některé střely dopadaly těsně za auto. Naším cílem v té chvíli bylo dostat se za horizont, a ne čekat, až vychladne motor auta. To jsou přesně ty momenty, kdy nesmíte zpanikařit, musíte zachovat chladnout hlavu. My jsme naštěstí připraveny na stresové situace a jsme v nich často, takže nás nedokáže jen tak něco rozhodit. Lenka s vojáky odjela do té úplně nejpřednější linie, kde s nimi byla přímo pod palbou, a ocitli se dokonce v situaci, kdy proti nim stál tank IS, a to už fakt není sranda. Je to spíše o štěstí. Naposledy v Mosulu jsme byly na předměstí, kde to ještě od Islámského státu není zcela vyčištěné a víceméně každý tam může být sebevražedný atentátník, o kterém netušíte, jestli se odpálí, nebo ne. Nebo tam bojovníci IS vyjížděli v sebevražedných autech a odpalovali se. V takové situaci si dáváte pozor na každé auto.

Říkala jste, že jste tam poznala hodně lidí, o kterých jste při své další návštěvě zjistila, že mezitím zemřeli. Jak jste reagovala? Dá se na to zvyknout?

Moc se na to zvyknout nedá, vždycky nás to nějak zasáhne. Když jsme psaly první knihu, tak jedna kapitola byla věnována holce Hevi Džigard, se kterou jsme se poznaly, když jsme byly na frontě u Eufratu. Byla hrozně milá, udělaly jsme s ní rozhovor, měly její fotku v knížce a víceméně jsme se s ní skamarádily. Potom, když jsme vydaly tu knihu, jely jsme na frontu znovu a bojovnicím jsme ji ukazovaly. Jedna z nich při prohlížení těch fotografií začala brečet. Říkala, že to je její sestřenice Hevi, která je už mrtvá. To člověka zasáhne. Stejně tak příběh Rostama, německého bojovníka za svobodu, se kterým jsme se tam poznaly. Byl to hrozný týpek. Vyprávěl nám historky, které jsme také daly do knížky, a při naší další návštěvě zrovna zemřel rukou bojovníků IS. Nejhorší na tom je, že to jsou zbytečně zmařené lidské životy. To ani nemluvím o pohřbech. Při nich jsou cítit obrovské emoce, všichni brečí a hlavně je to spousta mladých lidí.

Existuje v tomto konfliktu, podle Vás, nějaký skutečný „good guy“? Podle Amnesty International se i Kurdové dopouští válečných zločinů, a to byli dlouhou dobu za jedny z těch „hodných“.

Ne, nejsou tam hodní a zlí vojáci. Jsou tam maximálně horší a lepší. Nejvíce lidských životů ve válce v Sýrii má na svědomí prezident Bašár Asad, kterého teď podporuje Rusko, Írána a libanonský Hizballáh. V jeho armádě navíc bojuje stále více žoldáků, například z Afghánistánu a Íránu. Obecně nejhoršími skupinami jsou Islámský stát a různé džihádistické organizace, jako třeba An-Nusra a podobně, které také mají podporu zvenčí, zejména z Turecka, Kataru a Saudské Arábie, tyhle země mají totiž taky své zájmy Sýrii. My jezdíme ke Kurdům a samozřejmě k nim máme nějaké sympatie, ne že ne, přeci jen je to pořád nejdemokratičtější síla v Sýrii, byť nejsou demokratičtí. Snažíme se na ně pořád nahlížet optikou novináře, který si zachovává určitý odstup a snaží se být objektivní. Jsme kritičtí vůči jejich režimu, vůči napojení na PKK (Strana kurdských pracujících), vůči tomu, že ten režim v poslední době přitvrzuje (začali zatýkat politické vězně, novináře) a mluvíme o tom.

Foto: Archiv M. Kutilové

I s nimi?

S některými. Tam je totiž složité najít lidi, kteří k vám mluví otevřeně, nelžou vám a nemluví v propagandistických heslech a ve snaze zakrývat nebo přibarvovat skutečnost. Máme pár takových, opravdu je spočítám na prstech jedné ruky, kteří k nám jsou otevření a říkají nám věci na rovinu. Získat si jejich důvěru bylo velmi složité. Byly jsme tam třikrát a dlouho jim trvalo, než si uvědomili, že nemá cenu nám lhát, protože víme, jak to tam funguje. Z nich se staly nedocenitelné kontakty.

Změnila se za tu dobu taktika bojů na jednotlivých stranách?

Posun jsme zaznamenaly určitě. Poprvé jsme tam byly v roce 2015 v létě, to jsme byly opravdu šokovány. Oni bojovali pouze s primitivními lehkými zbraněmi, a pokud jsme viděly nějaký transportér, tak to nebyl žádný obrněný vůz, ale pouze dodávka, kterou si sami oplechovali. Nebyla tam žádná těžká vojenská technika. Při druhé návštěvě už někteří měli lepší zbraně než staré kalašnikovy, třeba i nové americké M16. Vysvětlovali nám, že to bylo hlavně tím, že se jim podařilo ukořistit spoustu zbraní od IS, protože to je taková jejich povinnost, že když někoho zabijete, vezmete mu jeho zbraň jako trofej. Je to v podstatě důležitější, než ho zabít. Takže ti, kteří ty lepší zbraně měli, je ukořistili od bojovníků IS. Ale viděli jsme i více těžké vojenské techniky, takže jde vidět i nárůst finančních zdrojů, které mohli využít na černém trhu, kde obchodují s obchodníky se zbraněmi, nebo, a to je pro tuhle válku typické, ty válčící skupiny, které proti sobě bojují, si to mezi sebou navzájem prodávají. Stalo se i to, že Svobodná syrská armáda dostala zbraně od USA, ale za chvíli už žádné neměla, protože je rozprodali. Peníze vládnou i této válce. Potřetí už to byla úplná změna. Viděly jsme více tanků, těžké techniky, lepších zbraní, ale to je důkaz, že se do toho vložily Spojené státy.

Na své přednášce jste říkala, že v syrském Kurdistánu jsou Američané, ale vy jste je nemohly kontaktovat nebo s nimi jinak komunikovat, nebo je dokonce fotit.

Jsou tam přítomni Američani. Novináři i místní lidé však mají zákaz se k nim jen přiblížit. Všichni ale ví, že tam vybudovali dvě letiště, vojenské základny. My je i vidíme na vlastní oči, třeba na několik desítek metrů, ale nesmíme je za žádnou cenu vyfotit.

Co by se stalo, kdybyste je vyfotily? Vymazali by vám paměťové karty?

Kdyby někdo viděl, že jsme je vyfotily, tak ano. Říkal nám to právě jeden místní novinář, který dělá pro BBC, že se s nimi dal do řeči. Vykládali si asi patnáct minut a byli hrozně přívětiví a dovolili mu je mezitím fotit, a nakonec ho požádali o společnou fotku. On jim půjčil foťák a oni mu všechno vymazali, nahlásili ho veliteli a on kvůli tomu skončil ve vazbě. Proto si to nikdo nedovolí, je to docela riskantní. Například náš průvodce, když vidí Američany, nás upozorňuje, ať koukáme jinam, že do vazby sice nepůjdeme, ale on ano.

Před dvěma týdny jste se vrátila z Mosulu. Přicházejí zprávy o tom, že IS přešlo do ofenzivy a používá stále více sebevražedných atentátníků. Je to poslední křeč před smrtí? Mohou ještě uspět?

Je to vlastně jasná taktika boje. Oni věděli, že jim nezbude nic jiného, než se stáhnout do centra Mosulu, takže se na to docela dobře připravili. Byli připraveni, že jich tam zůstane několik tisíc (1–3), a věděli, že jim zůstane centrum, o které budou bojovat vlastně až do smrti, a proto si ho podtunelovali. Mají tam sebevražedné atentátníky a snipery. Jinou taktiku ani zvolit nemohli, je to totiž obrovské město plné civilistů, ve kterém se nedá bojovat vybombardováním nebo tanky. Samozřejmě spousta džihádistů z města odešlo, začala se totiž stahovat smyčka a zůstalo tam nějaké jádro, ostatní se stáhli do Sýrie, a je otázka, jak dlouho se s tím jádrem bude muset bojovat, protože oni tam jsou odhodláni umřít. Využívají auta, jak už jsem říkala, a zneužívají civilisty, a to tak, že je připoutají k volantu a oni musí jet někam, kde je odprásknou. To není tak, že až jim dojdou bojovníci, bude konec. Využívají civilisty, kterých je tam přes půl milionu.

Existuje světlá budoucnost pro celý region? Co vlastně můžeme očekávat, až IS padne, na základě například nálad místních a vašich zkušeností?

Problém je ten, že to vůbec není jen o IS, jen se to tak zjednodušuje, aby to pro Západ bylo srozumitelnější. Navíc IS má vymakaný PR a jsou známí svou brutalitou, takže články o nich mají obrovskou čtenost, ale nejsou tím největším problémem. Tím je obrovská různorodost, náboženská a etnická, jelikož tam je spoustu náboženských skupin, které jsou proti sobě znepřátelené. Sunnité, šíité, jezídové, křesťané, alávité, kteří jsou často znepřátelení nábožensky, ale do toho se vkládá ještě ten etnický faktor. Kurdové se nemají rádi s Araby, jezídové s Araby, křesťané s Araby, Kurdové uvnitř sebe, stejně tak Arabové. Do toho mixu náboženských a etnických konfliktů připočítáte boje o zdroje, které jsou obrovské, jedny z největších na světě, stejně tak zemní plyn. Navíc se zapojí mocnosti jako Rusko, USA, ale i ty sousední, regionální mocnosti, jako je Turecko, Saudská Arábie, Katar. Ti všichni mají zájmy zrovna v té jedné oblasti Blízkého východu. Takže ne, ještě dlouho tam klid nebude a světlá budoucnost je v nedohlednu. Možná se ukončí válka, bude tam nějaký mír, ale ten region je nesmírně výbušný. Vezměte si Irák. Tam je u moci šíitská vláda, šíité teď porazí ten sunnitský IS a co bude s tím sunnitským obyvatelstvem, které na tom území je? Je pak jen otázkou času, kdy tam zase vykvete skupina, které povede odboj proti těm šíitům, kteří je samozřejmě budou nějak utiskovat. Do toho tam máte regionální supervelmoc Írán, který se teď do toho aktivně zapojil jak v Iráku, tak v Sýrii, a Írán má obrovské zdroje ropy. Teď uvidíme, jak se vyvinou vztahy mezi Íránem a USA, které se oteplují. Do toho máte Turecko, úplně nevypočitatelný režim, který přituhuje. Další superpower v regionu, která má v Iráku už dnes taky základnu kousek od Mosulu, je v Sýrii, ovládá část severní Sýrie, co oni. Je to prostě strašný galimatyáš a nemyslím si, že tam bude klid.

FOTO: Archiv M. Kutilové

Máte dceru, zná rizika Vaší práce? Nebo spíše, jakým způsobem se s dcerou o Vaší práci bavíte?

Rozumí tomu, že maminka jezdí do Sýrie, že tam je válka. Občas vidí naše reportáže a chápe, že válka je špatná a děti se v ní mají strašně špatně, nemají své pokojíčky, své domy. Snažím se jí to vysvětlovat úměrně jejímu věku, ale rozhodně nejsem typ rodiče, který by se jí snažil něco skrýt. Myslím, že roste do světa, ve kterém války jsou a budou, a od malička, úměrně věku, je dětem potřeba jim tu realitu, ve které budou žít, ukazovat, a ne zakrývat, jako by to nebylo. Naštěstí mám inteligentní dítě, které chápe, že to je moje práce. Poprvé se mě ptala, jestli jedu do Sýrie jíst sýry, a teď už se neptá, protože ví, že jedu někam, kde je válka. Často mluví o tom, že píšu knihu o Sýrii, pokud vidí videa nebo fotky ze Sýrie, tak okamžitě hlásí, že to je Sýrie, už to pozná. Teď, když jsme byly v Praze v metru, koukala na mapu metra a ptala se mě, kde je Sýrie, takže je toho svým způsobem neustále plná. Jezdí se mnou občas na přednášky, hodně se o tom bavím a ona je u toho, protože tomu nemůže uniknout.

Změnily tyto Vaše zkušenosti nějakým způsobem Váš pohled na svět?

Zásadně. Myslím, že všechny války a všechny konflikty, kde jsem kdy byla, zásadně formovaly i mé vidění světa. Přišla jsem o strašně moc iluzí. Do Sýrie jezdíme už dva roky a teprve teď ji začínáme trochu chápat, a to říkám trochu. I pro nás je to neskutečný rébus a rozhodně to hodně změnilo mé vnímání světa. Člověk si tam daleko více uvědomí, jak mocné jsou supervelmoci a jak dokáží svět ovládat a řídit a ty malé na nich závisí. Tak nějak furt cítím jakousi bipolarizaci světa na USA a Rusko. Ačkoli tam hrají regionální velmoci také nějakou roli, stejně záleží na tom, jestli jsou na straně Ruska nebo USA. A to nemluvím ani o tom pocitu nicotnosti lidského života nebo civilisty. My si myslíme, že hrají roli nějaká lidská práva, že to lidstvo už je nějak daleko v tom 21. století, že každý lidský život má nějakou hodnotu. Tyhle všechny ideály jsou bullshit. Ten lidský život civilisty neznamená vůbec nic. Já si vždy představím, jak hrají Putin s Obamou šachy, kdy my jsme figurky, a oni si říkají: „Tady sice „zařve“ deset tisíc civilistů, ale budu se potom moct dostat tam a tam, tady máme v cestě tohle a tohle.“ Samotný život pro ně prostě nic neznamená.

FOTO: Archiv M. Kutilové

Teď se zase tedy vymění hráči a místo Obamy nastoupí Trump. Jak na tohle reagovali lidé v Kurdistánu?

Právě v té době, kdy jsme tam byly, probíhaly americké volby a Kurdové jsou s výsledkem spokojeni. Věří, že bude méně politikařit a bude více muž činu, podpoří je a pokvete mezi nimi obchod, jelikož je to vlastně byznysmen. Taky říkali, že už před volbami Trump vyslal do této oblasti své lidi a ti už něco vyjednávali. Kdo ví, jestli se jim to splní.

Pořádáte sbírku SOS Kobani, kde jste pro nemocnici zajistily potřebné léky, v jiné vesnici jste vybudovaly provizorní školu… Plánujete další podobné projekty?

Naším cílem bylo podporovat hlavně školy. Nechaly jsme vyrobit 500 školních lavic, podporujeme školu u Eufratu, která byla zničená IS a nakoupili jsme tamním žákům a dětem, které bydlí ve stanech, zimní bundy. Cítíme, že v Kobani už nás není tolik potřeba, protože se to tam víceméně stabilizovalo, a myslíme, že do budoucna bude potřeba naší pomoci jinde. Konkrétně ve městě Manbidž, které bylo dva roky pod IS, je úplně zaminované a přes dva tisíce lidí se stalo oběťmi těchto min. Jsou totiž nastraženy přesně na civilisty. Jsou umístěny v ledničkách, postelích, na záchodech, v dětských kolébkách a všude venku. Proto tam jsou stovky lidí, kteří nemají ruce, nohy. A potom je tam spousta lidí, kterým IS usekal ruce kvůli krádežím. Problém je ten, že tam nemáte vůbec žádnou možnost sehnat protézy. Do Turecka vás nepustí a nejbližší protézy jsou až v Damašku, tam se nemají lidi šanci dostat, jelikož je v cestě IS. Takže my intenzivně pracujeme na nějakém způsobu, jak jim to zajistit. Například, aby tam nějaký Čech, specialista, odjel a naučil výrobu tamní doktory protézy vyrábět. Zároveň se snažíme o zajištění dodávek potřebných materiálů aspoň pro vyrobení základních protéz. Teď jsme se tam snažily dovézt kamion s nějakým lékařským vybavením, ale nedostaly jsme potřebné povolení a zdá se, že ho ani nedostaneme, protože Turecko svou hranici uzavřelo a vztahy mezi syrskými a iráckými Kurdy jsou špatné. Iráčtí Kurdové nám nechtějí povolit přes hranice transportovat. Je to zase politická věc, na kterou doplácejí civilisté.

Jan Žabka
Jan Žabka (Články)
Zatím studuje žurnalistiku na FF UP a píše blog Žabkův rybník. Ve svém městě pomáhá s fungováním Parlamentu dětí a mládeže města Ostravy. Podle některých se jedná o aktivního blbečka. Prý nesnáší zbytečnosti.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*