Nucené sterilizace: Zapomenutá bolest nejen české historie

V Československu zákonodárci uzákonili sterilizaci v roce 1971 a nejčastěji se zákony dotkly romských žen a žen se zdravotním postižením. Lékaři často prováděli zákroky, které ženám nenávratně odebíraly možnost mít děti, pod nátlakem a bez plného informovaného souhlasu. Dnes se Česká republika snaží napravit tuto křivdu alespoň částečným odškodněním. Pro mnohé oběti je však spravedlnost stále nedosažitelná.

Sterilizace, tedy zákrok, který ženám trvale znemožní otěhotnět, byly v Československu uzákoněny v roce 1971. Nejčastěji se týkaly žen romského původu a žen se zdravotním postižením. Ke sterilizaci docházelo během porodu císařským řezem, kdy byly ženy nuceny podepsat souhlas se zákrokem. Lékaři často používali nátlak nebo zavádějící informace. Elena Gorolová, která později zasvětila svůj život boji proti nuceným sterilizacím, uvedla, že souhlas podepsala v domnění, že jde o údaje o jejím dítěti. Jiným ženám nepravdivě řekli, že zákrok je dočasný, nebo byl souhlas vynucen pod příslibem jednorázových sociálních dávek.

Sterilizace se neprováděly pouze na území Československa. Ve Spojených státech cíleně sterilizovali původní obyvatele a Afroameričanky, ve Švédsku a Švýcarsku se tento úkon zaměřil na ženy ze sociálně slabších vrstev. Oficiálním cílem bylo „zlepšení kvality populace“, ale skutečným motivem byla kontrola porodnosti vybraných skupin obyvatel. Nutno dodat, že nucenými sterilizacemi prošli i muži, ačkoliv v mnohem menší míře. Některé sterilizace naopak provedli lékaři s řádně uděleným souhlasem pacientů. Tento souhlas byl písemný a šlo o svobodné rozhodnutí na základě informací, které lékaři poskytli předem.

Od nespravedlnosti k odškodnění

V roce 1993 sterilizace oficiálně zakázali, avšak některé případy nucených sterilizací se objevily i poté. Trvalo téměř třicet let, než Česká republika přijala zákon, který obětem umožnil požádat o odškodnění. Od 1. ledna 2022 mohou ženy, které byly nedobrovolně sterilizovány mezi lety 1966 až 2012, žádat o jednorázovou částku ve výši 300 000 Kč.

Proces získání odškodného je však komplikovaný. Oběti musí předložit zdravotnickou dokumentaci, která bývá často neúplná, skartovaná nebo poničená, jak uvedla zmocněnkyně vlády Petra Fialy pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková. Dále musí prokázat, že zákrok byl nedobrovolný. Oběti mohou využít svědecké výpovědi rodinných příslušníků, přátel nebo lékařů, kterým se svěřily. Přesto však mnoho žen na odškodnění nedosáhne.

Ministerstvo zdravotnictví má na vyřízení žádosti zákonnou lhůtu 60 dnů, ale průměrná doba rozhodování činí téměř čtyři měsíce, sdělila Radiožurnálu psycholožka a právnička Jana Řepová z Ligy lidských práv. K prosinci 2024 registrovali ministři zdravotnictví více než 2000 žádostí, z nichž kladně vyřídili pouze 700.

Výzvy k prodloužení lhůty

Platnost zákona o odškodnění má skončit 1. ledna 2025 (respektive 2. ledna 2025). Mnozí, včetně Rady Evropy, upozorňují, že tato lhůta je příliš krátká a že proces odškodnění naráží na systémové problémy. Komisař pro lidská práva Michael O’Flaherty vyzval Českou republiku k prodloužení lhůty, aby mohly všechny oběti uplatnit své právo. Podobný návrh předložili i někteří čeští politici, v čele s ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem za ODS, kteří požadují prodloužení termínu o dva roky.

Pro mnoho žen, které se staly oběťmi této praxe, znamená zákon alespoň částečné uznání pochybení. Mnohé z nich se odvolávaly k Evropskému soudnímu dvoru, který často uznal porušení článků 3 (Zákaz mučení) a článku 8 (Právo na respektování soukromého a rodinného života) Úmluvy o ochraně lidských práv. Zda se však podaří napravit všechny nespravedlnosti, zůstává otázkou. Sterilizace prováděné pod nátlakem a bez informovaného souhlasu nejsou pouze selháním minulosti. Varují také, že státní zájmy nikdy nemají obětovat lidská práva a důstojnost.