Jarda Konáš: Na žádnou práci, kterou mi někdo nabídl, jsem neřekl ne

Populární internetový bloger, publicista, hudebník, producent a kritik. To je jen několik odvětví, kterým se Jarda Konáš věnuje. Pro jedny je tento člověk hrdinou, pro druhé zase postrachem. My jsme s ním probrali jeho dráhu hudebního kritika.

Co tě vůbec vedlo k tomu, že ses začal věnovat hudební kritice? Přijde mi, že je to dost nevděčné povolání.

Já jsem dělal dlouho koncerty – hrával jsem a pořádal jsem je. Po koncertě jsme s klukama vždycky sedli a povídali jsme si o hudební scéně. Časem mě napadlo psát o tom blog, který jsem začal vydávat už v září 2011. No a potom už to šlo samo. Lidé to začali číst, začaly chodit první nabídky a po čtyřech letech to vypadá takhle.

Tím se dostáváme k Hudebním masakrům. Byl to tvůj nápad, nebo s tím přišel někdo jiný?

Jedná se o můj nápad. Začalo to jako taková kratochvíle pro zábavu kamarádů. Já jsem hlavně vůbec nečekal, že se tímhle budu někdy živit. Vlastně jsem se nikdy nechtěl živit ani jako hudební novinář. Do pětadvaceti jsem dělal úplně v jiném oboru. Pracoval jsem ve výtvarném umění, což je od muziky hodně daleko. Ale nakonec mě to chytlo natolik, že jsem si řekl – tohle je prostě práce, která je skvělá.

Asi tomu dost pomohlo taky to, že ses dostal z „pouhého“ blogu na internetovou televizi Stream.cz. Nabídka přišla od nich, nebo ses sám nabídl, že pro ně budeš Masakry točit?

Já se řídím takovým jednoduchým pravidlem. Na žádnou práci, kterou mi někdo nabídl, jsem nikdy neřekl ne. Když mi napsali z ČiliChili, že pro ně mám psát – řekl jsem jo. Když se ozvali ze Streamu, abych pro ně točil Masakry, zase jsem jim na to kývl. A to samé platí pro Headliner. Když mi Dany Stejskal nabídl, abych s ním dělal časopis, souhlasil jsem. To je základní pravidlo – neříkat ne práci. To se prostě nesmí. Jako novinář je dneska vážně těžké sehnat uplatnění. Abych se ale vrátil k otázce – Stream oslovil mě. Sledovali můj blog a řekli, že by to rádi zkusili jako video.

Vzpomeneš si na největší hudební masakr, který jsi našel a který ti utkvěl v paměti?

Určitě kapela Nightpoison. Plzeňáci, kteří ukradli záběry nějaké skupině z Japonska a sami sebe tam dosadili. Potom to dali na Youtube, jakože oni hráli v Japonsku. Na těch záběrech skákaly tisíce Japonek a oni si tam napíšou – Super atmosféra!

V roce 2012 jsi začal udělovat ceny Zlatý David. Proč zrovna Zlatý David?

Váže se to na Michala Davida. Michal David totiž tvoří určitou úroveň, podle které lidé hodnotí, co je dobré a co ne. Ve chvíli, kdy uslyší, co máme v té anketě, tak sprásknou ruce a řeknou: „Zlatej Michal David“. Takhle to vzniklo.

Napadá tě nějaký bizár, který jsi zažil na Zlatém Davidovi?

Pro mě byl asi největší bizár to, že na Zlatého Davida přišli Walda Gang a nevyhráli to. Takže tu cenu nepřevzali. Už se chystali, jak se budou fotit do novin, a nakonec nic.

Vraťme se ještě k Hudebním masakrům. Konkrétně k dílu o Alexandrovcích. Po něm se objevila spousta nenávistných komentářů. Jak to hodnotíš?

Hodnotím to tak, že jsem naštval pár bolševiků.

Našel se nějaký vyloženě nenávistný komentář?

Jasně, že jsem agent placený USA a podobně. To už je dneska běžné. Navíc k dnešní době se to vztahuje o to více, protože podle mě je společnost evidentně na jehlách. Když viděli, že mám něco proti Alexandrovcům, ohradili se proti tomu.

V rozhovoru pro internetový server Galerie-ne.cz jsi řekl: „Snažím se psát zdvořile, slušně, věcně a tak, aby to bylo právně nenapadnutelné.“ Už ses s někým soudil?

Jednou jsem byl nahlášený na policii za pomluvu. Nakonec jsem policistům vysvětlil, že ten článek vznikl na základě informací, ke kterým jsem se dostal. Policie si akorát zaznamenala, že jsem to napsal na základě dohledatelných informací a tu složku založili. To je všechno. Nikdy žádný jiný problém nebyl. Před soudem jsem zatím nebyl – to by prohráli.

Kde bereš pořád náměty na nové masakry?

Většinou mi je posílají diváci a čtenáři. Nebo když vyjde nějaký masakr – většinou má nad sebou nějakého producenta nebo agenturu, já si projedu stránku té agentury a najdu tam dalších deset masakrů, o kterých jsem nevěděl.

Jak hodnotíš současnou českou hudební scénu?

Na klubové úrovni to žije dobře. Jsou pořád kluci, kteří mají chuť zakládat kapely. Co se týče mediální scény, tak ta jde právě na ruku většinovému posluchači, který je konzervativní. Rádia a dramaturgové, kteří do nich vybírají písničky, jdou vlastně vtříc těm posluchačům, kteří chtějí poslouchat starou muziku, a to jim vyhovuje. Je to jednoduché – klubová scéna žije. Mainstream je bohužel zamotaný v nějakém konzervativním přístupu.

Ty se teda vymezuješ proti současnému mainstreamu?

To určitě ne. Mě baví mainstream, akorát mně vadí to, že lidé nepřijímají nové interprety a nové podněty. Protože existuje pop, který je dobrý, který je mladý, ale lidé ho neberou.

Na závěr se zeptám – co připravuješ pro fanoušky Hudebních masakrů? Co se na ně chystá v nejbližší době?

Blíží se nový Zlatý David. V zimě spustíme znovu hlasování – to je pro fanoušky Hudebních masakrů velká událost.