Ruští diplomaté vždy chtěli příliš, Evropa stále není zvyklá. Jak se proměnila diplomacie od invaze?

POST-SOVĚT: Diplomacie se napříč Evropou od ruské invaze na Ukrajinu značně proměnila. Rusové stále trvají na svých požadavcích a za ústupky žádají vysoké ceny. Francouzi odstoupili od vstřícného jednání a jsou jedním z hlavních oponentů Kremlu. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj zase neváhá mluvit o smrti Putina.

Ruská diplomacie je čím dál méně jasná. Především v posledních dnech nejvyšší ruští představitelé ukázali, že se ve svých výrocích neshodují. Ruský prezident Vladimir Putin při projevu před poslanci Státní dumy oznámil ukončení účasti státu na dohodě New START. Ruské ministerstvo zahraničí později uvedlo, že Rusko v zájmu udržení stability bude nadále dodržovat limity určené touto smlouvou o omezení proliferace jaderných zbraní.

Dvě nejvyšší instituce zodpovědné za ruskou diplomacii se neshodují v klíčových bodech. To může způsobit velké problémy, protože odlišné stanovisko prezidenta a diplomatického sboru má potenciál spustit chaos.

Rusové jsou specifický diplomatický případ

Diplomatické příručky mnohdy hovoří o složitosti jednání. Například podle G. R. Berridgea se jen málokdy stane, že obě strany pochopí nutnost konsenzu. Ve své knize Diplomacy: Theory and Practise popsal, že u bilaterálních jednání dochází k neuznání patové situace a vyjednávání zůstanou na mrtvém bodě. Vyjednavači pak čekají na vhodnou chvíli, kdy získají strategickou výhodu.

Rusové jsou výjimečný případ. Jejich diplomaté bývají neúprosní a dokážou být trpěliví v dlouhých jednáních. Nejvýznamnějším faktorem ruského přístupu je však nastavování nesplnitelných požadavků. Obecně jsou tito diplomaté ochotni dělat ústupky, ale rádi si nechají každý z nich nějak vynahradit.

Rozhodně jim není cizí nátlak. Po rozpadu Sovětského svazu již centralizovaný systém neměl existovat a nové Rusko směřovalo ke kapitalistické tržní ekonomice. Velká část diplomacie tak přešla na podnikatele a obchodníky, zejména z oblasti energetiky.

Důkazem síly ruské diplomacie je například otevření plynovodu Nord Stram po sérii vyjednávání na nejvyšší úrovni mezi ruským prezidentem Vladimirem Putinem a německým protějškem Gerhardem Schröderem.

Přitom Moskva ještě v 90. letech trpěla. Ekonomická krize zasáhla armádu, která je jedním z nejdůležitějších aspektů tvorby diplomacie jako takové. Rusové tak disponovali kvalitními měkkými dovednostmi, avšak pokud si měli prosazovat své priority, na armádu se spoléhat nemohli. Těsně po pádu komunistického impéria tak Moskva musela vůči Severoatlantické alianci nastolit nebývale pacifistickou politiku.

Vyrovnané síly předznamenaly změnu

Vyrovnávání sil je jedním ze základních principů mezinárodních vztahů. Velké mocnosti potřebují mít vojenský vliv, který jim pomáhá uplatňovat jejich strategické zájmy minimálně v sousedství. Tento koncept se poprvé v praktické rovině objevil po Vídeňském kongresu, který roku 1815 definitivně určil rozložení sil v Evropě po Napoleonských válkách.

Tento vojenský vliv by měl být přímo úměrný velikosti teritoria daného státu. Obhajoba suverenity a vnějších hranic je pro mezinárodní uznání jakékoliv země neodmyslitelná.

Především pod vedením Putina se Rusům podařilo vrátit armádu zpět na nohy. Zahraniční politika už nebyla tak smířlivá a Rusové se v těchto záležitostech chovali neústupně a sebevědomě. Začali vyžadovat respekt a rovnocenný přístup od ostatních států. Obnova ruského sebevědomí znamenala začátek odstrašování neboli deterence. Zejména NATO se postupně rozšiřovalo do zemí bývalé Varšavské smlouvy, které Moskva potřebovala mít neutrální.

Velká Východoevropská nížina vytváří ruské bezpečnostní dilema již po staletí. Její prostupnosti využili Napoleon s Hitlerem při neúspěšných pokusech o dobytí Moskvy. Do NATO ale postupně vstoupilo Polsko, Česká republika a Slovensko, pobaltské země a v neposlední řadě i Maďaři s Rumuny. Celou zbývající hranici Ruska tak jistí jediné dvě velké země – Ukrajina a Bělorusko.

Právě Ukrajina je noční můrou Moskvy od jejího osamostatnění. Kyjev dlouhou dobu aspiruje na členství v Evropské unii a NATO. Pro Rusko by znamenalo definitivní likvidaci alespoň částečně bezpečné západní hranice. Ukrajinský premiér Denis Šmyhal dokonce v lednu promluvil o dvouleté přípravě, po níž by měla být Ukrajina schopna vstoupit do EU.

Invaze odstartovala totální zlom v diplomacii

Když se ráno 24. února loňského roku proháněla ruská vojska po ukrajinském teritoriu, nejednomu diplomatovi docházelo, že vyřešit takovou situaci bude tvrdý oříšek.

Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov hned na začátku března vypočítal požadavky, které má Ukrajina k ukončení bojů splnit:

• přiznat nezávislost republikám vyhlášeným proruskými separatisty na východě Ukrajiny
• přijmout dodatky k ústavě, na jejichž základě by Ukrajina odmítla veškeré ambice na vstup do jakéhokoliv bloku
• uznat Krym jakou součást ruského území a uznat Doněckou a Luhanskou lidovou republiku jako nezávislé státy

Dodal, že pokud Kyjev tyto požadavky splní, tak všechno může být během chvíle zastaveno. Též oznámil završování Putinem avizované demilitarizace Ukrajiny. Boje přitom probíhají ještě rok od tohoto prohlášení.

Hned čtyři dny po invazi jednali zástupci válčících stran na ukrajinsko-běloruských hranicích. Jednání trvala zhruba šest hodin. Podle předsedy zahraničního výboru ruské sněmovny Leonida Sluckého obě strany našly řadu důležitých kroků, v nichž by mohlo být dosaženo pokroku.

Představitel ukrajinské prezidentské kanceláře Mychajlo Podoljak opáčil, že jednání byla složitá a ruská strana extrémně zaujatá. Ukrajinská strana v té době požadovala okamžité příměří a stažení ruských vojsk z ukrajinského území.

Jednání nakonec ztroskotala na nesplněných požadavcích z obou stran. Rusové využívali své přemrštěné požadavky, Ukrajinci zase bezpodmínečný mír. Ani jedna strana nechtěla dělat jakékoliv ústupky.

Kyjev se v listopadu loňského roku opět obrátil na Moskvu s možností jednání za podmínky, že Moskva nechá obnovit územní celistvost Ukrajiny. Vedle toho ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj dlouhodobě požaduje kompenzaci za způsobené škody a potrestání odpovědných ruských činitelů za spáchané válečné zločiny.

V tu chvíli už údajně využívala svou diplomatickou sílu i kancelář amerického prezidenta Joe Bidena. Soukromě vybízela představitele Ukrajiny, aby dali najevo ochotu jednat s Ruskem a upustili od veřejného odmítání mírových rozhovorů. Ještě v říjnu téhož roku totiž prezident Zelenskyj podepsal dekret, který znemožňuje diplomatická jednání ukrajinských představitelů s ruským prezidentem Vladimir Putin.

Ani rok po začátku války to nevypadá, že by jakákoliv jednání přinesla průlom v ruské válce na Ukrajině. Kyjev je daleko méně ochotný jednat od chvíle, kdy jeho vojáci našli stopy po masakru v Buči. Podle serveru Meduza se kyjevská rétorika změnila v tvrdší a s Putinem už se mluvit nemělo. Moskva od té doby neustále tvrdila, že je připravená k dialogu, ale pouze za svých vlastních podmínek.

Macron si dělal zbytečné naděje

To, čeho během jednání nedosáhli Ukrajinci, se snaží uskutečnit někteří západní politici. Francouzský prezident Emmanuel Macron seděl jako jeden z posledních evropských politiků u pověstného dlouhého stolu s Putinem. Téměř šest hodin rozhovorů ze dne 8. února loňského roku mělo hlavní téma Ukrajiny a bezpečnosti v Evropě. Podle Macrona měly být následující dny pro snížení napětí rozhodující.

Paříž se ještě tehdy pokusila prostřednictvím své moci zvrátit náročnou situaci mezi Kyjevem a Moskvou. Macron od Putina požadoval vzájemně přijatelné garance a obnovu mechanismů vzájemné důvěry. Poměrně neobvyklým prvkem bylo tykání, kterého oba státníci ochotně využívali. Ještě tehdy například zpravodajci věřili tomu, že obě strany vítaly přinejmenším ochotu vzájemně si naslouchat a vést dialog.

Symbolickým, ale diplomaticky velice důležitým krokem byl fakt, že Macron jako první letěl do Moskvy, a až poté do Kyjeva. Zřejmě se snažil působit jako jakýsi prostředník vyjednávající o krizi na Ukrajině. Toho času si prezidenti Ruska a Francie telefonovali dokonce třikrát za týden.

Paříž ještě před invazí nabídla vyslání svých vojáků do Rumunska za účelem posílení východní hranice NATO. Mezi snahou o vstřícná jednání a realitou tak existuje poměrně velký paradox, jelikož Macron sice chtěl zajistit mír v Evropě, přesto dále šlapal Rusům na kuří oko.

Od té doby Macron svou rétoriku vůči Rusku značně upravil. Aktivně se podílí na aplikaci sankcí proti kremelskému režimu a opakovaně upozorňuje na nutnost co největší podpory Ukrajiny.

Naposledy minulý týden uvedl, že si porážku Ruska na Ukrajině přeje, ale nechce, aby Rusko bylo rozdrceno. Nepřeje si útok na území samotného Ruska a Francie nikdy nezaujímala takový postoj a nikdy to její postoj nebude, jak popsal.

Na jeho slova však reagovala mluvčí ruského resortu zahraničí Marija Zacharovová. Podle ní Francie nezačala Macronem a ostatky Napoleona, uctívaného na státní úrovni, stále zůstávají v centru Paříže. Připomněla tím pokus někdejšího francouzského císaře o dobytí Ruského impéria z roku 1812. Podle serveru Seznam Zpráv Macrona obvinila z dvoustranné diplomacie, když se jako zástupce Západu účastní debat o změně režimu v Rusku a současně se chce s ruským vedením setkávat.

Na Mnichovské bezpečnostní konferenci z minulého týdne Macron uvedl, že dialog s Moskvou v tuto chvíli není možný. Zároveň však odmítl možnost změny režimu v Rusku. Podobné snahy ve světě prý končily naprostým neúspěchem.

Zelenskyj neváhá mluvit o smrti Putina

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj už před válkou vedl ostrou rétoriku vůči Kremlu. Jen několik dní před začátkem invaze apeloval na ruské občany o odhodlání k obraně vlasti a upozornil, že Rusové neuvidí ukrajinská záda, ale obličeje. Nespletl se, protože Ukrajinci drží zbraně neporaženi už téměř rok a podařilo se jim dobýt značnou část dříve Rusy zabraného území.

Loni v prosinci dokonce Zelenskyj řekl, že žádná válka nebude, pokud Putin zemře. „Myslím, že pokud nebude, bude to pro ně těžké, budou se muset zabývat domácí politikou, ne zahraničí. Autoritářský režim je hrozný, protože existuje velké riziko. Ale nemůže vše záviset na jednom člověku. Proto, když takový člověk umírá, všechny instituce se zastaví,“ upřesnil ukrajinský prezident.

Agentura Unian přiblížila také Zelenského poválečné plány. „Až do našeho vítězství budu určitě prezidentem a pak si o tom ani netroufám přemýšlet. Nejsem na to připraven. Chci jen k moři, když už vyhrajeme. A dát si pivo, to chci hodně,“ vylíčil.

Válka ale pokračuje a velice brzy to bude přesně rok od chvíle, kdy ruská vojska překročila hranice ukrajinského teritoria. Od té chvíle se proměnila celá evropská bezpečnostní politika a diplomatické špičky napříč světem si musely zvyknout na jiné přístupy.