Pekarová Adamová: Ženy ve vysoké politice nejsou vítané, nesmíme se nechat odradit

Předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová se setkává s urážkami na denním pořádku a to především na sociálních sítích. Nejviditelnější žena české politiky se nevyhne ani výhrůžkám, mnoho z nich hlásí policii. Příčinu nevidí jen ve svých pro někoho neskousnutelných názorech, ale i v tom, že je žena na vysoké pozici.

Vy jste známá tím, že schytáváte spoustu urážek a výhružek. Když jste začínala v politice, byla jste na ně připravená, nebo vás ta intenzita zaskočila?

Je potřeba říct, že já jsem začínala v komunální politice, kde jsem působila 3 roky a až pak jsem šla do Sněmovny. Takže díky tomu jsem měla šanci se s politikou seznámit postupně a to se vším, co s ní souvisí a co k ní náleží. Není to tak, že byste přišel do politiky rovnou do vysoké pozice, na kterou je moc vidět. Ono jak se říká, na vrcholu fouká a samozřejmě je potřeba vnímat, že to s tím je spojené.

Pociťovala jsem to postupně víc a víc jak jsem politicky rostla. Ze řadové poslankyně nejdřív na místopředsedkyni strany, poté na předsedkyni strany a předsedkyni Sněmovny.

Navíc si myslím, že ať si zkrátka namlouváme cokoli, že v České republice nejsme zvyklí na ženy ve vysoké politice a na těch nejvyšších pozicích. Pro mnohé bohužel je stále ještě žena ve vysoké pozici něčím nevítaným, takže to se projevuje v části společnosti určitě také.

Zadání zvenčí nebo vlastní zájem

V komunální politice jste se s nimi nesetkávala nebo jenom málo? Nebo začaly až na té vyšší úrovni?

Určitě méně, ale také to není, že bych se s nimi nesetkávala na komunálu. Záleží, jak intenzivní debata se rozvinula kolem nějakých témat. Já jsem si z komunální politiky, kde jsem dělala sociální oblast, odnesla zkušenost, že ve chvíli, kdy se snažíte o nějaký projekt, který se týká třeba bezdomovectví nebo řešit problém, který je společensky a politicky hodně třaskavý, tak je nutné od začátku transparentně a dobře komunikovat, aby se vám nedělo, že se kolem toho navalí celá řada mýtů a nepravd, které jsou pak zneužívány k útoku na vás.

Ale neubráníte se jim ani na té komunální politice. Hlavně s rozmachem sociálních sítí, kdy zkrátka spousta těch, kteří ty věci píšou, reálně nejsou ani lidé, kteří by to tak cítili. Jsou to třeba lidé, kteří mají zadání odněkud zvenčí. Mám na mysli z Ruska – a to už dávno před válkou – když vybízíte k velké obezřetnosti vůči němu, nebo když ho kritizujete za to, co se tam děje.

Také na lokální úrovni to mnozí ti lidé dělají z vlastních monetárních zájmů, protože jde například o vaše konkurenty.

Setkáváte se s urážkami nebo výhrůžkami ve fyzickém prostoru, třeba i ve Sněmovně, nebo jen na internetu?

Čím známější jsem, tím větší je míra těch útoků, tím větší je pravděpodobnost, že se s nimi setkám i mimo online prostor. Z toho důvodu, že ti lidé ho přenášejí do fyzického ne-onlinového prostoru.

Je to asi přirozené, a proto je vhodné, aby se kdokoliv s aspiracemi na vysoké pozici na to připravil. Nelze se ani vším zaobírat a vše brát vážně, protože to byste se zaobíral něčím, co nezměníte.

A v té Sněmovně? Viděl jsem, že Tomio Okamura v dubnu minulý rok sdílel stříbrné poklopy na chodbě Sněmovny s tím, že si necháváte nosit jídlo jako královna, skoro to působilo jako výzva.

Určitě, populisté a extremisté toho rádi využívají a vybízejí k tomu. Rozdmýchávají tu nenávist a závist a staví na tom svou politiku nebo své útoky i oni sami. Děje se to dnes bohužel ve větší míře než dřív, ale asi to v té politice bylo přítomno dávno přede mnou a bude dávno po mně.

Souvisí to s tím na jaké voliče cílí. A pokud cílí na voliče, kteří na závist a nenávist slyší, tak mu to přináší ohlas, to ho ponouká dělat to dál a ve větší míře, takže dochází k efektu sněhové koule. Ale chtěla bych tyto praktiky odmítnout, protože nejde o férový souboj a nepatří do politiky.

Útokům ale nečelí jen vládní, ale i opoziční politici, čelí i fyzickým. Třeba zmíněný pan Okamura, který svou rétorikou dost často přilévá olej do ohně. Ve společnosti se určitá nenávist vůči politikům nachází. Ale já před ní hrozně varuji.

„Baví se stejně jako my” se na ženy nevztahuje

Zmiňovala jste, že ženy ve vysokých pozicích jsou pro mnohé něčím nevítaným. S negativitou se setkají nejspíš všichni politici. Vidíte rozdíl v urážení a negativním přístupu ve společnosti k politikům a političkám?

Nám ženám se to děje opravdu více a to mám opravdu bohužel potvrzené nejen dojmy, ale i výzkumy, které proběhly i v České republice a vznikají na další. Dám příklad: finská premiérka Sanna Marin schytala obrovskou vlnu kritiku, ale později i obrovskou vlnu podpory za to, že se na veřejnost dostalo video, kde tančí, baví se s přáteli včetně popíjení alkoholu.

I mnozí muži, že kdyby se to samé stalo jakémukoliv premiérovi, tak to nevzbudí takovouto vlnu takových reakcí. Naopak by to možná někteří od začátku vnímali jako: „Wow, ten je taky jen člověk, baví se stejně jako my“.

Prostě vůči ženám předsudky v politice ještě pořád jsou a nejde o české specifikum. O to víc se snažím, abychom dávali příklad i jiným ženám, že se nemají obávat do politiky jít, ale toto je od toho logicky odrazuje. Ale aby se toho neobávaly, protože byť to není příjemné, dá se určité obranné mechanismy vytvořit. Nesmíme se tím nechat odradit, protože pak by dosáhli svého ti, kteří nás tam rádi nevidí.

Máte nějaké vysvětlení, proč zrovna vy je schytáváte nejvíc? Přeci nejste jediná žena v Poslanecké sněmovně. Viděl jsem na Twitteru fotku z vašeho dnešního setkání s podnikatelkami a už pár minut po zveřejnění tam byly komentáře typu „slet čarodějnic” a další ještě ošklivější.

To je ono: ty ženy, to právě ještě pořád některé provokuje. Já myslím, že důvod, proč se to děje mně ve větší míře, je, že na té nejvyšší pozici ve straně – parlamentní straně – jsem úplně jediná. Za moderní historii České republiky teprve druhá. Máme předsedkyně i neparlamentních stran, nechci upírat paní Konečné a Majerové Zahradníkové, že by nebyly předsedkyněmi, ale jde o neparlamentní strany. Ale prostě nejsme v České republice tolik zvyklí, že žena je v té pozici.

Předsedkyně Sněmovny jsem teprve druhá za moderní historii, předsedkyně komory parlamentu třetí, předsedkyně vlády tady ještě nebyla a prezidentka tady ještě nebyla. My k některým těm věcem potřebujeme dospívat tím, že se si nebudeme říkat, že ženy patří jenom do komunální politiky nebo na nižší úroveň. Je fajn, že jsou poslankyněmi, ale ať už neaspirují na vyšší pozice a tak dál.

Je to jen tím?

Ano, zastávám postoje a názory, které části společnosti logicky nesedí, jako každý nesedí každému a nikdy nebude. Ale pro opozici je dobré koncentrovaně útočit a moje osoba tak ční, takže se to soustředí na mě.

V zásadě bych nechtěla, aby to vypadalo, že ostatní ženy, a to ani ty opoziční, nečelí útokům. Mně se to nelíbí vůči nikomu, ať už je to muž nebo žena v jakékoli pozici, ať už je to politika nebo managment, umění, kultura nebo sport. Veřejně činné osoby čelí útokům, ať už se jedná nebo nejedná o politiky bohužel dost často.

K atentátům přeci jen dochází

Chodí i vaší rodině?

Manželovi občas přijde něco online, co se rozhodně dá považovat nejen za nenávistný komentář, ale už i za výhrůžku. Takže to řešíme, i z toho důvodu, protože jsem přesvědčená, že pokud se těmto věcem nenastaví hranice, tak za chvilku se to rozjedou do takové míry, která nebude přijatelná. To by bylo jedině podhoubí pro tragédii.

Nejsme sice v době, kdy by se atentáty na politiky ve vyspělém světě děly na denním pořádku, ale čas od času k fyzickému útoku na politika dojde a někdy jsou úspěšné. Dám příklad polského starosty Gdaňsku Pawła Adamowicze, německého poslance Waltera Lübckeho a britské poslankyně Jo Coxové. To je Evropa 21. století a politikovi kvůli tomu, že se někomu radikálnímu jeho názory nelíbí, může jít o život. Nechci to podceňovat nejen kvůli sobě, ale obecně pro kultivaci prostředí.

Takže to není jedním uchem tam, druhým ven, dotýká se vás to.

Když jde o výhružku, která říká explicitně zabiju tě, obávej se o svoje zdraví, protože by tě mohlo srazit auto na přechodu nebo když je to něco ve smyslu „pověsili bychom tě nejraději s celou rodinou“, tak ty raději hlásím policii.

Ty, co hlásíte, kolik jich zhruba je? Jedna z deseti, jedna ze sta?

To vám nedokážu říct, ale každý měsíc se stoprocentně nějaká najde. Když se řeší kontroverznější téma a já jsem s ním spojená, tak přibydou. Když ne, tak je to chvilku klidnější. Ale mohu říct, že mě docela zaměstnává chodit na výslechy na policii.

Ale těší mě, že ti lidé jsou dnes za ty činy už odsuzováni. Dříve byla praxe policie i dalších orgánů, soudců a státních zástupců taková, že říkali: „Je to veřejně činná osoba, musí snést větší míru kritiky.“ S tím mohu souhlasit. S kritikou, ale ne s výhružkami, ty už nepatří do slušného vyjádření názoru a do demokracie.

Vybavíte si nějaký bizarní komentář nebo zprávu, co vás třeba i pobavily?

Baví mě ty memečka, co se se mnou dělají.

Na ty jsem nenarazil.

Na ty jste nenarazil? Na nějaký memečko se mnou. Mě ve svetru, nebo v plavkách, který jsou jako svetr, kde všude mám chlupy. Koluje jich dost po internetu. Občas se ke mně něco takhle dostane, občas jsou vtipný. Když jsme představovali prezidentský slib, tak s ním si dost vyhráli. Třeba nebudu říkat tamto slovo, co říkal pan prezident, budu se učit na zkoušku a podobně.