Informační přesycení jakožto moderní vězení pro zdravého ducha

Po většinu času lidské existence platilo, že rozhodnutí jednotlivce o tom, jaké informace si vpustí do vědomí, bylo svobodnou volbou. Dnes již toto tvrzení neplatí. V době, kdy jsme na všemi využívané komunikační síti při každé návštěvě ze všech stran zavaleni obrovským množstvím informací, je těžké najít oddych. Využívání internetu a sociálních sítí se stalo neodmyslitelnou součástí našich životů. Veškeré vědění světa, kterým můžeme díky internetu disponovat, kdykoliv si jen zamaneme, nikdy nebylo přístupnější. Sociální sítě nám mnohé dávají, avšak si ve stejné, ne-li větší míře, také berou. Jakou daň za tento informační blahobyt platíme?

Jsme ve škole, úkolů je mnoho, času je málo. Naše běžné činnosti se nám rozplývají pod rukama a náš mozek ne a ne se soustředit na učitelův výklad. Snažíme se, avšak s minimálním úspěchem. Naše myšlenky se rozbíhají různými směry a rozbíjejí naší schopnost koncentrace. Právě ta během svého sešupu dolů z kopce po cestě nabírá i svou kolegyni energii a společně pokračují dál do neznáma. Vzniká stres. Náš přetížený mozek nezvládá kvalitně pracovat. Vše se nám potom rozsypává, jsme nervózní, rozladění a trpí tím náš studijní a osobní život. Poznáváte se? Proč tomu tak je?

Moderním platidlem je naše pozornost

Sociální sítě fungují na stejné bázi jako obyčejné firmy, jejich cílem je generovat zisk. Sítě umožňují firmám za úplatu propagovat svoje produkty či služby pomocí (často nepřeskočitelných) reklam. Reklamy bychom si měli v ideálním případě zobrazovat co nejčastěji a co nejdéle. Proto vývojáři sociálních sítí vynalezli algoritmy, které mají za cíl nás co nejdelší dobu udržet přilepené na obrazovkách. Lidská pozornost se stává suverénním platidlem. Na základě našich zájmů si lajkováním a komentováním příspěvků nevědomky sami personalizujeme obsah, který konzumujeme tak, aby nám všechny v budoucnu zobrazované příspěvky hrály do noty.

Jedna zpráva střídá druhou, třetí video s roztomilými zvířátky střídá čtvrté, dopaminové receptory mají žně. Dopamin je hormon, který nás motivuje k plnění našich osobních úkolů a po jejich dokončení nás odměňuje pocitem štěstí. Avšak po několika hodinách bezmyšlenkovitého sledování krátkých videí, či čtením krátkých příspěvků se ho vyplaví tolik, že na běžné, každodenní činnosti už nám nezbyde žádný. Touha po pocitu štěstí nás nutí se na platformy neustále vracet. Přichází výkyvy nálad, pocit prázdnoty, apatie a motivace k běžnému fungování se vytrácí.

Klasická média se nesou vesměs ve stejném duchu jako média sociální, přičemž vůbec neplatí, že každá vyprodukovaná zpráva ze světa oplývá důležitostí a informační kvalitou. Spíše než na kvalitu se soustřeďují na kvantitu a atraktivitu zpráv a není tedy divu, že se denně setkáváme se zprávami čím dál tím více bulvárního charakteru s jediným cílem – upoutat pozornost a shrábnout zhlédnutí. Pozitivním či neutrálním zprávám se však dostává mnohem méně pozornosti než zprávám negativním a kontroverzním. Proto se každou chvíli dočítáme o vraždě, střelbě, teroristických útocích, hladomorech nebo týrání zvířat. Kombinací tohoto druhu zpráv a obrovského počtu médií, které je produkují, se na nás tato každodenní salva negativity rovněž podvědomě podepisuje. Upadáme do krize, klademe si otázku: „V jakém světě to proboha žiju?“ a naše představa o světě pomalu přechází na stranu hlubokého pesimismu. Vážně je okolní svět takový anebo je to spíše výběrem předkládaných informací? A vážně chcete, aby tyto informace ovlivňovaly váš život, nebo se rozhodnete jinak?

Čeho je moc, toho je příliš

Dalším problémem je samotné množství konzumovatelného obsahu. Na internetu dnes může vytvářet obsah každý, nehledě na jeho vzdělání a expertízu v dané oblasti, ať už je jakákoliv. Dochází tak k výraznému nárustu osob s nemalým mediálním dosahem. Tzv. influencerů neustále přibývá, což podporuje zahlcení uživatelů sociálních sítí dalším obsahem. Klasická média už se dávno neomezují jen na televizi, rozhlas a zpravodajské weby. Jejich tvorba nadále prosakuje i na jiné platformy, např. Spotify nebo X. Mnohé z nich disponují i vlastní aplikací pro chytré telefony. Často se tak stává, že vám do schránky denně přijde od zpravodajského webu několik článků, podcastů, newsletterů a popřípadě YouTube videí, nepočítaje tvorbu nezávislých tvůrců nezaměstnaných v komerčních médiích.

Brodit se v nepřeberném množství nejrůznějších mediálních obsahů za předpokladu, že chceme mít všeobecný přehled, zabírá hodně času, který většina pracujících lidí a studentů postrádá. Ke snaze být ve středu dění spoustu lidí motivuje takzvané fomo, neboli strach ze zmeškání, který si mnoho z nás po letech strávených pod informačním tlakem stihla vybudovat. Je ale nutné být neustále v obraze? Opravdu potřebujeme za všech okolností vědět vše?

Důslednější výběr

Nástrojů pro komunikaci a sdílných lidí máme kolem sebe dost a dost. Takže pokud začneme důsledněji vybírat, jaké informace pouštíme do svého života, ty důležité se k nám stejně vždy dostanou. Věta, která se nám dere na jazyk a kterou chceme sdělit: „Nemůžu přece být mimo,“ není zas až tak pravdivá. A i když se k ní většina z nás uchyluje, přesto přibývá stále více lidí, kteří si uvědomují, že informační přesycení je opravdovým problémem naší generace. Vypněme si notifikace, přestaňme hltat média ve velkém a udělejme si ze sledování obsahů odpočinkovou činnost, nikoliv povinnost podmíněnou frustrací ze zaostávání. Ten neustávající stres za to nestojí, všechno se dozvíme včas.