Nejnovější

Rektor UP Miller: Je nutné jasně a nekompromisně stanovit meze, za které už nechceme jít

České univerzity nejsou jen vzdělávací a výzkumné instituce. Patří jim nezpochybnitelný hlas a důležitá role ve veřejném prostoru. Na několik otázek jsme se zeptali Jaroslava Millera, rektora Univerzity Palackého v Olomouci.

Doba je neklidná, lze ji podle vás nějak pojmenovat?

Dnešní dobu bych charakterizoval pomocí těchto slov: strach, vnitrospolečenská rozpolcenost a relativizace demokratických hodnot. Strach je pochopitelná a přirozená reakce na dění ve světě okolo nás. Rozpolcenost je dána tím, že spolu nedokážeme mluvit. Jedním z důsledků obojího je také zmíněná relativizace demokratických hodnot. Komunikace s lidmi jiných názorů je podmínkou sine qua non proto, abychom se domluvili na elementárních předpokladech dalšího fungování české společnosti. Pokud se konsensuálně shodneme, že demokracie a svoboda jsou pro nás klíčové hodnoty, vše ostatní může být podrobeno diskusi. Vlastně si nedokáži představit, že by se o klíčových problémech, jejichž řešení rozhodne o tom, jak budeme žít v budoucnosti, nevedla celospolečenská debata. Pro mne zásadní otázka zní: jak by měla reagovat Univerzita Palackého, od níž se pohyb ve veřejném prostoru přirozeně očekává? Logická odpověď je nasnadě: Měli bychom komunikovat o podstatných otázkách, jak dovnitř univerzity, tak směrem k veřejnosti. A těší mne, že jsme například k žhavému tématu uprchlické krize zorganizovali skutečně vysoký počet akcí, veřejných debat i přednášek.

Jak vnímáte současný nárůst nacionalismu? Nově se také objevuje pojem „vlastizrádce“ – třeba i v běžném hovoru. Jak to na vás působí?

Tohle slovo se objevovalo ve veřejném prostoru i v minulosti – například T. G. Masaryk si užil své v době hilsneriády nebo bojů o rukopisy. Ta vzedmutá vlna, kterou někteří nazývají vypjatým vlastenectvím a jiní zase nacionalismem, je do jisté míry právě důsledkem atmosféry strachu, který ve společnosti panuje. V zásadě máme dvě možnosti. Buď se necháme zmasírovat panikou, vykopeme hluboké vnitrospolečenské příkopy a v (zatím) relativním bezpečí střední Evropy porazíme poněkud bizarně sami sebe a popřeme posledních 25 let našeho (byť jistě ne ideálního, ovšem velmi snesitelného) politického vývoje. Druhá alternativa nastane v případě, že budeme schopni dospět ke kompromisnímu konsensu například v otázce migrace, který by nám dovolil ochránit naše bezpečí a zároveň by nám umožnil pomoci potřebným. Společenský konsensus je ovšem nutný i v řadě jiných otázek, týkajících se závažných klimatických změn nebo terorismu. Ke všem se musíme postavit čelem, protože oblíbená česká hra na schovávanou v těchto případech k řešení nepovede.

Naznačil jste, že nechcete, aby například Eva Hrindová byla spojována s UP. Paní Hrindová se často negativně vyjadřuje, mimo jiné, na vrub univerzity, na blogu například napsala: „Akademická půda je dnes prostorem pro aktivisty, prostorem pro potlačování názorů, není svobodná. Studenti s odlišnými názory se bojí projevovat, protože mají oprávněný strach ze šikany. Atmosféra je podobná té v době komunismu.“ Co na to říkáte?

Pokud vím, paní Hrindová s Univerzitou Palackého nijak spojena není, takže v tomto ohledu není o čem hovořit. Musím ale suše odvětit, že dotyčnou dámu neznám, nikdy jsem s ní nemluvil a zřejmě jsem ji nikdy ani neviděl. Vrozená slušnost mi proto brání vyslovovat kategorické soudy o lidech, o jejichž názorech jsem si mohl udělat velmi mlhavou představu pouze prostřednictvím asi dvou náhodných textů, které mi přinesli kolegové. Navíc, vzhledem k pozici, kterou momentálně zastávám, disponuji mnohem menší autonomií vyjadřování. I proto si v tomto směru ukládám zdrženlivost. Nicméně pokud má paní Hrindová výše uvedený názor, jedná se bezpochyby o silný výrok, který by měl být doložen konkrétními a stejně silnými důkazy. V opačném případě jde o bezobsažnou a irelevantní výpověď, kterou nemá cenu se zabývat. S čistým svědomím mohu říci, že na UP se snažíme až úzkostlivě podporovat pluralitu názorů, samozřejmě v mantinelech demokratické a věcné diskuse. Snad nemusím dodávat, že názorová výměna je vždy podřízena určitým pravidlům, jinak nejde o svobodnou diskusi, ale anarchii. Navíc máme na UP etický kodex, který se k těmto záležitostem rovněž vyjadřuje.

Jedním z kritiků aktivit UP a zároveň dosti názorově vyhraněným člověkem je Martin Konvička. Kde je podle vás hranice mezi osobním názorem a rolí akademika?

Odpovím konkrétním příkladem. Asi před měsícem jsme zachytili na univerzitě několik emailů a facebookových statusů, které byly vysoce nepřátelské a agresivní vůči zahraničním studentům. Přesně tato situace mne přinutila k výroku, že takovýto typ xenofobie nelze tolerovat. Na naší akademické půdě jsou studenti a zaměstnanci asi pětasedmdesáti národností, a proto je vzájemná dobrá vůle a koexistence absolutně nutná. Pokud bychom, byť zatím slovní, agresi tolerovali, přijdeme o možnost lákat do Olomouce motivované zahraniční studenty a vědce, a univerzita již nebude konkurenceschopná. Přestaneme být svobodným prostorem, kterým se snažíme zůstat. Tady asi dospíváme k mezím tolerance a k rozdílu mezí otevřenou diskusí a pocitem, že lze útočit a urážet kohokoliv paradoxně právě s bizarním odkazem na svobodnou diskusi.

Martin Konvička přednáší na Jihočeské univerzitě, je to podle vás v pořádku, souhlasíte s postojem tamního rektora?

Cítím potřebu se pana rektora Grubhoffera zastat, protože je ve velmi nezáviděníhodné pozici. V posledních takřka dvou letech jsem měl možnost jej poznat v různých situacích a velmi si ho osobně vážím jako demokraticky smýšlejícího a slušného, přátelského člověka. Na většině univerzit mají právo rozhodovat o pracovněprávních záležitostech děkani jednotlivých fakult, nikoliv rektor. A pokud vím, pan Konvička je zaměstnancem Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Já si tedy nechci osobovat právo vynášet soudy o tom, jak by se měl pan rektor Grubhoffer zachovat.

Myslíte si, že prezident Zeman prospívá vzdělanosti a akademickému prostředí?

Po pravdě řečeno nevím, protože pan prezident nepřichází s akademickým prostředím takřka do styku. Dokonce mi připadá, že se od něj vědomě separuje.

Jako jeden z rektorů jste přijal záštitu nad „skutečnou oslavou“, která se konala týden po 17. listopadu. Jak hodnotíte přístup pana prezidenta Zemana k oslavám?

Musím rozdělit názor Jaroslava Millera jako soukromé osoby a Jaroslava Millera jako rektora univerzity. Prezidentovo rozhodnutí obklopit se lidmi, které značná část společnosti považuje za ne úplně konformní s hodnotami demokratické společnosti, považuji za nešťastné. Je jistě věcí svědomí pana prezidenta, s kým se rozhodne vystupovat na veřejnosti. Co se týče 17. listopadu, jsem přesvědčen, že při dobré vůli by se jistě našlo řešení, jak studentům umožnit položit květiny na Albertově. Nicméně dobrá vůle v tomto případě očividně absentovala, nevím proč. Bohužel jsem se z vážných rodinných důvodů nemohl účastnit náhradní akce o týden později, ačkoliv bych jinak do Prahy přijel velmi rád.

Náš pan prezident mluví o „opinion leaders“ a „opinion makers“. Myslíte si, že někdo takový skutečně existuje?

Dávám přednost termínu „opinion leader“. Pro mne jde o člověka, který pozitivním příkladem, velkorysostí, silnou, racionální a věcnou argumentací, intelektuální výbavou i osobním nasazením úspěšně vystupuje ve veřejném prostoru a dokáže obhájit své postoje v kritické diskusi. Druhý termín „opinion maker“ mi příliš zavání pasivním přijímáním názorů a napodobováním někoho jiného.

Můžeme také slyšet negativní hlasy vůči elitám, novinářům, kavárně, intelektuálům… Ať už je to z úst prezidenta Zemana nebo odjinud. Co si o tom myslíte?

Tahle strategie je obnošená vesta. Hledání vnitřního nepřítele, prostřednictvím jeho symbolické definice a poukázáním na něj. Do obrazu nepřítele se ve středověku velmi dobře vešli židé, u protestantů katolíci a naopak. Cílem je většinou mobilizovat obyvatelstvo, a to platí i dnes. Ať už je nepřítelem takzvaná pražská kavárna (tedy v méně sofistikovaném překladu skupina povalečů, kteří údajně nedělají nic, ale chtějí určovat tón diskuse), jakkoliv definované elity nebo takzvaní „sluníčkáři“. Vytváření obrazu nepřítele je jedním z příčin rozpolcenosti, o které jsme se zmínili výše, a dílem je to odraz neurózy, která českou společnost momentálně trápí. Bohužel právě podobný postup se může velmi lehce přetransformovat do násilí a nenávistných projevů. Sdílím obavu, že lidé a uskupení, která se symbolikou vnitřního nepřítele pracují a snaží se s její pomocí získávat politické body, si možná ne úplně uvědomují, že si zahrávají s ohněm. Anebo, ještě hůře, si to uvědomují velmi dobře. I proto bych byl rád, kdyby se univerzity – konkrétně mluvím za Univerzitu Palackého – snažily situaci spíše uklidňovat než jitřit.

A nejsme vlastně příliš útlocitní a zjemnělí? Demokracii máme. Například Václav Bělohradský v rozhovoru v podstatě uvedl, nebo jsem to vyčetl mezi řádky, že si nemusíme příliš stěžovat.

Viděno globálně a optikou konce roku 2015 jsme opravdu společností šťastnou a zatím stabilní. Doufejme, že nám to vydrží. Za posledních 25 let jsme si užívali relativní svobody, relativní demokracie, neměli jsme válku ani žádné sociální nepokoje, což je obrovská devíza. Právě na sociální soudržnost můžeme být hrdí. Nemáme – opět z globálního hlediska – žádné výrazné rozdíly v příjmech mezi takzvanými elitami a sociálně nižšími skupinami obyvatelstva. To je nepochybně jedna z věcí, které dělají tuto zemi spokojenou a na které lze založit alespoň elementární konsensus. Ohrožení výše zmíněných hodnot ale pro mne představuje jasnou mez, za kterou nesmíme jít, jinak se zničíme sami a žádnou vnější hrozbu k tomu nebudeme potřebovat.

My vám mnohokrát děkujeme za rozhovor.

Když už spolu vedeme rozhovor v průběhu adventu, rád bych všem popřál hezký adventní čas a pěkné a spokojené Vánoce!

Spoluautor: Tomáš Pika

Ondřej Krupčík
Ondřej Krupčík (Články)
Názory autora nevyjadřují názory autora.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*


Rozhoupali jsme se k nové publikaci. Objevte s námi Svět 3.9 Koupit